Dielo
Émile Zola
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175478/dielo-175478.jpg
5
69
69
Trochu bokom od ostatných sociálnych diel stojí Zolov román Dielo (1886), ktorý uvádza čitateľa do prostredia parížskej umeleckej bohémy a predovšetkým rodiacej sa impresionistickej školy a ktorým veľký naturalista zaujíma postoj k mnohým otázkam umeleckej tvorby. Stredobodom románu sú tragické osudy maliara Clauda Lantiera (stelesňujúceho črty niektorých Zolových súčasníkov, najmä jeho priateľa Paula Cézanna), neplnohodnotného génia, zakladateľa novej školy plenéru, usilujúceho sa vytvoriť majstrovské dielo. Tak ako aj v Balzacovom Neznámom veľdiele pokus zmocniť sa prírody, vytvoriť na plátne úplnú ilúziu života stroskotáva, tak sa končí fiaskom aj celý tvorivý život Zolovho hrdinu, po ktorom zostáva len torzo poznačené zábleskami geniality. Tento balzacovský motív je v románe skomplikovaný Claudovou rodinnou drámou. Umelcova celistvá nátura neznáša rozdvojenosť, môže alebo bezmedzne ľúbiť ženu alebo sa bezmedzne odovzdať umeleckej tvorbe. Láska ku Kristíne nivočí v ňom umelca a oddanosť umeniu rozvracia jeho lásku. Zola poeticky píše o trýzni a radosti z umeleckej tvorby, poeticky približuje čitateľovi nezabudnuteľné pohľady na krásy Paríža, s temperamentom a bezprostrednosťou hovorí o rodiacej sa telesnej i duševnej láske medzi mužom a ženou, o jej vzopätí i páde, slovom, nenechá čitateľa ľahostajným a strhne ho do víru svojho rozprávania. Prvé vydanie.... celý text
Přidat komentář
Toto je tretia prečítaná kniha od autora. A mám chuť si prečítať všetkých 20 kníh série, len si ich musím zohnať, keďže v miestnej knižnici majú iba jednu.
Nevím, proč mě Zola tak dlouho míjel. Možná proto, že Břicho Paříže jsem povinně četla ve věku, kdy mě zajímaly westernové rodokapsy... Je to klasika a je to dobrá klasika. Duch staré Paříže, život umělců, jejich vnímání a nevnímání světa a světla, to vše je velmi dobře vykresleno, skoro bych řekla "vzorově". Hlavního hrdinu nemusíte mít rádi, a přesto vás zajímají všechna propojení a vztahy a jeho posedlost. A přestože malířství pramálo rozumím (malířské umění dělím na "to je hezké" a "tomu nerozumím"), ráda čtu knihy o malířích a v knize popsané obrazy jsem viděla i zažila velmi konkrétně, stejně jako tmavá nábřeží a staré uličky, což je asi největší umění tohoto autora. Ke stroji času se asi nedostanu, takže díky za takové knihy, které nás zavedou do minulosti.
Někdy mi přijde, že k Zolovi přistupuji až příliš nekriticky a obdivně, ale když tenhle sympaťák uměl tak strašně dobře psát, že to jinak ani dělat nechci.
Vedle Zabijáka, Germinala a Země přidávám po dočtení Dílo k tomu nejlepšímu z jeho tvorby.
Zola zase, jak je jeho dobrým zvykem, se svými postavami neskutečně vyjebává, vytáhne je z nuznosti, dá jim krátkou naději v podobě šťastného období a pak je vrhne do těch nejhorších sraček, vymáchá je ve všech žumpách Paříže a nakonec je brutálně vyčerpané a v depresích dorazí. Přesto jeho knihy nepůsobí schématicky.
Mám k malířství blízký vztah, občas též něco na plátno naplácám a impresionismus považuju za začátek nejzajímavější etapy malířství a tak jsem měl předpoklady, že mě toto Dílo pobaví.
Skutečnost zase předčila očekávání a příběh posedlého malíře jsem prožíval, jako bych byl jedním z jeho přátel, kterým se svou posedlostí postupně odcizoval a ničil svou rodinu honbou za oním mistrovským dílem.
SPOILER Scénu kdy malíř začne bezprostředně po smrti svého dítěte malovat jeho mrtvolu, zařazuju do své sbírky dech beroucích bizárů, děkuji mistře KONEC SPOILERU
Pak tu máme ohromně dlouhou kapitolu, kdy parta jen prochází výstavou z místnosti do místnosti a hledá přítelův obraz a když něco takového dokáže autor popsat čtivě, to svědčí o tom, že umí, umí, umí.
Ten člověk dokáže psát o nejrůznorodějších tématech jako by je dokonale znal, naprosto suverénně.
Jo a to jak pozitivně vykreslil Zola sám sebe bylo rozkošné, že?
Drsné, zanechalo to ve mě silný zážitek. Skoro bych rád zapomněl abych mohl přečíst znova - snad se k tomu po letech zase vrátím.
Zolovy romány jsou sázkou na jistotu, zde tematika uměleckého světa Paříže, který byl autorovi znám, zaplněna živými a různorodými lidmi a jejich mnohdy trudnými osudy. Klobouk dolů před Zolovými charakteristikami a takřka psychologickými profily jednotlivých postav, i jejich posunem s ubíhajícím dějem - jako v reálném životě...
