Rosemary má děťátko / Stepfordské paničky
Ira Levin
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57566/bmid_rosemary-ma-detatko-stepfordske-pan-3zZ-57566.jpg
4
420
420
Rosemary a její nový manžel Guy se stěhují do nového apartmánu v New Yorku ve slavné Park Avenue, kde se spřátelí se starším párem v sousedství a žijí spokojený život. Po čase se Guy s Rosemary rozhodnou mít dítě a mladá Rosemary prožívá běžné radosti a starosti nastávající maminky. Do světa Rosemary však záhy zasahují události, které se zdají narušovat její duševní rovnováhu. Zpočátku nevinné, zdánlivě bezvýznamné náhody a shody okolností se v její mysli začínají skládat v děsivý obraz, jemuž po dlouhou dobu nechce uvěřit. Objevuje se i nový problém - ochránit dítě, které čeká. Možná to ale nebude dítě, jenž bude potřebovat ochránit. Její obavy jsou tím intenzivnější, čím více se blíží narození dlouho očekávaného dítěte. Jsou její zlé předtuchy, které okolí považuje za výplod choré mysli, reálné? Stala se skutečně obětí pečlivě propracovaného plánu samotného Satana? A pokud ano, kdo je do tohoto zlovolného scénáře zapojen? Komu ještě může důvěřovat? Co se stane s jejím dítětem?... celý text
Literatura světová Horory
Vydáno: 1982 , OdeonOriginální název:
Rosemary´s Baby / The Stepford Wives, 1967
více info...
Přidat komentář
Rosemary má děťátko je čtivý příběh, postava Ro se naprosto skvěle odráží v tamější době a postavení. A její život i jejího dítěte má nečekaný konec, stejně jako průběh.
Stepfordské paničky jsou skvělým příběhem (pro mě) děsivého místa k žití. Zaujalo mě, jak jinak jsou vykresleny postavy a jejich pohnutky v knize oproti filmu. Také bylo zajímavé, jak autor do tohoto paničkovského příběhu vložil téma rasismu. Toto je za mě 4* povídka.
Jedním slovem skvělé. Levin se příjemně čte, stránky krásně ubíhají, děj vás dokáže pohltit a některé situace jsou doslova strhující. Osobně oceňuji především Stepfordské paničky. Moc se mi líbí chronologický styl, který, aby se vyhnul nudným a zdlouhavým pasážím, využívá jen krátké odstavcové shrnutí dění v dobách pro děj nepodstatných. Zároveň mě baví Levinův styl popisů osob, člověku se pak doslova rýsují dané postavy před očima.
Bylo to v době, kdy už za rohem nakukovaly devadesátky. Jel jsem na návštěvu k bráchovi a švagrové a protože ta byla v očekávání a já chtěl něco přivézt, rozhodl jsem se koupit ji nějakou knihu o miminech. Jméno Iry Levina jsem znal již z příběhu "Stepfordské paničky", který byl pro mě vkusně fantaskní a tak jsem spojil příjemné s užitečným a zakoupil ji tento dvojromán (z mého oblíbeného Odeonu). Příběh o Rosemary jsem neznal a netušil nic o jeho žánrovém charakteru.
Návštěva se vydařila, knihu jsem věnoval, popřál hezké mateřství a v klidu odjel. Až po nějakém čase mi švagrová sdělila, že knihu začala číst (nic netuše) již v pokročilejším stavu těhotenství a čím víc se začítala, tím víc měla divný pocit (nastávající matky jsou přece jenom více citově rozjitřené). Knihu nakonec nedočetla a (snad) včas odložila. Dobře to dopadlo, synovec se narodil v pohodě a dnes je z něj úspěšný a chytrý mladý muž. Ani nevím, jestli se švagrová k tomu příběhu někdy vrátila (musím se poptat). Já osobně jsem ho doteď nečetl a ani nebudu (co kdyby ... ?) !
Hodnotím tedy jen "Stepfordské paničky" a ty jsou velmi slušné.
