Rozhovor u Katedrály
Mario Vargas Llosa
Román z roku 1969 představuje vrchol Vargas Llosova úsilí o „totální román“. Rámec tvoří rozhovor třicátníka Santiaga Zavaly, novináře frustrovaného vlastním nenaplněným životem i situací ve zkorumpovaném Peru 50. let, s bývalým rodinným šoférem, mulatem Ambrosiem. Do této největší krabičky, odehrávající se v rovině přítomnosti, vložil Vargas Llosa řadu dalších krabiček, kde se čtenář především prostřednictvím dialogů a vnitřních monologů seznamuje se Santiagovou rodinou včetně služebných, s jeho kamarády ze čtvrti, se spolužáky na Univerzitě sv. Marka, s jeho láskami, s novinářskými kolegy i současnou manželkou; přes postavu Santiagova otce senátora pak s politiky a jejich rodinami a milenkami. Šofér Ambrosio slouží jako partner v debatě, který svými otázkami spouští Santiagovy vzpomínky.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , ArgoOriginální název:
Conversación en La Catedral, 1969
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem dostal od fajn kamarádky a kolegyně pod stromeček. Jakmile nadešel její čas, otevřel jsem ji a byl překvapen... V první velké kapitole se klidně i v jednom odstavci nahrnulo několik dějů i časových os. Trvalo chvíli, než jsem si na tento způsob psaní zvykl. Následující velká druhá, třetí a čtvrtá kapitola v sobě tolik časových a dějových eskapád neměly… Nebo jsem uvykl…:). Kniha mě dovedla hodně vtáhnout, ale obsahovala i místa, která jsem jenom přečetl. Snad budu mít odvahu se poohlídnout po dalších dílech autorových…
Novinář Santiago se vydává do útulku pro ukradeného psa, tam potká někdejšího řidiče svého otce, Ambrosia. Jdou do hospody u Katedrály, kde se opijí, následně Santiago odchází domů i se psem za svou ženou a usíná. Tohle je ve zkratce první kapitola. Pak následuje dalších bezmála 600 stran o tom, co si ti dva v hospodě povídali. A je to opravdu divoké – v románu jsou zachyceny nejen prakticky celé jejich životy, ale taky velmi široká škála peruánské společnosti poloviny dvacátého století, kdy v zemi vládla diktatura. Sledujeme její začátek, konec a vše mezi tím.
Vyprávění se přelévají jedno do druhého, mísí různé společenské vrstvy a větší i menší příběhy, někdy opravdu divoce, kdy žádná následující věta nepatří ke stejnému příběhu jako věta předchozí, ale stejně se v tom dá po čase docela dobře zorientovat, přestože to není lehké. Náročné je to i s nelineární časovou posloupností, množstvím postav a některými vedlejšími ději – ničím z toho totiž Llosa rozhodně nešetří.
Výsledkem je román takřka modernisticky experimentální, ale – jak se autor pokoušel – prakticky totální. Máme tu dvě postavy z naprosto odlišného prostředí a jinou životní zkušeností (chudý černošský řidič X syn z bohaté rodiny, který se vzepře ve jménu víceméně předstíraných levicových ideálů), mnoho politiky, množství vztahů a sexuálních eskapád v nejrůznějších podobách a k tomu mnoho a mnoho dalších témat...
Snažit se shrnout všechny (různé, v důsledku ale propojené) děje by znamenalo popsat tak dvě stovky stran, možná víc. Llosa se zdánlivě utrhnul ze řetězu, ale protože je mistr v oboru, ukočíroval to perfektně. Silná a poměrně náročná kniha, u které jsem fakt rád, že nemusím psát recenzi nebo se jí odborně zabývat. Výsledek by byl neúnosně dlouhý a stejně bych měl pocit, že jsem neřekl ani desetinu z toho nejdůležitějšího.
Mám vůči spisovateli, mimo jiné držiteli Nobelovy ceny za literatury náležitý respekt a úctu, i když jsem zatím jeho díla neznal.
"Rozhovor" pro mě asi nebyl tou správnou volbou při seznamování se s autorovou tvorbou. Četba knihy mě neposkytovala patřičné potěšení, měl jsem problém pořádně se začíst. Neustálé přeskakování dějových linií a dialogů mně doslova trýznilo a po 150.stránce jsem to vzdal. Mé hodnocení knihy (tedy alespoň té části, kterou jsem přečetl) se takřka shoduje s komentářem LaCucarachi.
O období vlády generála Odrii v Peru (1948-1956) jsem se z hlediska faktografického dozvědel daleko více z Wikipedie. Takže mě knížka alespoň inspirovala k tomu, abych si příslušné informace dohledal.
