Říkají mi Aram
William Saroyan
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32689/rikaji-mi-aram-32689.jpg
4
100
100
Aram Garochlanjan – ve skutečnosti dospívající William Saroyan, ztělesněný jeho synem, arménský chlapec žijící v Americe. Kniha začíná v době, kdy se Aram začíná proměňovat v samostatného chlapce a končí, když v sedmnácti letech opouští rodné město a odjíždí do New Yorku. Kniha obsahuje 14 krátkých povídek. GRANÁTOVÉ STROMY Strýček Melik měl tajný sen, vlastnit sad. I přestože půda byla neúrodná, strýc stromy vysázel a po 3 roky o ně spolu s Aramem pečoval. Jednu sklizeň nakonec přeci jen měli, ale jelikož v tom kraji nikdo granátová jablka neznal, nikdo je nekupoval a strýc se tak musel se svým snem rozloučit.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2000 , EminentOriginální název:
My Name Is Aram, 1940
více info...
Přidat komentář
Knihy W. Saroyana jsem už četla kdysi hrozně dávno, v mládí, obsah si nepamatuji, zbyl jen výrazný dojem, že to bylo velice poetické čtení. Zrovna takový pocit mám z těchto nejarménštějších povídek, po kterých jsem sáhla v rámci hledání dle štítku "arménská literatura" - motivováno plánovanou cestou do Arménie. Milé, úsměvné, téměř snové texty, malá knížečka s velkým pohlazením duše.
Krása. Myslím, že som objavil ďalšieho autora, ktorý bude plniť moju myseľ obrazmi (po Jackovi Kerouacovi a Dušanovi Dušekovi). Aj tu cítim to brnenie v zátylku, keď okolo mňa letia obrázky autorovho sveta. Idem hneď objednať nejakú ďaľšiu knihu.
Moc hezká kniha. Některé povídky se opakují v jiných dílech, ale rád jsem si je přečetl znovu. Nejlepší je strýček Chosrove :D
Ryze lidské povídky, o ryzích lidech. Já nevím, co bych k tomu řekla. Potěší vás to, slibuji.
Mnohé originální myšlenky, často hluboké, svěží fantazie, dětské vidění. Jen smysl některých povídek mi lehce klouzal mezi prsty. Nicméně snové a osvěžující.
Rodina arménských přistěhovalců Garoghlanianů v Kalifornii začátkem dvacátého století rozhodně svůj americký sen nežila - přesto - lze její osudy, reprodukované perem dvanáctiletého kluka a člena nejmladší generace klanu, číst jako pohádku. Čarovné vyprávění dospívajícího Saroyanova alter ega, vzpurného a geniálně nadaného Arama, je snovým odrazem perné reality imigrantské chudiny - odrazem zakletým do takové jemnosti a lehkosti, že by v něm chtěl své dětství prožít každý. Osobitost a jedinečnost rodiny, která má stěží co do úst, jejímž mottem je ale až navěky čest, která pramení z neutuchající víry v dobro a zlo, je odzbrojující. Saroyanovy velké příběhy vyrůstají z vyschlé půdy a blátivé řeky - ze země nikoho. Ve své kouzelnosti prodchnuté truchlivostí něčeho pomíjivého, ale v momentu nádherného a drtivého, ve své velikosti v malosti, připomíná Aramova paměť Hrabala a jeho pábitelství. Kdy dokonce i Saroyan má svého strýčka Pepina (i když v tomto případě rázného a vážného). „To nevadí. Toho si nevšímej.“
„Strýček se ropušníkovi zadíval zpříma do očí. Ropušník se mu rovněž zadíval do očí. Půl minuty na sebe zírali a ropušník potom otočil hlavu a hleděl do země. Strýček si oddechl úlevou.
Tisíc by jich dokázalo člověka zabít, předpokládám, nadhodil.
Nikdy se jich nevyskytuje moc pohromadě. Sotva uvidíš víc než jednoho najednou.
Ale velký by člověka mohl kousnout a způsobit mu smrt.
Nevyrostou, jen jako tenhle.
Na to, jak jsou malí, mají děsivé oči. Víš jistě, že jim nevadí, když je bereš do ruky?
Zapomenou na to, jakmile je položím na zem.
Vážně si to myslíš?
Myslím, že nemají moc dobrou paměť.
Strýček se narovnal a zhluboka se nadechl.
Pusť ho, přikázal mi. Buďme milosrdní k nevinným stvořením všemohoucího Boha. Pokud není jedovatý, a když vyroste, není větší než myš, nevyskytuje se ve velkých množstvích a nic si nepamatuje, tak ať se ten ustrašený drobeček vrátí na zem. Milujme havěť, která tu s námi žije.“
Takové příjemné, úsměvné čtení.
Trochu mi vadila přímá řeč bez uvozovek, ale dá se na to zvyknout.
Další z mých oblíbených Saroyanových knih. Jako laskavé pohlazení, které si přikládám na duši, když je třeba. :)
Miluji všechny autorovy povídky. Čiší z nich laskavost, humor, nadhled. Člověk si v nich vždy najde něco nového.
Část díla
 |
Běh na padesát yardů 1940 |
 |
Cesta do Hanfordu 1940 |
 |
Cirkus 1938 |
|
Granátové stromy 1940 |
|
Jeden z našich budoucích poetů – dalo by se říci 1940 |
Autorovy další knížky
| 1980 | Tracyho tygr |
| 1981 | Léto na krásném bílém koni |
| 1998 | Tati, tobě přeskočilo |
| 1958 | Odvážný mladý muž na létající hrazdě |
| 1998 | Mami, mám tě ráda |
Arama sem četla někdy ke konci základky nebo v prváku, ale teď sem na něj narazila v jiný knížce a říkala sem si, že bych se k němu po těch letech ráda vrátila. A musím říct, že mě to bavilo snad víc, než tenkrát. Nebo možná jinak, to asi spíš.
Já mám Saroyana obecně moc ráda. Hrozně mě baví jeho styl psaní, skladba příběhů, to jak nad nimi přemýšlí a co jimi říká. Zrovna Říkají mi Aram jsou, řekněme povídky nebo střípky života právě chlapce Arama arménského původu.
Saroyan se tu zaměřuje hlavně na takovou tu obyčejnost života, na běžné věci jako jsou rodinné vazby, vztahy s přáteli, se školou, jeho kulturní i jazykové dědictví, zkrátka takový ty obyčejný okamžiky, který tvoří běžný života běh každýho z nás.
Jasně, možná právě proto může být tahle knížka pro někoho nezajímavá a nezáživná, ale právě já sama v tomhle spatřuju tu půvabnost, něžnost...navíc, celý je to taaak krásně napsaný, že nějaká extra dramatičnost by mi celý dojem ze čtení jenom kazila.