(SPOILER)
Poslouchal jsem jako audioknihu. Kdybych nevěděl, že to nenapsal King, tvrdil bych, že to napsal King. Sice psychologie postav není tak vypracovaná jako je u Kinga zvykem, ale i Levin vypráví o úplných zbytečnostech o lidech kteří nemají s příběhem vlastně nic společného a stejně jako King dokáže dát hlavní postavě naději, aby ji pak srazil do ještě horších sraček. To mají oba příběhy této knihy stejné. Statečná hrdinka, která dělá vše pro to aby rozluštila záhadu a zachránila se. Jenomže autor je parchant který cupuje její snahu a evidentně fandí záporákům.
U Rosemary mi trochu vadila její naivita a já vše prokoukl mnohem dřív než ona si uvědomila co se vůbec děje. Na druhou stranu já většiny příběhu nebyl zfetovaný, nebo jinak očarovaný.
Proti tomu Joanna mi přišla bystřejší o to víc bojovala s vlastní pochybností o svém psychickém zdraví.
Moc se my líbilo, že příběhy jsou vyprávěny čistě z pohledu hlavních hrdinek a i přesto dokáží popsat věci kterých se aktérky přímo neúčastnili.
Rosemary má děťátko jsem nikdy neviděl a Stepfordské paničky jsem viděl jen ve verzi s Nicole Kidman, takže jsem doufal spíš v happyend. I když ony oba příběhy končí happyendem, jen ne pro titulní hrdinky.
Od Levina si určitě ještě něco dám, ale po sérii depresivních knih si dám raději pauzu a pustím se do něčeho mnohem lehčího.
Tak jsem se konečně dostal ke svým způsobem (hned dvojí) klasice. Oba příběhy jsem dříve znal již z filmových adaptací. To nejvíce škodí ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO, protože i díky filmové verzi se příběh stal hodně známý a znalost pointy a toho, kam to celé vede, trochu kazí krásu všech těch náznaků a na první pohled neurčitých detailů roztroušených v příběhu. U tohohle by bylo úplně nejlepší nevědět vůbec nic a prostě začít číst. Přesto je Rosemary hodně silným a temným příběhem. Vždycky jsem si myslel, že počáteční nesympatičnost Rosemary ve filmové verzi vtiskla hlavně Mia Farrow, ale ona vlastně jen skvěle odehrála postavu podle předlohy. Původní literární verze je mnohem působivější než film. STEPFORDSKÉ PANIČKY byly zfilmovány hned dvakrát. Možná překvapí, že literární předloha vůbec není tak komická, jako druhá filmová verze (první jsem neviděl). Ve své podstatě mi Paničky přijdou mnohem horrorovější a děsivější než Rosemary. Oba příběhy zpracovávají měnící se postavení žen ve společnosti a zajímavě zachytávají počátek rozpadu tradiční rodiny a změny jejího statusu. U Paniček mi trochu vadil až přílišný kontrast obou protikladů, hlavní hrdinka nemusela být až tak moc velká aktivistka, ale obyčejná přemýšlivá žena, která si jen nenechá nic líbit. Tak by to mohlo být působivější.
Obě knihy jsou skvělé. V Rosemary má děťátko dokázal autor na necelých 200 stránkách vyšvihnout napínavý, čtivý příběh s temnou atmosférou. Stepfordské paničky také není žádná zdržovačka. Rovnou vtrhnete do víru děje a už z něj nevypadnete. Byť je Levin skromný na slova a paničky patří mezi literární jednohubky, dokázal autor vykreslit městečko i všechny jeho obyvatele tak, jako byste tam žili s nimi. Mrzí mě pouze jediné – chybějící odpověď na otázku Proč?
Ležím doma s Covidem a tak mě bolí hlava, že ani není nálada na čtení. Tohle tedy byla moje první audiokniha a působila na mě poněkud depresivně. Ale určitě zajímavé čtení.
