Sága rodu Forsytů
John Galsworthy
https://www.databazeknih.cz/img/books/76_/76721/bmid_saga-rodu-forsytu-Xj5-76721.jpg
4
382
382
Rozsáhlá kronika, ličící osudy tří generací anglického patricijského rodu od roku 1886 až do počátku dvacátých let 20. století, vznikala téměř šestnáct let a kompletně byla poprvé vydána roku 1922. Její souhrnný název zvolil Galsworthy se zřetelným ironickým záměrem, protože slovo „sága“ vyvolává představu hrdinských činů, jimiž se Forsytové zrovna nevyznamenávají. Celé dílo se skládá se ze tří románů a dvou povídek.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , OdeonOriginální název:
The Forsyte Saga, 1922
více info...
Přidat komentář
800 stran je 800 stran. Musím říct, že to zabralo nějaké tři měsíce čtení, ale stálo to za to. Když jsem byl na gymplu, šel v televizi ten starý seriál, neskutečně mě na něm vadilo, že mi všichni připadali stejní, nicméně jsem se na Ságu v psané podobě chystal... no, dlouho, skoro třicet let. A nelituju, asi by mě v mladším věku otravovala. Teď jsem byl spokojený, ale je mi jasné, že je to kniha pro fajnšmekry. Celé je to o spoustě konfliktů, kterým asi vévodí odchod starého světa, reprezentovaného těmi, kteří jsou pohřbeni v rodinné hrobce a jejichž čas končí s finde siecle, a nového, modernějšího myšlení těch, kteří prošli válkou, krizí, prožívají dvacáté století a kteří už útulné hnízdo forsytovské rodiny opouštějí - obrazně i doslova v podobě vzdávání se rodinných nemovitostí - symbolicky tak jdeme od Vlastník po K pronajmutí. Konflikt mezi mládím a stářím, morálkou a pokrytectvím, svobodou a vlastněním, pokrokem a tradicí je v knize všudypřítomný. Postavy nejsou moc sympatické a ani být nemají, to by se pak konflikty rozehrávaly těžko. Co je charakterizuje je sobectví, touha po penězích, snobství (to vidíme už v užitých křestních jménech), pocit výjimečnosti (nedivme se, vypracovali-li se prací první generace do vyšší společnosti), lpění na tradičním způsobu života a citová vyprahlost. Kdo má mé sympatie? Oba Jolyonové, otec a syn, kteří jsou schopni vnímat cit, ale zároveň v sobě mají dost toho forsytovsky špatného, s čím vnitřně bojují (vnitřní konflikty jsou v knize taky na denním pořádku), ale rozhodně oni jsou ti, kteří by byli schopni posouvat Forsyty vpřed.
Nelituju, že jsem s knihou strávil tolik času, snad se mi někde podaří najít i ten seriál a podívat se na něj znovu, s odstupem.
Rozsiahlosť diela a priložený rodokmeň ma pôvodne odrádzali, no po prvých desiatkach strán to už išlo hladko a rýchlo. Stále neviem na koho stranu sa staviam, Soames alebo Irena? Je pravdou, že stranu som držal viac Irene, no v duchu tuším, že opak je správny. Druhou otázkou pre mňa ostalo Jonove rozhodnutie. To sú pre mňa asi najpodstatnejšie zážitky z tohto fascinujúceho diela, ktoré pre mňa zhŕňajú všetko.
John Galsworthy ukázal své mistrovství ve své románové trilogii Bohatec, V pasti, K pronajmutí. Ze zažloutlých stránek knihy jsem hltala příběh jedné patricijské rodiny, kde se odehrával konflikt vlastnictví na jedné straně a krásou na straně druhé. V hlavních představitelích v Soamesovi a Ireně tento konflikt graduje a jejich soužití končí rozvodem. Autor nás postupně seznamuje s jednotlivými generacemi Forsytů a zároveň nám přibližuje viktoriánské mravy a období v Anglii. V trilogii Moderní komedie nám představuje osudy dalších generací, které jsou poznamenány společenskými změnami a oni sami, tak jak je to u každé nové nastupující generace zvykem, odhazují společenské zvyklosti a předsudky, upřednostňují vše co je moderní. Představitelkou tohoto „ moderního života „ je dcera Soamese Forsyta – Fleur. Galsworthy úžasně popisuje prostředí, vystihuje charaktery a mezilidské vztahy. Vyhrocené rozpory mezi členy se časem zklidňují a dochází u jednotlivých představitelů k přesvědčení, že v životě jsou jiné priority než prosazování své pravdy za každou cenu.
