Rok magického myslenia
Joan Didion
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/528414/bmid_rok-magickeho-myslenia-657dfa4e71292.jpg
4
33
33
Kniha Joan Didion osciluje na pomedzí eseje, autobiografie a románu. Autorka v nej mapuje jeden rok od smrti svojho muža Johna Gregoryho Dunnea. Vťahuje nás do svojho „magického“ myslenia, ktoré sa pre jeho stratu stalo myslením vychýleným, odkloneným od reality. V období takmer štyridsiatich rokov s ním zdieľala nielen rodinu s adoptovanou dcérou (o ktorú prišla o dva roky po smrti Johna), povolanie spisovateľky a publicistky, ale predovšetkým spoločne prežitý čas života: „dvadsaťštyri hodín denne, čo zostávalo zdrojom bujarého veselia aj zlej predtuchy pre moju mamu a tety. ,V dobrom aj v zlom, ale nikdy nie celý deň, hovorievali mi v prvých rokoch manželstva. Nedokážem spočítať, koľkokrát za deň, celkom obyčajný deň, sa objavilo niečo, čo som mu nutne musela povedať. Toto nutkanie ma neprešlo ani po jeho smrti. Už mi však nemal kto odpovedať.“ So stratou sa nevyrovnáva, ale ju cez krátke spomienky vkladané do pradiva svojho života opätovne prežíva a zakomponováva do novej, nevyžiadanej etapy bytia bez Johna. Vťahuje nás do rozličných období a prostredí, sme svedkami veselých i smutnejších príhod i osudov rôznych ľudí. Text Joan Didion sa číta aj nečíta ľahko, je boľavý aj liečivý, môže byť návodom, porovnávacou štúdiou, odkazom z minulosti alebo prípravou na budúcnosť. Rok magického myslenia sa stal takmer okamžite klasikou a denník Guardian ho zaradil na 2. miesto v rebríčku 100 najlepších non-fiction kníh všetkých čias.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2023 , OZ BrakOriginální název:
The Year of Magical Thinking, 2005
více info...
Přidat komentář
Didionová je k sobě nelítostná, i přes ztrátu, která ji postihla. Já tu její nezdolnost vlastně obdivuji, ale muselo pro ni být strašně těžké vydržet sama se sebou.
Analytické, novinářsky popisné zpracování osobní tragédie. Dokážu vidět oba tábory. Na jednu stranu mi to přišlo pro svoji formu pozoruhodné, možná až takovým způsobem, jaký jsem nebyl aktuálně schopen docenit (síla pod povrchem, koneckonců Joan Didion, obdobně jako Hunter S. Thompson, spadá ke stejnému "literárnímu hnutí" (New Journalism) a stejně jako Hunter přepisovala v mládí knihy, v jejím případě Hemingwaye, pokud si dobře vzpomínám, Hunter přepisoval Fitzgeraldova Gatsbyho, takže nelze upřít jistou spojitost, kterou jsem dokázal více pochopit právě skrze Hemingwaye a Thompsona, kteří mi jsou přeci jen známější). Spousta slov, vzpomínání - rekonstrukce, toho, co mohlo být, mělo, jak se dívat na podobný zážitek, a psát tohle a publikovat do roku a do dne od smrti manžela, zatímco sledujete obdobně, svoji dceru, zápasit stejně tak, s nemocí, které rovněž, později (mimo rámec téhle knihy), podlehne (Blue Nights). Definitivně to má hodně do sebe, ale zcela chápu, že spousta lidí bude s tou formou zápasit, myslím si, že v první půlce to má tendence dost odradit, ale postupně se tam odkrývá spousta tématických myšlenek a pokud jde o zármutek, dívá se to na téma dost podrobně.
Příběh autorky silný, bohužel styl psaní mě nezaujal a vlastně jsem se hodně nutila knihu dočíst. Téma knihy je něco velmi důležitého a tak trochu taboo a myslím si, že člověku smysl té knihy opravdu dojde až po dočtení posledního slova na poslední stránce. Možná při čtení knihy podruhé by věci dávaly víc smysl, k tomu se ale určitě nedonutím.
Didion je pre mňa takou novinárskou femme fatale. Jej fotky z mladosti sú nádherné - zasnená, vážna, cez jej oči prekvitá citlivosť a inteligencia. Akoby vedela a videla oveľa viac, ale necháva si to ako tajomstvo pre seba - presne tak na mňa pôsobí. Trošku ma mrzí, že do češtiny/slovenčiny nie je preložených viac diel okrem tejto.
Jedná sa o dosť cenenú knihu, ktorá je o smrti jej manžela Johna Gregoryho Dunnea. Možno sa nikomu bude zdať Didion odtažitá pri popise, pretože Didion nehovorí o tom ako plakala, srdce ju bolelo, alebo vzlykala a myslela neustále na John. Didion rozpitváva posledné dni a mesiace manžela a hovorí bezprostredne o svojom živote, ako ju manželová smrť poznačila a zmenila jej vnútro k nepoznaniu.
Nemyslím, že by bola Didion chladná, vraj je toto jej typický rukopis alebo teda štýl. Ja som v knihe pod povrchom cítila bublanie emócií a bolesti.
Přes všechnu snahu, jsem nebyla schopná knihu dočíst. Přestože se jednalo o silný životní příběh, pro mě byl sepsán velmi nezáživnou formou.
kniha je velmi vážná, alespoň pro někoho, kdo už podobnou situaci prožil. Pro ty ostatní může být nudná...
Kniha o smrti... Pro autorku to muselo být dost těžké se vyzpovídat o svých zážitcích se smrtí.
Štítky knihy
smrt paměti, memoáry americká literatura zármutek
Autorovy další knížky
| 2006 |  Víc než další den |
| 2020 | Lízni si a hrej |
| 2022 | Demokracie |
| 2024 |  Kniha denních modliteb |
Výborné prepojenie prežitého s prečítaným v autobiografickej eseji o vyrovnávaní sa s náhlou stratou najbližšieho človeka. O trúchlení, smútku a iracionálnom - magickom premýšľaní a prežívaní. Obsesívne opakovanie a priveľa faktografických podrobností. (KN. 20/24)
,,Všetko ide ako vždy, a potom sa zrazu všetko poserie." (s. 100)