Levin je generální šílenec a jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Stepfordské paničky byla má první kniha od Levina a Rosemary ji hned poté následovala. U mě v knihovně má tato kombinace své místo, přestože knihy vlastním v samostatném vydání.
Rosemary má děťátko je pro mě klasika jak v literární, tak filmové podobě a Stepfordské paničky vlastně také...
Oba dva příběhy jsem dříve viděla ve filmovém zpracování než jsem je četla, ale naštěstí s dostatečným odstupem na to, abych si je pořádně pamatovala.
Rosemary má děťátko začíná jako romantický rodinný příběh, který se po snu o znásilnění rozvíjí jako Zmijovec titánský (květina s vůní shnilého masa, známá pro svou krásu a odér) ke svému rozkvětu. Po noci s manželem vyjde plán na děťátko, krásná doba očekávání se záhy změní, něco tu začíná smrdět a to pořádně. Rosemary místo aby kvetla těhotenskými hormony a šla nahoru na váze, hubne a vypadá jak zombie. Porodník se tváří, že je vše v pořádku, přestože Rosemary trpí bolestmi, zaručeně ze ztuhlé pánve a na místo vitamínových pilulek se domluví s její sousedkou známou bylinou zahrádkou na výživném koktejlu, který vypadá jako mixovaná žába, doplněno o stačí přidat vejce. Ti co mají námitky nebo by je mohli mít jsou odstraněni a Rosemary, která začíná věřit vyrčeným tezím o tom, že něco není v pořádku se začíná trochu ošívat. Co bude dál by bylo na spoiler a to nechci. Kniha odsýpá rychle a je ideální na podzimní až zimní temné večery.
Stepfordské paničky bych do horroru v knižním zpracování až tak neřadila, popravdě mi děsivé nepřišly. Děsivé by ovšem mohla být vidina příběhu očima hlavní hrdinky, ale takton jsem se vžít nedokázala. Bohužel v této knižce vidím tento příběh jako slabší kousek. Prošel mnou jak horký nůž máslem, zůstalo pár vjemů.
Důležité je zmínit kontrast obou příběhů, Rosemary neprahne po kariéře, je v domácniosti a kdyby chtěla manžel by ji podpořil. Oproti tomu Joanna ze Stepfordských paniček je sice vdaná, ale emancipovaná což nejde mužům ve Stepfordu na rozum a tak hrozba Ženy z velkým Ž musí být po sásluze náležitě potrestána-"vychována".
(SPOILER)
Oba příběhy protíná linka mužský-ženský svět a emancipace. Zajímavé je, že jsou ve vzájemném kontrastu.
Zatímco v Rosemary má děťátko manžel buduje svoje kariéru a žije si svůj život ‘venku’, manželka pečuje o domov a nakonec se připravuje na mateřství. Ačkoli život v New Yorku 70 let skýtal pro ženy mnohem víc možností, než jinde ve světě, hlavní hrdinka inklinovala k tradiční roli. Manžel dítě nechtěl a byl by Rosemary i podporoval v kariéře, kdyby nějakou chtěla.
V Stepfordských paničkách je manželka mnohem emancipovanější, než Rosemary, a snaží se vymanit z přežité role ženy v domácnosti. Její muž je na začátku pro, ale postupně se nechává ovlivnit místní komunitou a ‘mužským sdružením’.
V prvním příběhu až mateřství (a pud sebezáchovy) paradoxně donutí Rosemary k tomu, aby se vzbouřila roli pasivní ženušky.
V druhém příběhu se je hrdinka přemožena a nahrazena robotem.
Stepfordské paničky a Rosemary má děťátko jsou nejslavnější romány amerického spisovatele Iry Levina. První filmová adaptace Stepfordských paniček vznikla tři roky po jeho vydání, ve stejném roce kniha vyšla i u nás v místy úsměvném překladu Zory Wolfové (hrdinové jezdí na jídlo k „McDonaldům“, kde si dávají „karbanátek se sýrem“ nebo „Velký Mac, báječný čokoládový koktajl“ :).
