Roky
Annie Ernaux
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537872/bmid_roky-66376de2d56fd.jpg
4
228
228
Běh velkých dějin a plynutí roků jednoho života… Bilance Annie Ernauxové se opírá o netradiční mix osobních vzpomínek, deníkových záznamů a historických faktů z let 1940–2006. Poskytuje cennou výpověď o francouzských, potažmo západních dějinách každodennosti v rozmezí více než šedesáti let. Spolu s ní předkládá rovněž neobyčejný životní příběh významné spisovatelky, jež přišla s novým druhem autobiografie: subjektivní, a přitom neosobní, individuální, a zároveň kolektivní. Autorčin výrazný hlas tak komentuje nejen střídání prezidentů, nové vynálezy nebo dobové trendy, ale vypráví i o lásce, rodinném životě, literárních plánech a nejniternějších obavách. Je to hlas poválečné generace, která zažila převratnou dobu plnou technologických zázraků, ale byla také nucena žít dlouhá desetiletí ve světě rozděleném železnou oponou. Je to tedy hlas, jenž neopomíjí ani dění v postkomunistických zemích. Hlas, který stojí za to vyslechnout…... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno:
2023
,
OneHotBook
Originální název:
Les Années, 2008
Interpreti: Eliška Balzerová
více info...
Přidat komentář
Žena. Člověk. Lidé. Francie. Evropa. Svět. Ona, my, oni, ono. Biografie sepsaná velice netradičně, memoáry jakoby odněkud shora, kdy se autorka sama k sobě vyjadřuje zvenku, kdy nepoužívá ich-formu, ale píše v různých osobách. Když jsem si na tento styl zvykla, začal mě do sebe nasávat, uchvacoval mě a nadchl mě. Memoáry postavené jak na jedné osobě, tak na kolektivní paměti. Průlet cca 70letou historií v rychlém sledu, kdy autorka vypíchává to nejdůležitější, od dějinných okamžiků a zlomů, přes proměnu celé společnosti a i proměnu vlastní. S logickým přihlédnutím k rodné Francii. Celou dobu jsem si říkala, že by se mi to líbilo jako vložka do výuky dějepisu a ideálně sepsané vícero lidmi s ohledem na jejich domovinu.
Poslouchala jsem zpracování ČRo čtené Lucií Trmíkovou, moc pěkně. A teď si říkám, že si snad pořídím i knížku, neboť mám dojem, že bych v ní občas chtěla listovat (a třeba si zjistit, o kom byla řeč, když jsem ho neznala, při poslechu jsem nestačila zaznamenávat).
Zajímavě jakoby nezúčastněně pojatá biografie a kronika nedávné minulosti. Nenápadně ale přesně vystiženo, co bylo pro kterou dobu charakteristické a jak se měnily pohledy společnosti na různé záležitosti. Bavilo mne to.
Začala jsem číst na základě udělení Nobelovi ceny. Odcizení na mě tady působilo nejvíc. Autobiografie napsaná jiným způsobem. Nedá se upřít skvělá práce s jazykem, ale jinak nuda.
Audio
[četba ČRo Vltava]
"Ženy měly pocit, že sex jenom s jedním mužem z nich dělá panny."
Řemeslně výborné, obsahově pestré. Bylo to jako na houpačce. Hodně dobré a zároveň odpudivé. Dobré v mnoha obrazech, popisech a stylu vrstvení událostí. V paměti, co vychází z francouzské společnosti a tolik se shoduje s tou českou....
Taky hlas a styl četby Lucie Trmíkové se rozhlasovému zpracování velice povedl!
Odpudivé v povrchnosti, stádnosti, pokrytectví, konzumu a všeprostupující fascinaci neutuchající sexuálností přirovnávané k paměti.
Zejména ze střípků pohledů na křesťanskou (rozuměj katolickou) francouzskou víru mi bylo extrémně smutno.... protože následky tohoto pojetí Boha a víry dobíhají 'křesťanskou' Evropu dodnes. Možná dnes více než včera....
Dokončila jsem bez zájmu a na sílu. V něčem pravdivé v mnohém vyprázdněné stejně jako část současné Evropy.
Tudíž by si asi styl podání zasloužil plný počet?
Za mě ne, protože autorka až příliš hledí na svět okem spíš spodiny a průměrné společnosti. Kouká do země víc než do slunce :o)
"Následovala porada u advokáta, přepis společné minulosti do právnického jazyka, který rozchod šmahem zbavil všech emočních prvků a zařadil ho mezi všední a anonymní kauzy..... člověku se chtělo utéct a nechat vše při starém..."
3/4
Vůbec mi nesedl styl. Autorka stále něco vyjmenovává, je to jako číst hesla v encyklopedii nebo právní text. Chápu, ze to má ilustrovat dobu a být jakýmsi obrazem. Osobně mě to rozčilovalo.