Chvilku si od Vargase Llosy odpočinu, ale nevylučuji, že se k němu ještě časem vrátím.
Z čistě literárního hlediska virtuózně napsaný román.Svým osobitým originálním stylem rozbíjí Vargas Llosa časovou linearitu příběhu a tím i vývoje psychologie postav,aby se vše nakonec propojilo v ucelený a vysvětlující obraz.Dílo obdivuhodně zkomponované,jazyk úsporný,bez jakéhokoliv slovního balastu,zpráva o životě v Peru v padesátých letech 20.století.
A to je právě ono:je to jenom zpráva,i když mistrovsky napsaná,bez /pro mě/ zřejmé přidané hodnoty.Proto kladu Rozhovor u Katedrály až za romány Město a psi a především Zelený dům,které to"něco navíc"mají.V každém případě jde ale o krásný čtenářský zážitek-a který jiný spisovatel dokázal v jedné dekádě napsat tři tak výborné romány?Inu,zlatá šedesátá.
Je mi to líto, Vargas Llosa patří k mým oblíbencům, resp. jeho romány Vypravěč a Tetička Julie. Ale tohle šlo totálně mimo mě. Um vyprávět tu sice prosvítá, bohužel ho zastínily dvě věci. Jednak téma politiky, které je akcentované stejně silně jako osobní osudy Santiaga a dalších. A já o politice prostě číst nechci. Takže jsem si moc neužila mocenské převraty, pronásledování komunistů ani politické intriky. A že to bylo místy hodně natahované, třeba situace, kdy měl přijet náklaďák naverbovaných provokatérů na akci opozice, ale přijeli jen tři a teď to tam řešili snad na několika desítkách stran, kdo za to může a kde sehnat víc lidí. Už jsem později tyhle politické kejkle prostě přeskakovala.
No a způsob psaní, tak ten asi sedne málokomu. Představte si 5–7 různých situací, ke každé patří často jiní lidé, jiné místo i jiný čas. A teď jsou všechny ty situace vyprávěny najednou a střídají se po větě, max. krátkém odstavečku. Přepínat se po každém souvětí jinam a vůbec poznat, o jakou situaci se jedná, protože ty věty jsou často neutrální a mohou patřit kamkoli... a pak si z těch rozstrkaných vět skládat jednotlivé situace dohromady, co se vlastně děje... no vážně skvělé. Ale jo, po delší době cviku se na to dá zvyknout a orientujete se, jenže je to zároveň dost mentálně náročné. Takové posilování mozku. Tímhle způsobem je ale psána jen první část knihy, pak už je to relativně normální, což znamená, že cizí situace do vyprávění probleskne jen občas namátkově.
I samy věty jsou vystavěny ne zrovna literárně, spíš takový myšlenkový tok. A oblíbenou fintou autora je větu nedokončit. Ne že by na konci byla trojtečka. Věta normálně končí tečkou nebo otazníkem, akorát že posledním slovem je třeba předložka nebo spojka. Takže je třeba si zbytek věty domyslet.
Ukončení knihy taky nebylo zrovna uspokojivé, stejně tak mohla skončit kdekoli jinde, ne vše se vysvětlilo. Něco si domyslíte, něco ale ne, třeba don Cayo... No nadšená tentokrát nejsem, knížku jsem četla snad měsíc, protože jsem to prostě nechtěla vzdát, a hodnotím, jak hodnotím.
Můj první přečtený román od Llosy. Není to špatné, mistrně kompovaný příběh se zajímavým vyústěním. Množství postav, střídání dějů a rovin, přesto mě četba nijak zvlášť nenadchla. Čekal jsem asi něco hlubšího k zamyšlení.
Štítky knihy
50. léta 20. století Peru společenské romány peruánská literatura hispanoamerická literaturaAutorovy další knížky
1984 | Tetička Julie a zneuznaný génius |
2005 | Zelený dům |
2003 | Vypravěč |
2007 | Zlobivá holka |
2004 | Kozlova slavnost |
Tuhle knihu si člověk musí "odpracovat", především začátek, kdy se na jedné stránce a někdy i v jednom odstavci střídají různé postavy i časové roviny a teprve v průběhu četby si je člověk dává do chronologického kontextu. Z tohoto pohledu je to opravdu totální román. Postupně jsou nám servírovány jednotlivé větve příběhu (už v jednodušší formě) a vše do sebe postupně zapadá. Ale ten konec?? Po takhle hutném čtení to odbýt?