Levin v příběhu Stepfordských paniček staví do konfliktu touhu ženy po emancipaci, respektu, seberealizaci, po rovnoprávném rozdělení péče o společný domov a potomky, a touhu mužů po zcela submisivní a dokonalé manželce bez jakýchkoliv vlastních ambicí, zájmů i plánů, která by mu oddaně sloužila a plnila každé přání. Muž je v Levinově podání ochoten pro naplnění tohoto ryze sobeckého snu udělat cokoli, klidně pokořit i vrchol patologie. A žena je proti jeho zvůli bezbranná, ať je sebevíc odvážná a inteligentní. Stepford je past, pustý ostrov v normálním světě a společnosti a pointu lze chápat jako alegorii i varování. To je samo o sobě na příběhu to nejděsivější. A je to látka k zamyšlení. Pro obě pohlaví.
Dvě psychologické prózy. V první je hlavní hrdinka Rosemary, která s manželem koupí nádherný byt, jsou zamilovaní a šťastní a moc si přejí miminko. Jenže těhotenství je komplikované a Rosemary se vůbec nelíbí věci, které se odehrávají kolem ní. Nešťastné události, podivné chování sousedů. Až jednoho dne.....konec byl pro mě šokem.
Druhá próza se odehrává ve Stepferdu. Lukrativním místě k bydlení, kam se přistěhuje mladá rodina. Ona je fotografka a svoji zálibu má velice ráda. Po čase si všimne, že jiné ženy ve Stepferdu se najednou změnily, že již nemají svoje koníčky, že celý svůj čas věnují jen a pouze rodině a uklízení....a chce tomu přijít na kloub...jestli přijde nebo ne, neprozradím. Ale konec jsem maličko čekala, takže jsem v šoku jako u Rosemary nebyla.
Kniha je skvělá. Stará, ale stále dokáže člověka vtáhnout okamžitě do děje. A rozhodně si ji přečtu znova.
Stepfordské paničky jsou prostě brilantní! Myšlenka zdánlivě emancipovaných mužů, kteří se před manželkami dokonale přetvařují, ale přitom netouží po ničem jiném, než mít doma žádoucí služku, je velmi znepokojivá. Rosemary už je trochu slabší, ale obě novely vynikají zejména pozvolna budovanou atmosférou nedůvěry a strachu.
Dvě relativně jednoduché novely o spiknutí okolí proti ženě a o roli ženy v manželství během šedesátých let USA.
Rosemary byla za 2/5. Kdysi jsem už viděl film a věděl jsem, k čemu to přesně směřuje. I jako nezasvěcený si to však lze podle indícií a očividného pocitu, že Rosemary je klamána lidmi, mezi kterými se pohybuje, domyslet, kam příběh směřuje. Autor tedy nebyl krok před čtenářem. Četl jsem, že si to lze vykládat i jako rozvoj psychózy, ačkoliv na tuto dualitu interpretace není autorem kladen důraz a čtenář si jí tam spíš dosazuje sám od sebe, ačkoliv v příběhu nemá prostor a proto o tom nelze vést konverzaci, ve které by se hledala pravda mezi dvěmi možnými výklady. Problém je i ten, že není komu fandit a proto to mnouvcelé prošlo bez jakéhokoliv pozdvižení.
Paničky za 1 z 5, protože z tématu toho nebylo moc vytěženo a celé to zůstalo jen na dost jednoduché rovině, ze které si lze vzít to, že ženy patřili mezi pračku a kuchyni a jinde jejich přítomnost potřeba žádána nebyla. Kvůli tomu, ale netřeba číst desítky stran "příběhu" jenž za moc nestojí.
Nechápu, jak může být kniha tohoto stáří tak vlastně moderní, čtivá a zaujímavá. Nedávala jsem knize zpočátku velké naděje, ale začetla jsem se prakticky hned a nešla vůbec odložit. A teď přímo k jednotlivým příběhům.
