Riot Days - Dva roky v ruském vězení
Marija Aljochina
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/377124/bmid_riot-days-dva-roky-v-ruskem-vezeni-YlV-377124.jpg
4
37
37
Ráno se Filip díval na pohádky. „Za chvilku budu zpátky,“ řekla jsem. Vzala jsem si kabelku. Byly mu čtyři. Za tři měsíce mu mělo být pět. „Za chvilku budu zpátky,“ řekla jsem znovu a zamkla za sebou. Vrátila jsem se o dva roky později. V roce 2012 poslal moskevský soud autorku knihy společně s dalšími dvěma členkami Pussy Riot na dva roky do vězení za předvolební výtržnosti v katedrále Krista Spasitele. Pětice žen tehdy zazpívala punkovou modlitbu „Bohorodičko, vyžeň Putina“. Marija Aljochinová strávila tedy půl roku ve vazbě, a poté byla odsouzena ke dvouletému nepodmíněnému trestu. Po roce a půl byl amnestována. Riot Days jsou věnovány soudnímu procesu s bývalou členkou skupiny Pussy Riot Marijou Aljochinovou a zejména jejímu pobytu ve vězení, kde se snažila z pozice vězně bojovat za lidská práva a životní podmínky trestanců. Marija dokázala najít vnitřní sílu i v nejvíce bezmocných situacích. Její trest v Berezinkách na Urale se stal bojem proti ruskému vězeňskému systému, který vyústil v bezprecedentní zlepšení životních podmínek vězňů.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2018 , BourdonOriginální název:
Riot Days, 2017
více info...
Přidat komentář
"Naši zemi zmrzačili. Ponižují nás a nenávidí. Nedá se nic dělat, a přeci člověk jedno udělat může: na truc, bez výsledku, bez naděje, ze zoufalství. Feťáci tu všichni drží spolu, jedním hlasem se zapřísahají, že až se dostanou ven, budou si na truc dál píchat. Slyšela jsem, že prý sníte, že nás postřílíte, nedovedete si však představit, jak jsou mrzáci silní."
Rusko. Země, ve které Vás za vyjádření názoru čeká peklo na zemi. Žádná práva, žádné lidské chování. Člověk si řekne, že tohle není možné. Tohle nemůžou být události 21. století. Marija se odvážila vyjádřit svůj názor, vystoupila z davu a za to jí čekaly dva roky odnětí svobody. Byla přirovnávána k revolucionářům, disidentům a byla na to pyšná.
Tohle není kniha, která Vám nabídne strhující příběh, pouze děsivou skutečnost.
Překvapivě čtivé, hlavně díky stylu (obsah víceméně očekávaně děsný): styl je velmi specifický, chvílemi to vypadá jako komiks, i obrázky jsou, krátké odstavce a kratičké kapitolky oddělují výrazné nadpisy, které jsou součástí textu nebo zvýrazněním myšlenky. A text je ještě hojně proložen nejrůznějšími citáty.
Líbil se mi autorčin přístup k věci (tedy psaní) - naprosto bez sentimentu (o malém synkovi se zmínila jen okrajově, jednou jedinkrát, po návštěvě po roce věznění), nářků nad svou bídou a bídou ve vězeňských koloniích a (nejen politickou) bídou v současném Rusku vůbec.
Stručné, jasné, k věci ty dva roky - tedy protest, "soudní proces", vazba, stěhování po věznicích až k Permu (bývalá? trestanecká republika), vztahy mezi vězeňkyněmi (jako politická byla spíš vyčleněna) a neustálé protesty (protestuje, protože protestovat prostě potřebuje), kterým sice bývalo po hladovkách a zveřejnění i vyhověno, ale ne za malou cenu (zejména ostatní vězeňkyně často trpěly).
Z knihy si odnesu ještě jeden přístup k věci (v extrémních případech pošlapávání demokracie) - jiné členky skupiny, která snad chycená/uvězněná nebyla: ...nemohla si prostě dovolit se bát, proto do celé akce šla...
Kdykoli zaslechneme "Pózor!", musíme vstát a říct sborem "Dobrý den!". Takové je nařízení. Je to první lekce v uctivosti, které se musím naučit, protože napravit se znamená znát a plnit rozkazy. Uctivě.
