Rodinné križovatky

08.02.2023

Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny.
Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho.
V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií.
"Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."

07.02.2023

Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny.
Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho.
V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií.
"Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."

03.05.2022

Přiznám se že tato kniha se mi zkraje líbila, obzvláště výchovné metody rodičů( no spíš otce). Později už jsem se ztrácela v souvislostech a letopočtech. Tam jsem opravdu tápala jak si to mám seřadit. Nějak se mi to nevedlo. Prostě neslaná, nemastná jak se říká.

06.07.2021

Tak intimní, a přitom tak neosobní. Paradox, který jsem snad v žádné jiné knize tolik necítila. Ginzburgová na dvou stech stranách popisuje asi pětadvacet let života své rodiny, té, do které se narodila, i té, kterou sama založila. Útržky hovorů temperamentních rodičů, střípky ze života sourozenců, vše ovlivněno nastupujícím fašismem, válkou a nakonec vyrovnáváním se s komunismem. Nataliina rodina patřila k italské inteligenci - otec učil na univerzitě, všechny děti studovaly a některé osobně ovlivňovaly společnost v duchu přicházejících změn (bratr Mario byl téměř zatčen kvůli převážení protifašistických brožur do Švýcarska, ale podařilo se mu uplavat po řece za hranici, kde mu pomohli Švýcaři). Její Rodinná kronika je opravdu kronikou událostí, bez zjevného zřetele k rodinným vztahům. Pokud budete hledat v téhle novele osobnější výpovědi o vztazích mezi rodiči a dětmi nebo mezi sourozenci, dozvíte se, že otec, který byl poněkud despotického založení, nazýval své děti celý život osly a že v období, kdy se Natalia podruhé vdala a stěhovala se z Turína do Říma, se k ní matka chovala nevraživě. Několik osobnějších poznámek vyplývajících z popisu rodinných zvyků by se v knize našlo, třeba vyprávění o otcově lásce k horám, k jejichž každoročnímu zdolávání v těžkých okovaných botách a bez kapuce nutil celou rodinu, až se mu u většiny jejích členů podařilo dosáhnout pocitů blížících se nesnášenlivosti k horské turistice.

Dobře vystihla celkový dojem ze čtenářského zážitku Lara Feigel v Guardianu: "Je to trochu jako číst Elenu Ferrante, ale tam, kde se čtení Ferrante může zdát jako navazování nového přátelství, čtení Ginzburgové je spíše jako nacházení mentora." (můj neobratný překlad) Ginzburgová sdílí svou osobní zkušenost z každodenního života, ale její uvedení čtenáře do společenského kontextu ho nutí vidět věci více svrchu. Nepídit se po tom, proč najednou děti odešly z domu - nejspíš dospěly, jen nám autorka nenabídla žádný pozvolný přechod z jejich dětství ani zarámování děje konkrétním rokem. V duchu předchozího srovnání - mně bude asi vždycky bližší intimita Eleny Ferrante, ale o Natalii Ginzburgové jsem si zatím udělala obrázek pouze z jedné knihy, takže se těším na něco dalšího.

03.08.2017

Velmi zajímavá a poutavá kniha, pohled dívky,dcery a ženy na dobu ve které musela žít.

Zvláštní, na rozdíl od Koky mě kniha svého času okouzlila natolik, že jsem si ji po přečtení dokonce v antikvariátě koupila. Realistický pohled na rodinu všeobecně známého a v době vydání knihy ještě žijícího vědce - na italské wikipedii označený jako ironico-affettuoso - mě vůbec nepohoršil, naopak. Všechny ty rodinné rituály, příhody, konflikty i autenticky zachycený způsob vzájemné komunikace mě docela pobavily. Navíc, ve srovnání s mými vlastními zážitky, mi to prostředí místy připadalo jako příklad dokonalé rodinné idyly.

19.02.2016

Ještě nikdy jsem nečetla tak chladný, studený, odporný a údajně plně autobiografický (!) pohled uznávané autorky na vlastní vyšinutou rodinu - otce, který byl významný vědec, ale jako otec a manžel naprosté hovado, slabošskou a nepraktickou matku, necitlivé, hašteřivé a odcizené sourozence. Že život v takové rodině musel tu Natalii hrozně poznamenat, a ona taktéž neoplývala žádnými milými a sympatickými vlastnostmi, je jasné. A proto se možná těch vzpomínek chtěla zbavit či alespoň nějak je analyzovat a tím "překonat" - to bych brala. Ale takto?! Bylo mi odporné to číst, ale současně jsem se nemohla od knihy odtrhnout, což dokazuje, že i když není ani hezká, ani pochopitelná, je tedy alespoň přitažlivá.