Rozhovory s drakmi

15.05.2024

Bez mučení přiznávám, že tuhle knížku jsem si přála přečíst především na základě její překrásné obálky s drakem při západu slunce a právě samotné tématiky draků, které odjakživa zbožňuji. Příběh jako takový byl ale ve výsledku úplně jiný, než jaký jsem čekala, a bohužel musím říct, že se až tak úplně nejednalo o můj šálek kávy.

Očekávala jsem, že draci tu budou hrát prim, toho se ovšem ujala Sofie a její neustálé změny nálad. Nemám ve zvyku knihy hodnotit na základě toho, zda mi je nebo není hlavní hrdina sympatický, koneckonců je čistě a jen na autorovi, jaký charakter se svým postavám rozhodne přiřknout. Tady jsem ale měla pocit, že nesnesitelná povaha hlavní hrdinky významným způsobem zasahovala do samotného dojmu ze čtení a výrazně ho znesnadňovala. Sofiiny nálady se střídaly jako aprílové počasí, doslova byla v jednom odstavci veselá a v druhém najednou uražená, protivná nebo sarkastická.

Vztek a frustrace u ní převládaly a ovládaly ji, a i když si uvědomuji, že hlavní zápletkou příběhu byla právě její snaha se s těmito pocity vypořádat, byla jsem to spíš já, kdo byl z příběhu frustrovaný.

Abych se ale dostala k samotným drakům, Réamann, hlavní dračí postava, se rozhodně stal mým oblíbencem. Jeho mírně povýšenecký charakter, sklony k provokování, ale zároveň velká laskavost a ochota Sofii pomoct, pro mě byly hnacím motorem, díky kterému jsem knihu dočetla až do konce. Nebýt jeho, nejsem si jistá, zda bych knihu neodložila.

Proč, ptáte se? Protože jsem většinu času měla pocit, že se v knize absolutně nic neděje. A to říkám z pozice čtenářky, která si doslova libuje v sáhodlouhých popisech a podobných věcech.
Čekala jsem, že právě rozhovory s draky budou nosným sloupem celého děje i zápletky, ale ve výsledku se ve většině času jednalo o dialogy bez většího smyslu. Když už to vypadalo, že se draci pokouší Sofii naučit něco o přírodě nebo živlech, najednou zase přeskočili k úplně jinému tématu. Ačkoliv opravdu oceňuji autorčinu snahu zaměřit se na téma psychického zdraví a práce s vlastními emocemi, působila na mě tak trochu nedotaženě.

Takhle to probíhalo až do poslední čtvrtiny knihy, kdy se najednou z ničeho nic objevilo ono starobylé zlo, o kterém do té doby nepadla ani zmínka, nijak s draky nesouviselo a bylo tak nahodilé, že do příběhu vůbec nepasovalo.

Samotný závěr knihy, jinými slovy poslední odstavec, jsem tak nějak na základě lehké absurdity celého příběhu očekávala, ačkoliv jsem až do úplného konce tajně doufala, že mě autorka třeba ještě něčím překvapí, že se dostaví aha moment a najednou vše začne dávat smysl. Nicméně jsem měla spíš pocit, jako by si v závěru uvědomila, že příběh vlastně tak úplně nefunguje a neví, jak z něj vybruslit, a proto využila tohoto prostředku, který ale bohužel neměl kýžený efekt.

Za touhle knihou podle mého názoru stál nápad na super příběh, který by býval mohl krásně fungovat. Bohužel se to ale moc nepovedlo, alespoň ne v mých očích, což mě opravdu upřímně mrzí, protože si myslím, že Rozhovory s drakmi měly velký potenciál. I přesto nelituji, že jsem si knihu přečetla.

2,5*/5*