Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469616/bmid_rekonstrukce-3yL-469616.png
4
1699
1699
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Jak se mi Houbařka líbila, tak z této knihy jsem byla lehce zklamaná.
Z anotace jsem měla pocit, že budu číst o téměř detektivním pátrání po příčinách vraždy a sebevraždy. Ještě v polovině knihy jsem s napětím čekala co mi autorka odkryje za tajemství, co Eliška objeví, jaké okolnosti vyjdou najevo. A pak nic. Najednou se z polodetektivního pátrání po záhadě stal vztahový rozbor. Zřejmě mě jako čtenářku měl jako katarze příběhu dojmout fakt, že vzory chování se opakují, že jablko nepadá daleko od stromu, že jaká matka taká Katka ... ale to se nekonalo. K tomu jsem znala příběh Eliščiny matky jen povrchně a i do Elišky se mi nepodařilo moc proniknout. Na to, abych to ocenila jako vztahový román, jsme moc klouzali po povrchu povah a osobností.
Nemohu ale odepřít autorce fakt, že píše hezky a čtivě. Jen to rozuzlení mě prostě zklamalo.
Kniha se četla skvěle, byla jsem zvědavá jak to dopadne, ale na závěr zklamání. Kniha bez konce. Škoda.
Výborná, i když v podstatě depresivní kniha, která čtenáře připoutá během prvních pár stránek a už ho nepustí. Tempo příběhu se neustále zrychluje. Konec je možná trochu zvláštní, nebo spíše useknutý, ale ke knize se hodí.
Autorka pise opravdu velmi citliva temata a o jejich knizkach musim dlouho jeste premyslet. Tak jako o teto knize. Jelikoz jsem matka, tak si nedovedu vubec dane tema predstavit, ze by se stalo u mne. Po precteni jsem se musela dlouho s dcerou obejmout
Nejslabší kniha od Hanišové, kterou jsem zatím četla. Začínají mi lézt na nervy její otevřené a nic neříkající konce. Kniha o ničem, ale postavy (ostatně jako vždy) byly perfektně vykreslené a uvěřitelné.
Z téhle knihy mám trochu rozporuplné pocity. Hanišová umí příběh rozepsat, vykreslit postavy, ale konce v jejích knihách mi přijdou takové nedodělané. I když je to nejspíš záměr - nedat úplné odpovědi a být pořád tak trochu tajemná.
Příběh Elišky, která se učí žít. Její matka zavraždila jejího malého brášku a pak spáchala sebevraždu. S tím nechce žít nikdo. Jenže i když je to silný příběh, nějak vám nesedí maličkosti, které do logiky příběhu prostě nezapadají.
Po přečtení anotace jsem byla na příběh neskutečně natěšená, po dočtení ale odcházím s rozporuplnými pocity. Potenciál totiž dle mého nebyl úplně naplněný.
Kniha je ale velice čtivá
Lehký nadprůměr. Přišlo mi to mezi Soukupovou a Bolavou. Ale tentokrát jsem se nějak do toho příběhu nemohl pořád dostat. Nejzajímavější mi připadaly pasáže s Davidem, naopak řada epizod (např. s Liškou) byla, dle mého názoru zbytečná, případně nedotažená. Ono hodně zůstává na čtenáři, co si z náznaků vybere, včetně konce, ale upřímně, natolik mě kniha nezaujala, abych nad tím nějak dlouho uvažoval.
3,5*
Knížky p. Hanišové jsou pro mne vždy zárukou těžkého a depresivního "zážitku" :)). Každopádně Rekonstrukce opět dobře napsaná, jen konec byl takový nějaký moc hrrr podle mého názoru.
Autorka si jako obvykle vybrala náročné téma související s (nefunkční) rodinou a mateřstvím. A jako obvykle jej prozkoumává ze všech stran a úhlů.
