Roky

06.01.2023

S mistrnou zkratkou vylíčení dějin pětašedesáti let francouzské kulturní, politické a společenské historie. Od válečných bídných let k rozmachu konzumerismu a krizi hodnot na přelomu tisíciletí. Pohled ženy – matky, manželky, milenky, intelektuálky, literátky, socialistky, feministky – je strohý, analyticky přesný, angažovaný. Právě ona stručnost však umožňuje takřka absolutní tematický záběr, od nejobyčejnějších mlhavých vzpomínek, zapadlých kdesi v hlubinách dětství, po lítost nad rychle ubíhajícím životem ve stáří. Postřehy z konverzací u rodinných obědů, proměny politické mapy, střídání prezidentů v Elysejském paláci, proměňující se podoba práce, vzestup Annie Ernaux na společenském žebříčku, ale i začarovaný kruh prekarizace jejích dětí. Každá kapitola ukazuje trochu jiný svět. Jiné knihy, jiné filmy, jiné sny a jiné strachy. Společnost se mění a málokterá kniha to zachycuje tak fantasticky jako Roky.

25.12.2022

Tvorbu Annie Ernaux jsem musela vyzkoušet ihned potom, co autorka získala Nobelovu cenu za literaturu.
Roky jsou hodně specifickým memoárem, který obsahuje příběhy z autorčina života, deníkové zápisky a zmínky o francouzské kultuře…
Když jsem knihu dočetla, tak jsem se maximálně shodovala s komentáři čtenářů na Databázi knih… Téma zajímavé, zpracování jedinečné, bohužel jsem se ale nemohla začíst, neznám moc věcí z francouzské kultury (takže jsem se vůbec nechytala) a tak po dočtení přišla lehce vlna úlevy.
Za mě jsou Roky neskutečně originální kniha, ale nemusí sednout každému.

05.12.2022

26/2022 Autorka použila zvláštní styl - píše v množném čísle, takže to zní, jako kdyby mluvila za všechny, za celou svou generaci. Trošku to připomíná ten debilní pamflet, který sdílí na facebooku starý boomeři: "Kdysi dávno, kdy nic nebylo a přesto všechno se sdílelo. Jsme generace, která se nikdy nevrátí. Generace, která trávila veškerý volný čas na ulici atd atd ad nauseam..." Ble. Rozdíl je v tom, že tenhle "pamflet" je kýčovitá pohádka, která překrucuje minulosti, lakuje jí narůžovo a záměrně zamlčuje tehdejší problémy. Každý člověk ve stáří rád vzpomíná na minulost, protože tehdy byl mladý a rozuměl světu, ale to není důvod si idealizovat komunismus, zavírat oči před tehdejšími zločiny a nesvobodou a ještě nadávat na dnešní svět proto, že se mění příliš rychle, takže mu někdo přestává rozumět. Kniha Annie Ernaux je jiná - používá sice podobný zobecňující přístup, ale nic nezamlčuje, neskrývá, neomlouvá, naopak ukazuje všechny tehdejší problémy zcela otevřeně. Knihou se vinou dvě linky - v jedné jde o klasickou "ernauxovskou" biografii, takže autorka popisuje svůj život od 40. let do současnosti (cca 2006). V druhé lince shrnuje zásadní události té doby. Je to podobně nahuštěný text, jako je rubrika Tento týden v Respektu - Uplynulých sedm dní očima Ivana Lampera. Každá věta odkazuje k něčemu konkrétnímu, co se ve světě stalo, ale velký důraz je kladený na francouzské reálie, ve kterých se kromě francouzů nikdo úplně dokonale nezorientuje, hádám, že třeba 70% narážek na francouzské reálie jsem nepobral. Což není nutně problém - kniha zároveň slouží jako jakýsi rejstřík nebo kniha z edice "Kdo je kdo" - zkrátka jako velký zdroj inspirace. Velkou roli tu mají "ženské" otázky: přístup k hodnocení žen, jejichž největší a jedinou hodnotou kdysi byla počestnost, takže o předmanželském sexu nemohla být řeč, menstruace, neplánované těhotenství, nelegální potraty, boj za jejich legalizaci, menopauza, sex v důchodovém věku, rozvod atd.
Co mi na knize trochu vadilo? Autorka nijak neskrývá svou levicovou politickou orientaci, ale události v knize popisuje bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. Můj výsledný dojem z četby je ten, že skoro nemá smysl tak strašně rozebírat, jestli je lepší volit levici nebo pravici, protože po pár letech už na tom zkrátka stejně vůbec nezáleží. Dobré i špatné věci se zkrátka děly během vlády levice i pravice. Z tohoto pohledu věnuje volbám až příliš mnoho pozornosti, zbytečně. Ale to píšu teď jen proto, že kniha jako celek mě uvrhla do naprosté, děsné a všeobjímající DEPRESE. Prošel jsem s autorkou/hrdinkou celým jejím životem od dětství do stáří a odnáším si z toho jen to, že člověk může v životě dělat cokoliv, skutky vznešené i podlé, rozdávat radost lidem kolem sebe, starat se o své rodiče a vychovávat své vlastní děti, ale nakonec stejně zemře a nezůstane po něm vůbec nic, jen blednoucí vzpomínka. Až mě tahle deprese přejde, tak ten komentář třeba trochu opravím.

