Čierny ako na portréte

17.06.2019

Od autorky už jsem přečetla více, ale tato byla zatím nejslabší, nezaujala.

20.02.2019

Miluju pana Whiplestona, jeho Lucy Lockettovou a jeho dům!!!

16.06.2018

Opět docela dobrá klasická detektivka. U autorky je obvyklý pomalejší rozjezd, pokaždé trvá určitou dobu, než se do příběhu čtenář začte. Mimochodem to kotě bylo opravdu roztomilé ;-).

29.03.2018

Skvelá klasika od autorky, ktorá na Slovensku vyšla pod názvom Čierny ako na portréte. Knihe niet čo vytknúť, dokonca ma najviac zaujala zo všetkých jej kníh.

03.02.2018

Knížku, poměrně tenkou, jsem si vybral speciálně na cesty tramvají především proto, abych s sebou zbytečně netahal žádnou tlustou bichli.
A dojmy, ty jsou tentokrát velice rozporuplné. Nad knížkou jsem usínal snad po sedm nebo osm večerů.

Oblíbená autorka, velice oblíbený detektiv, ale knížka nezaujala, v podstatě jsem se hluboce zklamal.

Příběh o tom jak se stárnoucí, a čerstvě penzionovaný pan Whipplestone s Lucky Lockettovou, černým to kotětem vlastně seznámil. Jak v podání autorky, tak v překladu paní Šťovíčkové, mne velice zaujal a oslovil.

Jedná se o vedlejší dějovou linku, přesto mne zaujala právě ta.

"Rok rozkvetl v jaro a den ve svěží jitro a bůh patrně bděl na nebesích, ale pro pana Whipplestona bylo to vše zcela zanedbatelné. Cítil se zvláštně zmateně a nešťastně. Zkrátka domníval se, že se do penze těší, a teď poznal, že to není pravda. Nikam ho to netáhlo. Život ztratil smysl. Byl u konce. S úžasem zjistil, že po dvacet let bydlel v zasmušilém a skličujícím, tmavém a nepohodlném bytě. Do hloubi duše otřesen tímto objevem vyrazil do londýnského jara. Desetiminutová procházka parkem mu na náladě nepřidala. Zamířil do Baronsgate. Napadlo ho, že on sám teď musí zařadit jedničku a doploužit se do příšeří na nějaké vrakoviště, kde vyčká až ho odtáhnou. Nikterak jej neutěšilo pomyšlení, že se do této nepříjemné situace jednou dostane každý. Z Baronsgate do Capricorns se bylo možno dostat klenutým průchodem, tak nízkým, že tudy mohl projít jen chodec. Vždycky tuto pasáž míjel a byl by to udělal i tentokrát nebýt malého vychrtlého kotěte. Zvířátko najednou vyrazilo jako šipka, mihlo se kolem něho, a v mžiku mu zmizelo z očí. Vzápětí uslyšel zaskřípění brzd a mňoukavý nářek. Kotě vyskočilo, zavrávoralo a potom vyrazilo k panu Whipplestonovi. V mžiku udělalo obrovský skok, ocitlo se na jeho hrudi, drápky se zachytilo a - jakkoli to bylo neuvěřitelné - začalo příst. Zřejmě se mu moc nestalo.
Postavil je na chodník. "Běž domů," řekl. Obrátil se k němu zády a rychle pokračoval v cestě, téměř utíkal, za ním odhodlaně klusalo malé kotě a mňoukalo.

V tom se těsně za jeho zády vyřítil z garáže náklaďák. Když přejel, pan Whipplestone zjistil, že je kotě pryč.

Proti němu majestátně kráčel obtloustlý, elegantně oblečený gentleman černé pleti. Na šarlatovém vodítku vedl bílého afghánského chrta s červeným obojkem.

"Pane velvyslanče!" zvolal pan Whipplestone. "Jaká milá náhoda; vyšel jsem si jenom tak na procházku. Jsem teď volný jako pták, Excelence."