Zajímavým způsobem napsaná biografie + jakýsi popis změny společnosti a názorových proudů po dobu života autorky. Spisovatelský um je znát. Komentáře typu: ,,útržkovitý styl vyprávění jsem nechápal/a považuji za signál nedostatku intelektu a doporučuji vybírat knihy v jiných regálech. Za mě skvělá kniha
Kniha držitelky Nobelovy ceny za literaturu (2022). O knize Roky jsem vůbec nevěděla o čem bude, ale jakmile jsem viděla obálku (českého vydání), tak jsem prostě věděla, že si ji musím přečíst. Kniha je úžasná!! Autorka popisuje svůj život a dění ve Franicii posledních 70ti let (politika, kultura, postavení žen ve společnosti a právo na potrat, technologický pokrok....). Je to neuvěřitelný náhled na to, jak moc se svět změnil, mění a zároveň točí ve smyčkách, ale i na samotný vývoj autorčiny osobnosti, postojů, priorit. Každé období začíná popisem fotografie: postav, výrazů v tváři, co mají na sobě, co se děje kolem nich, o čem přemýšlí... Annie nás nechá nahlédnout do svého nitra, kde popisuje a analyzuje výchovu vlastních dětí, nejistoty, kariéru, hodnotový systém, sexualitu, dospívání a stárnutí, odvahu jít za svým snem... kniha je přenádherná. V textu je doporučováno několik hudebních autorů - doporučuji si je ke čtení pustit .)
O autorce jsem se dozvěděla díky Nobelově ceně, kterou obdržela. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na způsob psaní autorky, ale pak už to šlo samo a i já jsem propadla autorčině genialitě.
...A my, kteří jsme už věděli, že "jistota zaměstnání" a peníze člověku automaticky štěstí nepřinesou, jsme si nemohli pomoct a že všeho nejvíc pro ně chtěli právě to štěstí."....
Tato knížka mě neuvěřitelně okouzlila. Poprvé jsem ji četla před měsícem a teď jsem si poslechla i audioknihu, protože se pro mě stává knihou roku. Tyto zvláštní memoáry psané strohým originálním stylem, budou možná bližší starší generaci, protože popisují čtyřicet prožitých uplynulých let, které se týkají i jich samých. Jistě ale bude i spousta dalších čtenářů, kteří stejně jako já poprvé objeví a ocení tuto nositelku Nobelovy ceny za literaturu a její "kolektivní paměť celé generace". Doporučuji.
K této autorce jsem se dostal díky nominaci na Nobelovu cenu; bohužel v okolních knihovnách byla k dostání (a to s dlouho čekací dobou) pouze její kniha Roky. Četby tohoto titulu však nelituji, byl to velmi zajímavý pohled do života francouzské spisovatelky.
Zároveň se mi částečně interpretace protnula s návštěvou Paříže, tudíž jsem mohl i reálně objevovat místa, která autorka v memoárech popisuje.
Bylo poučné a zajímavé sledovat (nejen po obsahové stránce, ale i po formální), jak autorka zachycuje subjektivně prožívané dějinné události, s jakou lehkostí (?těžkostí) v srdci i peru vzpomínky komentuje.
Doporučuji.
Znovu se cítí v různých obdobích svého života, vznášejících se jedny nad druhými.
Jejího vědomí i těla se zmocňuje čas neznámé povahy, v němž se překrývá přítomné s minulým, aniž by se mísily, v němž se jí zdá, že se letmo vrací do všech podob, jimiž kdy její bytost byla.
Trošku mi trvalo se začíst, ale nakonec jsem objevila ten opakující se vzor a ponořila se do četby. Knihu bych označila za literárního Urobora, poplatného všem dobám, věčně se opakující minulost, přítomnost a vlastně i budoucnost. Jako ženu mě samozřejmě zaujala ženská stránka knihy, která byla velmi osobní a odhalující, v kontrastu s odosobněným popisem doby, v níž jsme se zrovna nacházeli. Vida, už taky používám plurál. Při čtení jsem měla pocit, že je autorka mými ústy, kterými říká, co si já myslím (mluvení mi moc nejde, haha), a to nás rozděluje padesát let života. Rozcházím se s ní v politice, kterou se odmítám nechat pohltit a která kolem mě jen tak proplouvá. Celkově to byla kniha těžká na čtení, ne všechno jsem bez vyhledání dodatečné informace dokázala vstřebat. Zábavné bylo zjištění, že v mnoha věcech bych si troufla tvrdit, že se právě to kolektivní myšlení (děkuji, tereza0319) lidí v různých dobách a časech zase tolik neliší. 95%
Asi na to nejsem dost intelektuální, ale čtení útržků mi strašně vadilo k celkovému naladění na knihu... Škoda
Jak zajímavé může být vidět, že to, co pociťujeme my sami, může pociťovat celá generace? Začátek mě trochu vyděsil, ale po začtení se jsem propadla genialitě knihy. Bylo fascinující pozorovat, jak pocity a myšlenky, kterými si Francouzi procházeli v průběhu 20. století, jsou pro mou generaci aktuální nyní
Počátek trochu děsivý formou, která se nakonec drží i do konce, nicméně s jasnou a lepší provázaností. Jasně chápu Nobelovku. Osobně jsem se od díla cítil trochu odcizený, ale i tak jsem cítil, jak do mě zapisuje.