24.10.2022

Musela som sa nútiť aby som tú knihu dočítala. Dala som to, ale bolo to ťažké. Budeme ju rozoberať tento mesiac na knižnom klube, som zvedavá, čo na ňu povedia ostatní :D Knihu vybrali, lebo Ernaux práve získala Nobelovu cenu za literatúru.
Knihu by som si asi viac užila, keby som mala šajn o ľuďoch, filmoch, reklamách, spevákoch, miestach, ktoré spomína. Takto som tápala. Ale aj ten štýl mi moc nešiel. Možno za iné diela si tú cenu zaslúži ale po tomto diele už od nej nechcem asi ani nič iné čítať.

23.10.2022

Na jednu stranu mě to zajímalo, na druhou stranu jsem už to strašně chtěla mít za sebou. Je to zvláštní kniha, bohužel neznám francouzské reálie, takže spousta jmen herců, hlasatelů, hudebníků a politiků, na které Annie vzpomíná, šla tzv. mimo mě. Během čtení jsem vnímala, jak byl západ o celá desetiletí napřed a jak jsme pak živelně všechno doháněli a vlastně stále doháníme a to ve všech sférách života (respektování vegetariánů v r. 70, kult mladistvého vzhledu, hypotéky na 20 let apod)..jinak kniha celkově je podle mě spíše náročné čtení..kdo hledá příběh, děj, nebo nedej bože akci, ten pravděpodobně bude zklamaný

21.10.2022

to nebola kniha o francúzskej žene od roku 1940. to je kniha o Európe od 40. rokov 20. storočia. a kým sa svet dostal na prelom 80. a 90. rokov, boli odlišnosti v udalostiach dosť malé – horšie to bolo s dopadmi tých udalostí na životy ľudí. a od 90. rokov je to spoločná pesnička, hodne falošná, hodne vyprázdňujúca zmysel existencie človeka...
skvelé čítanie na skvelé zamyslenie. akurát, že z neho potom bolí hlava... ale asi sa oplatí prečítať ešte raz.

15.10.2022

"Má představu, bezpochyby ovlivněná Proustem, ale i z potřeby opřít svůj počin o reálnou zkušenost, že bude tvořit úvod jejího literárního záměru, popisu života jedné ženy od čtyřicátých let až do současnosti, který ji čím dál víc trýzní, dokonce trpí pocitem viny za to, že ho ještě nezrealizovala."

Annie Ernaux chtěla celý život napsat knihu o svém životě a době. Nakonec ale nevznikla běžná biografie. Prostřednictvím vzpomínek vyvolaných prohlížením svých starých fotografií nahlíží na sebe samu i skrze větší dějiny - politiku, společenské a technologické změny. Zapojuje však také introspekci - objevování světa, vztahy, stárnutí, strachy.

"Jde jí naopak o to, jak uchopit dobu, jež tvoří podklad jejího pobytu na Zemi v určité epoše, čas, který procházel skrz ní, svět, o němž pořídila záznam tím, že žila."

Celkově tím přináší unikátní sondu do života ve Francii zejména druhé poloviny 20. století, a to z pozice nadšené intelektuálky revolučního roku 1968, zklamané pádem tehdejších ideálů a nástupem konzumní a současně apatické společnosti.

Nedočteno. Tato forma "vyprávění" mi vůbec nesedla. Mrzí mě to, na knihu jsem se moc těšila, ale očividně mi tento styl nevyhovuje.

18.09.2021

Rozhodne zaujimavy a originalny koncept. Kniha vsak zial neplynula vzdy rovnako hladko, mozno ma trocha brzdil jazyk, odosobnely styl, sposob dvoch rovin, obcasna tazkopadnost a premiera fr. realii...