Mám ráda ságy a to je klasika, která je nadčasová a moc se mi líbila, doporučuji k přečtení.
Zklamaní! Sympatizovala jsem rozhodně se "záporňákem" Soamesem, naopak Irena s "rodinkou" mě nehorázně iritovala.
Četl jsem vydání z roku 1967, a trochu mi to připomínalo tu viktoriánskou dobu, která se pomalu vytrácela, a byla vystřídána dobou krále Edvarda.
Toto bola iná jazda vážení! A občas je veľmi dobré nechať si prvé čítania klasiky na neskoršie obdobie, povedzme na 30+, pretože si úprimne myslím, že by som knihu chápala úplne inak, keby som ju čítala prvýkrát v 18 a nebolo by to ono.
Prvých 100-150 strán to bola bolesť, tápala som v menách aj vzťahoch. Ale potom prišla linka Bosineyho a Ireny a pridávali sa ostatné postavy (Hello, Soames!) a začalo to naberať grády. A to až tak, že chystám sa na druhú časť a aj tretiu - už ma čakajú na poličke.
Inak, neviem ako vy, ale mám pocit, že keby som čítala knihu v 18, asi by som nadržiavala Irene. Ale takto, snáď s väčším rozumom po 30tke, som Irenu aj Bosineyho veľmi odsudzovala. Ale vôbec nie z toho dôvodu, že nevera, ale ich charakter. Prečo Bosiney rovno nepovedal June, že koniec. Ako mohla Irena ničo také spraviť June? Ja chápem, že vášeň, ale tak dofrasa nezačnem si s jej snúbencom. OK, toľko hate-u aj stačí už!
Ale inak pre mňa skvelo vykreslená aj stredná trieda, týchto Forsytovcov. Páčilo sa mi autorovo stotožňovanie s Jolyonovskou vetvou rodiny. Bravó, tlieskam!
Krása starých dobrých časů v hořkobolném provedení plného lásky, zrad, nadějí a ztrát. Výborně vykresleno prostředí vyšší střední vrstvy a život v Anglii za časů vládnutí královny Viktorie a lehce po jejím skonu.
Klasické dílo se čte velmi dobře. Je to dílo generační a vykresluje lásky i nenávisti, které jsou postaveny na páru Ireny a Soamese. U nich a díky nim vše začíná a také díky nim tak trochu končí. Člověk si uvědomí, že jsou věci, důvody a činy, které nelze zapomenout ani překonat i kdyby člověk sebevíce chtěl. Je zde krásně popsána pomíjivost i obroušení ostrých hrotů charakterů jednotlivých postav v čase. Tak jak zpočátku je člověk ochoten za své ideály se bít a bojovat, tak časem přijímá sám leckdy kruté rány osudu. Vše je pomíjivé a nic netrvá věčně. Ani to zlé, ale ani to dobré. To je poselství, které já osobně si z knihy beru. A také tu pokoru a klid těch, kteří už vědí…
Nejprve jsem viděla původní film, vlastně seriál, pak jsem slyšela audio podání vlastně dramatizaci. Oboje bylo krásné i když každé trochu jiné. A tak jsem usoudila že bych měla jít na začátek a poznat knižní verzi. A to byl teprve ten pravý zážitek a opravdová nádhera. Je pravdou, že se mi sága četla mnohem snáz protože jsem již z filmu byla obeznámena s postavami. O to více jsem si to užívala. V této době to pro mne byl balzám na duši.
Klasika, která se možná nečte tak snadno, přesto se k ní občas vracím.
Jinak doporučuji podobu mluveného slova, to nemá chybu.
Jsou knihy, které vás tak nějak doprovázejí celý život. Na Ságu rodu Forsytů jsem narazil jako malý kluk díky britskému seriálu, tedy tomu prvnímu, černobílému s pětadvaceti díly. Soudruh Husák sice sliboval, že ho televize zase dá, ale musel jsem si setsakra počkat, až ho odvysílala znovu Prima (tehdy ještě FTV Premiera), kdy už byl pár let soudruh Husák na pravdě boží. Doma jsme měli jenom díl V osidlech a tak celou ságu jsem si kompletně přečetl až v tomto tisíciletí a shlédl jsem i ono druhé zpracování opět z dílny BBC.