Rosemary má děťátko:
Od počátku jsem tušila, kam a jak se příběh ubírá. Avšak tak milé, hladké a příjemné vyprávění jsem dlouho nečetla. I ty zvláštní okamžiky jsou vyprávěné s lehkostí a elegancí. Brzy se mi začal v hlavě skládat obrázek toho, co se tam děje, indicie jsou předkládány nenápadně, žádné násilné upozorňování a podsouvání faktů. Moc mě mrzí ten konec, protože nesnáším otevřené konce a navíc je to jakoby někdo ukrojil poslední kapitolu. To je asi ta největší chyba celého příběhu. Naopak mne velmi bavilo se vrátit do té staré doby bez moderních technologií a zažít atmosféru šedesátých let, které znám jen ze starých filmů a vyprávění. Rosemary mi velice přirostla k srdci, Guy mi moc neseděl od začátku. Hororový podtext není tak patrný, chtěla jsem se trochu bát a zde se mi to nepoštěstilo.
Stepfordské paničky:
Viděla jsem kdysi dávno film a matně si vybavuji, o čem byl. Každopádně i zde bylo vyprávění neskutečně čtivé a příjemné. Nechtělo se mi knihu odkládat. Upřímně řečeno, na tuto dobu je téma velmi pokrokové a přitom detailně promyšlené. Postavy velmi sympatické, avšak dokonalost je zde téma číslo jedna. Stejně jako u Rosemary má děťátko mě neskutečně naštval konec, přeci jen by si to zde zasloužilo malinko více vysvětlení po tolika úvahách a zamyšlení. Téma šedesátých let je o něco méně pocitové, ale i zde se dá najít mnoho nových informací. I tenhle příběh mě moc bavil.
Oba příběhy si hrají s mentálním zdravím žen a jejich emancipací. V dnešní době je to malinko nepochopitelné, kor pro člověka, co tuto dobu nezažil, ale je to zajímavý vhled do něčeho nového a to mám na podobných knihách ráda - přiučit se, pobavit a mít z knihy hezký zážitek. Hvězdičku ubírám za pro mne ukrojené konce, jakoby se autorovi nechtělo je úplně domýšlet. Asi to tam plánoval, aby si čtenáři utvořili sami svůj vlastní názor, já to ale moc nemusím. Raději mám pěkně vysvětlené a nalinkované závěry.
Levin je mistr napětí, které dávkuje tak akorát po kapičkách, pak kapkách a nakonec čtenáře úplně utopí.
Oproti celkem předvídatelné Rosemary (film jsem neviděl), jsou však Paničky majstrštykem, který nedovolí vydechnout a dle mého názoru zamotá čtenáři hlavu právě tak, jak autor zamýšlel. Ty samotné jsou bez debat na pět bodů...
Rosemary má děťátko - No četla jsem ji už dávno a myslím že je to opět klasika svého druhu, rozhodně ji chci mít ve své knihovně , ráda se vracím k dobrým knihám.Výborně napsaná, popisky nejsou zdlouhavé, vtáhne vás do děje.
Rosemary má děťátko - jeden z nejlepších hororů, mimochodem i výborný film. Stepfordské paničky - vypadá to, že hlavní téma je sci fi, ale vzhledem k tomu, co kolikrát člověk vidí kolem sebe, se to už tak jevit nemusí. :)
Štítky knihy
New York zfilmováno horory těhotenství ďábel, satan Nová Anglie
Autorovy další knížky
| 1976 |  Rosemary má děťátko |
| 2010 | Stepfordské paničky |
| 1997 |  Rosemary a její syn |
| 1994 | Ten báječný den |
| 1982 | Rosemary má děťátko / Stepfordské paničky |
Naprostá lahůdka, kterou na rozdíl od připojených "Stepfordských paniček" nepokazilo ani filmové zpracování. Četl jsem asi pošesté a opět s nadšením od začátku až do konce.