Román se mi líbil, je to opět typický Zola, barvitě dokáže vylíčit vše, co o čem zrovna píše. Život bohémů surový, bez příkrasy, takový, jaký zřejmě v té době byl a jak jsem se dočetla, tak tohle je zčásti autobiografie.
Zola mě svým Dílem přesvědčil, že je nejen mistrem popisu prostředí a psychologie postav, ale že také dokáže dokonale vylíčit postupný úpadek lidské mysli spojený s černými stíny bídy, které oběti semknou a už nepustí. Claudův zápal pro práci, který se může zpočátku zdát čtenáři téměř chvályhodným, se píď po pídi mění v naprostou posedlost, nevnímání čehokoliv reálného a živého ve svém okolí, ať už je to vlastní dítě nebo trpící žena. Všichni se v Claudově mysli stali jen subjekty jeho neutuchajícího žáru, který jej má jednoho dne zaživa rozhlodat a donutit ke strašným činům. Claude byl sice inspirován Zolovým přítelem Paulem Cézannem (a na Paulově místě bych Zolovi vrazila pár facek a už s ním v životě nepromluvila jediné slovo), Cézanne však naštěstí nebyl Claude a Claude nebyl Cézanne. Cézanne se na rozdíl od Clauda nikdy nevzdal, nikdy neutekl od svých iluzí do věčného objetí smrti, ale vždycky bojoval a nakonec pro sebe vybojoval uznání a nesmrtelnost, za což si tohoto malíře neuvěřitelně vážím a obdivuji ho. Autor nechává výjimečně čtenáře nahlédnout i do vlastního soukromí, objasňuje i tok myšlenek stojících v pozadí jeho impozantního díla. Pane Zolo, nepřidal jste si ovšem trošku, když jste zmínil, že Vaší jedinou slabou stránkou je mlsný jazyk?
Kniha o uměleckém zanícení a touze prosadit svůj vlastní, svobodný pohled na umění. Předlohu si vzal Zola ze skutečných událostí kolem alternativního Salónu odmítnutých. Tragický příběh mladých milenců není žádná love story, ale jak jsme u Zoly zvyklí - naturalisticky vykreslený souboj s pokrytectvím, bídou a vlastními nedostatky.
Nevím, jak je to možné, ale každá další kniha od pana Zoly mě nepřestane překvapovat. Ať už se ten člověk pustil do čehokoli, vyšlo mu z toho opravdu mistrovské dílo.
Protentokrát se autor rozhodl nechat nás nahlédnout do svého života, jelikož román obsahuje značné množství autobiografických prvků a vlastně se vůbec nedivím, že Zolův přítel z dětství na něj po vydání této knihy zanevřel.
Ovšem mně Claude Lantier doslova vzal dech. Ten neuvěřitelně sugestivní výlet do hlubin malířovy duše a jeho pozvolna se rozvíjejícího šílenství je jednoduše bravurně napsaný. Úžasná kresba posedlosti, která člověka postupně objímá silněji a silněji ve svém smrtícím stisku a stahuje do temnoty nejenom nešťastného malíře, ale i osoby jemu nejbližší.
A jako vždy se dočkáte i krásných popisů tehdejší Paříže se spoustou jejích malebných zátiší.
Díky, pane Zolo, zase jste mě dostal.
Knihu jsem si půjčila hlavně kvůli odkazu v knize Impresionisté: jejich životní příběhy, kde se o ní autorka zmiňuje jako o takřka autobiografické knize Emile Zoly, v níž stvárnil hlavní roli jeho veliký přítel Cezanne. Po vydání knihy už ale zase tak velkými přáteli nebyli a já se vlastně ani nedivím. Zola tam sám sebe ztvárňuje jako usměvavého poloboha, který se nemění, zatímco všechny okolo ztrhává melancholie či nedostatek peněz. Ani hlavní hrdina není výjimkou a v průběhu knihy se mění v šílence, který přestává vnímat realitu.
Kniha neuvěřitelně detailně popisuje tehdejší Paříž i poměry v uměleckém světě, který tehdy ještě zdaleka nenastoupil na svou milionovou dráhu.
Dříve se mě ptávali, kam bych se chtěla podívat, kdybych se mohla na jeden den vrátit v čase a od přečtení Mistrovského díla mám jasno. Vidět Salón odmítnutých!
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2009 |  Zabiják |
| 1965 |  Nana |
| 2004 | Člověk bestie |
| 1923 | Břicho Paříže |
| 1969 | U štěstí dam |
Kniha je fikce, silně ovlivněná přátelstvím mezi Zolou a Cezzanem. Spisovatel a malíř se znali již od mládí. Každý z jiné sociální skupiny, oba však tíhli k umění. Cézzane byl komplikovaná osobnost a přátelství s ním nebylo jednoduché. Poté, co si Zóla vzal za ženu bývalou Cézzanovu milenku, přátelství utrpělo trhliny. Kniha není autobiografická, ale rysy obou umělců a jejich osudy v ní přesto najdeme. Mě uchvátila popisy malování, kresby v plenéru, počátky impresionismu, nadšení pro umění hraničící s posedlostí. Opět jedna z knih, kterou už dnes téměř není možné sehnat.