Retrospektivní pohled na autorčin život a v pozadí společenské a politické události.
Skvělá kniha o kolektivní paměti, přesně tak to funguje, to tvoření vzpomínek, uchovávání a vybavování, ať je to ve Francii nebo v Česku. Člověk by si myslel, jak se na tom Západě neměli dobře, zatímco tady člověk úpěl pod jhem socialismu, aby během četby zjistil, že to tak úplně nebylo, běžný člověk tam žil v podobných nesvobodách a šedi bez budoucnosti. Jak už psal Hellboy, na člověka z popisu společnosti i ze života jedince padne nezměrná DEPRESE, i když myslím, že kdyby totéž napsal někdo, kdo se na stejné události dívá jiným, optimističtějším prismatem, vyznělo by to zase jinak. Ano, na jedné straně deprese, na druhé straně je příjemné ztotožnit se s myšlenkami a pocity, které jsou nám, kteří máme podobný kulturní základ společné, reálie nereálie.
Annie Ernauxová (*1940) patří k nejvýznamnějším francouzským spisovatelkám, u nás je ale bohužel málo známá. V češtině od ní dosud vyšly jen dvě prózy Místo a Obyčejná žena, a to v jednom svazku v roce 1995 (nakl. EWA, přel. Anna Kareninová). Až letos jsme se dočkali dalšího překladu, jímž jsou autorčiny memoáry Roky (2008), které ve Francii i jinde vzbudily velkou pozornost a jsou považovány za jeden z vrcholů tvorby Ernauxové.
V The New York Times Book Review napsali, že "takovou autobiografii jste ještě nečetli". A myslím, že mají pravdu. Ernauxová o sobě píše ve třetí osobě, čímž má nad sebou a svým životem nadhled a zachovává si odstup, navíc sobě nevěnuje hlavní pozornost, mnohem více ji zajímají proměny doby a společnosti, jimiž za svého života prošla. Takže v působivé zkratce tu máme všechny ty mohutné změny od roku 1940, kdy se autorka narodila, až do roku 2006, kdy knihu napsala. Přitom to není učebnice dějepisu ani žádný výklad, spíše místy strohý záznam kulturních, společenských i politických změn a fenoménů ve Francii i ve světě, jak prošly kolem a jak je autorka coby dítě, studentka, mladá žena, provdaná matka dvou synů či rozvedená žena s milenci a úspěšná spisovatelka vnímala. Mezitím se dozvídáme o jejím životě a najdeme tu třeba i komentáře k fotkám či k tomu, co si zapsala do deníku.
Při četbě si čtenář uvědomí, jak bouřlivými proměnami jsme si prošli za sedm desetiletí, jež Ernauxová popisuje. Každému se její styl asi líbit nebude, můžeme mít pocit neosobnosti a jen výčtu událostí, osobností, filmů, knih či písní, jak šly kolem, ale mně se takové memoáry velmi líbily.
Přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2022.
Pokud jste si někdy kladli otázku, jak moc váš život určují a formují události kolem vás, pak je tato kniha přímo pro vás.
Ernaux píše velmi netypické memoáry ženy, v nichž ona žena nevystupuje jako hlavní postava, jak tomu bývá zvykem, nýbrž se v centru zájmu nachází roky jako takové. Čas s jeho věčným plynutím jakožto podkladem či spíše zarámováním životů lidských bytostí a také to, jak formuje jejich životy a samotné prožívání jejich (a našich) krátkých pobytů na zemi. To vše je vyprávěno skrze optiku starých fotografií, na jejichž výjevech se zachycuje celá druhá polovina minulého století s přesahem do nového tisíciletí.
Fascinující kniha u níž mě inovativnost, s jakou je napsána, nepřestávala udivovat.
Štítky knihy
paměti, memoáry Francie francouzská literatura vzpomínky rozhlasové zpracování podle skutečných událostí Francouzi spisovatelky
Autorovy další knížky
| 2022 |  Roky |
| 1995 | Místo / Obyčejná žena |
| 2023 |  Paměť dívky |
| 2023 | Mladík / Událost |
Nezaujalo, nehodnotím, dlouho jsem nevydržela poslouchat. Nic mi to neříkalo.