Kniha je od začátku čtivá a člověka nutí číst dál a dál, i když tempo je nejprve velmi pomalé. Trochu mě zarazilo, že Eliška přes to, jaká tragédie se odehrála v její rodině (a jíž byla ještě ke všemu zčásti svědkem), prožila vlastně úplně normální (spíše nudné) dětství a dospívání, a navíc byla schopná zachraňovat kamarádku Romanu, která se utápěla v depresích. K "rekonstrukci činu" pak přistupovala zpočátku také neuvěřitelně racionálně, skoro jako kdyby v tom nebyla vůbec citově angažovaná. Tohle na mě působilo tak nějak nepřesvědčivě... Ale ke konci se to rozjelo, příběh nabral tempo a závěr knihy mi přišel perfektní a velmi uvěřitelný. Zaujaly mě i mnohé úvahy týkající se tématu, hlavně otázka ne/věrohodnosti vzpomínek.
Od románu jsem měla velká očekávání, nakonec z něj vylezla průměrná kniha. Spousta věcí zůstala nedořešených, konec autorka odbyla - jako kdyby už nechtěla dál psát.
Na mě prostě knihy paní Hanišové fungují. Četla jsem už Houbařku, Anežku i Dlouhou trať a všechny jsem si moc užila. Čtení mě baví, knížka mě nutí číst dál a dál, jsem zvědavá, jak se příběh bude dál vyvíjet a zároveň ve mně pokaždé probudí silné emoce, které mě nutí o nastolených tématech přemýšlet ještě dlouho po dočtení.
Od autorky jsem četla jako první knihu "Houbařka" Ta mě zaujala tématem i stylem psaní.
Rekonstrukce řeší opět téma dítěte, tentokrát vytržené ze zaběhnutého života v jednom okamžiku. Nikdo jí nic nevysvětlil, širší rodina i ostatní okolí mlčí. Jak se má dítě se vším vyrovnat? Další si přečtěte. Tentokrát mi přišlo, že se mnohokrát opakovalo totéž. Závěr mi nesedl, příliš rychlé řešení s otevřeným koncem.
Nepodařilo se mi napojit na hlavní postavy, připadalo mi to celé šablonovité a přitažené za vlasy.
Velice podařená kniha, moc se mi líbila zápletka, i když ke konci mi to přišlo, že autorka už strašně pospíchá, aby knihu nějakým způsobem uzavřela.
První část knihy super, četla se sama. V druhé části jsem byla lehce otrávená a konec už jsem dočetla jsem tak tak. Pořád ta stejná omáčka kolem. Bohužel musím dát jen 3 ⭐
Od Viktorie Hanišové jsem četla Houbařku a ta se mi líbila moc, bohužel Rekonstrukce se s ní nedá srovnat. Bylo to čtivé, ale hlavní hrdinka mi v mnoha situacích lezla na nervy, některé věci mi přišly trochu přitažené za vlasy a ten konec takový uspěchaný. Nebyla to vyloženě nuda, že bych knihu odložila, ale ani se nedá říct, že by mě nějak zvlášť zaujala.
Přežít ještě neznamená žít. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Proč to udělala? A proč ji nevzala sebou? Příběh o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty.
Rekonstrukce završuje volnou trilogii románů V. Hanišové o mateřství. Kniha mě zcela pohltila, otáčela jsem stránku za stránkou a snažila se spolu s hlavní hrdinkou rozlousknout záhadu smrti jejích nejbližších. Silný čtenářský zážitek. Zas mám nad čím rozjímat ;)
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Na knihu jsem se těšila a dlouho si ji chtěla přečíst. Ve finále jsem byla ovšem docela zklamaná, což mě velice mrzí.. Hlavní hrdinka mi byla hrozně nesympatická a občas úplně na facku. Chápu, že se chtěla dozvědět pravdu, ale prostě tohle už bylo moc, kdyby ji autorka trošku ,,zklidnila", tak by to asi bylo lepší. Houbařka se mi líbila víc, tak zkusím třeba ještě nějakou knihu a uvidíme.