"Také si sem velice rád po ránu zajdu na procházku s Ahmanem. Bohužel s povinným doprovodem." Hůlkou se zlatým knoflíkem ukázal na statného chlapíka, který si nezúčastněně prohlížel platan.

"Doufám, že mohu Vaší Excelenci blahopřát," řekl a profesionálně ho zahrnul větami zvolacími, které se obejdou bez sloves. "Nová dohoda! Skvělé výsledky!"

"O ty se zasloužil výhradně náš velký prezident, pane Whipplestone."

"Jak jinak, Vaše Excelence. Všichni máme velkou radost z toho, že nás vbrzku poctí návštěvou, nesmírně významná událost."

"Neobejde se však bez úskalí," řekl. "Jak víte, náš velký prezident si nepotrpí na - " a opět máchl rukou tím směrem, kde stál jeho osobní strážce - "na takovou péči." "Přeje si bydlet na vyslanectví," dodal.

Rozloučili se.

Pan Whipplestone pokračoval v procházce; přímo před sebou uviděl mezi dvěma velkými domy menší stavení.
Dva muži v modrácích, stojící na žebříku, právě na dům vyvěšovali jakési oznámení. Všiml si, jaké má číslo: Capricorn Walk 1.
Muži v dělnickém mezitím slezli ze žebříku a chystali se také k odchodu.
Na domě zůstalo oznámení: NA PRODEJ ...

Své sestře, provdané do devonského hrabství, napsal rozmarně: Možná že Tě zpráva o mém přestěhování překvapí.

Předvídavost nebyla silnou stránkou pana Whipplestona.

...

Od té doby, co se pan Whipplestone nastěhoval do svého domu, uplynul už dobrý měsíc. Do deníku si zapsal, že se tu žije jako na vesnici uprostřed Londýna.

Na ulici pod okny mňoukala kočka. Po třech minutách pan Whipplestone přese všechno zaříkání vstal a vyhlédl z okna, a nakonec dříve než se nadál, byl v malé hale a potýkal se s patentním zámkem. Pootevřel. Ta nepatrná štěrbina stačila, aby mu jakýsi vyzáblý kostrounek jako stín skočil přes nárt. Zabouchl dveře, a podíval se na vetřelce. Kotě sedělo před ním a zase otevíralo růžovou tlamičku, ale tentokrát z ní nevycházel hlásek. Pan Whipplestone na kotě zíral v němé hrůze. Náhle se zachvělo v bocích a stejně jako tehdy, když se setkali poprvé, mu skočilo do náručí. Po chvilce zmatených úvah je odnesl do kuchyně. S kotětem v náručí vyndal z ledničky mléko, nalil trochu na mističku, přitočil trochu teplé vody, postavil misku na podlahu a kotě k ní postavil. Misku dolil dvakrát, podruhé něco nechalo. Zvedlo čumáček celý mokrý od mléka, jednou dvakrát se pokusilo jej olíznout a najednou se mu skulilo na nohu a okamžitě usnulo.
Vzpomněl si, že nesnědl všechny vařené ústřice, které mu udělali k večeři. Kotě se probudilo a hromádku jich spocívalo.

Nakonec oznámil, že si zvířátko vezme na starost.

V ordinaci usedl na čalouněnou lavici v malé čekárně. Byl si až bolestně vědom, že je svému okolí k smíchu. Jediným přepravním prostředkem, který doma nalezli byla odložená ptačí klec. Kočka v kleci vypadala zneuctěná, pan Whipplestone s monoklem a klecí na klíně zase jako hlupák. Dámy si mezi sebou vyměnily pobavené pohledy.

"Jak se jmenuje ta čičinka?" zeptala se velice elegantní sestra s blokem v ruce. ...

(Výrazně kráceno a upraveno.)

01.11.2016

I po mnoha letech stál za přečtení.