Román mě fascinuje dvěma zdánlivě protichůdnými věcmi – svoji ukotveností v době, kdy se odehrává a skvěle podanou individualitou hlavních osob a na druhé straně tím nadčasovým a obecným, co román ukazuje. Dva hlavní protihráči – Soames a Irene pro mě nejsou symbolem muže a ženy a jejich údajné (myšleno fyzicky, ale i mentálně) odlišnosti, ale především oním protikladem citu a rozumu, ve kterém pohlaví účastníků není to určující. Nakonec podobně to má Jolyon Jr. v opačném gardu se svojí chladnou, ale z hlediska požadavků doby vzornou manželkou. Je pozoruhodné, že ženy (tedy čtenářky a divačky) preferují spíše Soamese a muži (patřím mezi ně) spíše chápou Irene a pomyslně stojí na její straně. Soamese přesně charakterizuje to, jak ho nazval sám spisovatel – Vlastník. Je to i chápaní svobody. Soames vidí svobodu v majetku, Irene v možnosti věnovat se svým zálibám a naplňování svých snů. Jenže jedno bez druhého nejde. I to je základní protiklad a přitom podmiňující faktor jednoho i druhého. Toho ve skutečnosti obecného ve vztazích mezi muži a ženami, rodiči a prarodiči a dětmi je zde spousta. Nakonec vesměs skvělé komentáře tady (Pink Martini, TipsyChipsy a stručně i Damato na prvních místech) to popisují víc než jasně.
Rád bych se proto spíš vrátil k těm dvěma filmovým (seriálovým) zpracováním. Jsou lidé, kteří mají potřebu jedno provedení vyzdvihnout a druhé naopak shodit. Je pravda, že existují filmová zpracování, která jsou lepší a horší a nezřídkakdy ta novější bývají sice bombastická, barevná a rozmáchlá, ale obsahově a hlavně vyzněním slabší a prázdná. Ale rozhodně to neplatí obecně. A tady už vůbec ne. Jak seriál z roku 1967 tak onen z let 2002 - 2003 jsou skvělé, každý svým trochu odlišným pohledem a způsobem pojetí, ale právě jejich porovnáním vynikne genialita a mnohavrstevnost Galsworthyho předlohy i hloubka jeho postav. Vůbec mi nevadilo, že v modernějším zpracování je Irene v podání Giny McKee tmavovláska s hnědými očima a ještě víc jsem ocenil jednoho z mála dnešních „pánů herců“ – Damiana Lewise, kterého jsem si pouštěl paralelně jak v roli Soamese, tak jako majora Winterse z dalšího velice silného seriálu – Bratrstva neohrožených. Obě dvě tyhle postavy byly charakterově naprosto rozdílné, ale jejich podání bylo stejně přesvědčivé.
No, a nakonec, co mě v celé sáze dostalo nejvíc, a to už hodně v mladém věku byl vztah mezi starým Jolyonem a Irene. Poté co opustila manžela a žila sama a ve velmi skromných poměrech. A právě ono Jolyonovo „babí léto“, ta platonická láska, smysl pro praktické věci života (ona renta pěti set liber se slovy, že peníze nemohou změnit nic z toho, co se stalo, ale mohou být užitečné v budoucnu) a přátelský vztah s podstatně mladší a ostatními zavrženou ženou končí nádhernou i když velmi smutnou scénou. Umírající starý Jolyon sedí na zahradě, aby se v posledních chvílích svého života dočkal přece jenom jejího příjezdu. Poslední, co vnímá je, jak k němu jde rozkvetlou zahradou. Tahle scéna mně vždycky naplní podobným pocitem smíření a klidu, jako závěrečné minuty filmu Americká krása. Ano, starý Jolyon byl ve chvíli smrti šťastný. A za to, jak se choval ke svým bližním si to nakonec i zasloužil.
Forsytovská sága odpradávna trónila v našej domácej knižnici a od mala ma udivovala už len svojou šírkou. Prvýkrát som ju mal v ruke práve preto, aby som zistil, koľko má vlastne strán – je ich úctyhodných 977 (Slovenský spisovateľ, 1970). A keď som sa babky pýtal, o čom tá kniha je, veľmi zjednodušene mi povedala: „O jednej bohatej rodine.“ Preto som Forsytovskú ságu považoval za knižnú podobu seriálu Dallas.
Prečítať Galsworthyho veľdielo som sa opovážil až o mnoho rokov neskôr a pochopil som, že vôbec, ani v najmenšom nejde o Dallas (zobral som knihu zo sebou na dovolenku do veľmi teplej krajiny, ktorej slnko spôsobilo, že pôvodne čierne dosky knihy sa zmenili na sivé, ale nevadí, malo to svoje genius loci, keďže ide o krajinu, ktorá bola v minulosti britskou kolóniou). Tučnotu knihy nespôsobuje to, že sa v nej veľa deje, ale to, že ide na hlbinu (preto sú filmové spracovania tohto románu také nedostatočné). Galsworthy fascinujúcim spôsobom odhaľuje psychiku a bohatý myšlienkový svet svojich postáv, a i keď zo začiatku sa trocha strácate v záplave postáv, popis ich psychologického profilu vám čoskoro pomôže sa medzi nimi zorientovať.