Pussy Riot. Jen málo obyvatel tzv. západního světa může říct, že o skupině nikdy neslyšelo. V době, kdy proběhlo dnes již legendární vystoupení v Katedrále Krista Spasitele, jsem byla ještě vytelená -náctka, vědoucí pouze že "parta holek v kuklách zazpívala píseň kritizující provázanost církve, Putina a tajných služeb". Kniha se mi do rukou dostala před pár dny a až nyní se - dodatečně - propracovávám souvislostmi, které přispěly ke vzniku kapely a ovlivňovaly rozhodnutí a činy jejích (bývalých) členek. Útlá knížka je tím, co uvádí v názvu: popisem zážitků a vzpomínek na dva roky, které autorka prožila jako členka Pussy Riot. Líčí, jak se s ostatními členkami kapely připravovala na vystoupení a jak to dopadlo. Popisuje podmínky, v nichž v "nápravných zařízeních" Ruské federace žila, metody, které jsou zde na trestance uplatňovány a způsoby, jakými se snažila situaci změnit. Zmiňuje se o ženách, které v průběhu své "nápravné cesty" poznala. Kapitol je pár a jsou krátké, obohacené o náčrty a kresby autorky. Věřím že kniha nesedne každému - autorka není literátka a téma není oddychové - mě však zasáhla hluboce.
"Chtěla bych žít tak, aby všechno, co po sobě zanechám, mělo něco do činění se svobodou a pravdou, a ne s prázdnotou, ve kterou se ta slova mění, když je vyslovím."
Chvílemi jsem měla pocit, že se autorka nenachází ve stejném století jako já. Rusko je úplně jiný svět.
Nesedl mi styl vyprávění, ale to je můj problém.
Nesedla mi vlastně ani autorčina rebelantská povaha, ale to je problém hlavně odlišnosti kultur a politické situace.
Můj obdiv má autorka každopádně za sílu a výdrž.
Nenadchne, ani neurazí. Ležela v regále knihovny "Doporučujeme", tak jsem po ní šáhla. Jsou to jen střípky, krátké vzpomínky. Žádný děj či příběh. V rámci výzvy se hodila.
Není to knížka, na kterou se nezapomíná, ale je to knížka, která rozhodně stojí za přečtení. Máša je rebelka, kterou bych sice osobně těžko snesla, ale která si zaslouží respekt za svou zásadovost a neochvějný boj proti nespravedlnosti. V kratičkých momentkách z přípravy vystoupení v chrámu Krista Spasitele, z vyšetřovací vazby a následně z vězení ukazuje, jakými rafinovanými metodami lze zpracovávat lidi, kteří se postaví proti těm, kteří jsou u moci. Jestli máte pocit, že ve 21. století se v civilizovaných zemích ve vězení lidé netýrají, zaskočí vás, jak jednoduché je ztrpčovat život lidem, které mají věznitelé v absolutním područí. Malý příklad za všechny. Budíček je v 5.20. Nemáte žádný budík, který by vás vzbudil. Bachař vás vzbudí v 5.45 - "zaspal jsi a to je přestupek!" Dva tři přestupky a máš smůlu - následují trestné body, potupné tresty, utažení šroubů. A takových absurdit, které ženou žluč do krku, je mnoho...
Marija Aljochina je bezpochyby rebelka. Bohužel Rusko si demokracii vysvětluje po svém, a tak svoboda slova není v této zemi zas tak úplně svobodná a z provokatérů se stávají i v dnešní době političtí vězni.
Tohle byste zažít nechtěli. Gulag 21. století. Máša - členka punkrockové feministické skupiny #PussyRiot (a přeložte si to jak chcete) o tom napsala skvělé svědectví. Absurdita ruského "právního" systému, moc státních složek v syrové podobě, strach a přehnané vlastenecké reakce běžný občanů, Putinova propaganda, ale i solidarita a podpora - jak morální, tak fyzická - odbojových skupin, změny se dožadujících jedinců a ochránců lidských práv. Život v lágru, buzerace dozorkyň a Mášina vítězství na poli zajištění alespoň minimálních životních standartů pro ostatní vezeňkyně. Je to čtivá, sarkastická a oči otevírající knížka. Místy se nad paradoxy z velína musíte zasmát.
P.S.: znát svá práva se vyplatí i v Rusku
Těžko uvěřit, že tohle se událo ve 21. století jenom kvůli tomu, že si holky zapunkovaly v kostele. Vůbec bych se nedivila, kdyby v Rusku upalovali ženy na hranicích, jako za Ivana Hrozného.
Riot Days - Dva roky v ruském vězení
Na rozdíl od knihy N. Tolokonnikovové je tato kniha více uspořádána a zaměřuje se na samotný proces a následný život v trestanecká kolonii. Opět se jedná o popis, který by seděl na dobu minulého režimu a čtenář si o autorkách upraví trochu tendenční obraz, který šířila naše média i náš současný prezident. Nejedná se o nějaké hloupé aktivistky nerespektující žádné tradice. Autorka se považuje za křesťanku a její protest směřoval nikoliv proti Bohu, ale proti špičkám pravoslavné církve, které otevřeně podporují nedemokratický režim. bohužel totalitáři útok na sebe často vykládají jako útok na Boha.