Forsytovci, bohatá britská buržoázna rodina 19. storočia, sa zrazu ocitá na konci 19. storočia, ba i na začiatku 20. storočia a nevie si nájsť miesto, ktoré by mohla v tomto modernom svete zaujať. Dejinný vývoj šiel okolo nich, no oni sa nemenili, čo sa najrýdzejšie prejavovalo na starom Georgovi Forsytovi, ktorému rodina ešte v dvadsiatych rokoch 20. storočia tajila, že sa odohrala 1. svetová vojna, lebo vedela, že by ho toto zistenie zabilo.
Okrem týchto veľkých dejinným premien sa Galsworthy sústreďuje aj na menšie životné osudy, akými boli rozvrat manželstva Soamesa Forsyta a Ireny, či zakázaná láska Jona a Fleur, kde ukázal, že mu ani romantika nie je cudzia. Bol to autor, ktorý bol psychológom, sociológom i znalcom umenia a stojí za to si jeho ságu prečítať.
Geniálně napsaná sonda, do života smetánky žijící ve viktoriánské době ve staré dobré Anglii. Táto rodinná sága mě okouzlila především precizně vypracovanými charaktery postav a také, skvěle popsanou atmosférou a náhledem do smýšlení tehdejší společnosti.
Ze seriálu jsem byla nadšená, proto jsem sáhla po knize, abych zjistila více co nebylo řečeno na obrazovce.... Nějak jsem se nemohla prokousat začátkem, nevzdala jsem to a nelituji toho.... Opravdu krása....
Mno. Čekala jsem víc než romantickou zápletku. Postavy jsou však uvěřitelné a body za historický kontext. Přesto nudná pesimisticky laděná slaďárna. Důvod sympatie téměř všech postav k Ireně mi zůstal záhadou, ta ženská mi lezla na nervy.
(audiokniha) Nevím, jestli to je tím, že jsem Forsyty poslouchal po skvělých Žítkovských bohyních, ale přišlo mi to dost slabé. V podstatě je celý děj postaven na propletenci vztahů a rozchodů kolem jednoho rodu zbohatlíků, což mi přišlo dost málo. Tak nějak podobně si představuju, že jsou napsané různé nekonečné telenovely. Pravda, je to možná trochu přehnané přirovnání, ale neodpustil jsem si ho :)
Toto dílo mi asi v paměti moc dlouho nezůstane.
Audiokniha, skvělé oceněné výpravné dílo zobrazující pohled na vysokou anglickou společenskou vrstvu, ve víru citů, morálky, mamonu, předsudků, uzákoněních mravů a vztahů.
Bohatství je pro zachování rodu pouto, které nemusí být v manželství tak pevné, tak jak by se zdálo.
Vývoj doby mění společnost i její názory. Ale jen těžko se mění city, i když by to byla pro pokolení záslužnost.
Každá z postav má v audioprovedení svou tvář ( známých herců), a tak jsme s nimi v době kdy se ke stolování nosil sváteční oděv, kdy dopisy se psaly s uctivým a vytříbeným stylem, kdy nejstarší z rodu měl úctu, respekt a vážnost.
Klasika v anglickém stylu na vysoké úrovni.
Štítky knihy
Anglie Londýn 19. století přelom 19. a 20. století zfilmováno ságy zfilmováno – TV seriálAutorovy další knížky
| 1972 |  Moderní komedie |
| 2001 | Sága rodu Forsytů 1-3 |
| 1991 | Sága rodu Forsytů I. díl - Vlastník |
| 1956 |  Venkovské sídlo |
| 1970 | Tmavý květ |
Nejdřív jsem viděla seriál a od té doby jsem měla tuhle knížku dlouhá léta na seznamu. Konečně přišel její čas a nelituji. Nádherná sága plná živoucích postav. Nejvíce mě zaujal způsob, jakým autor pojal Irenu, protože to (na rozdíl od osudu postav) pro mě bylo oproti televiznímu zpracování novinkou - vždy jádrem dění a přesto nikdy nepozorujeme svět jejíma očima, což udržuje její tajemnost a odtažitost.