Rozmačkané ego se slaninou
Lenka Požárová
Živelná Nela má neobvyklý talent kombinovat chutě i komplikovat si život. Rozhodne se zanechat v Praze svého podnikání a vyráží k norskému fjordu živit se jako servírka. Se slušnou dávkou rebelství a perfekcionismu nevydrží dlouho na jednom místě a po půl roce odchází na chladný anglický venkov. Sní o životě v Londýně, vlastním bistru a teple v pokoji. Do cesty se jí pletou muži, jídla i svérázní hosté. Na dřeň upřímný, vtipný a dojemný příběh je o hledání svého místa, boji a usmíření s minulostí. Kniha je samostatným příběhem, ale zároveň i volným pokračováním románu Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice.... celý text
Přidat komentář
Mně se kniha četla dobře a bavila mě. Milostné scény byly líčeny celkem s vkusem a bavilo mě jak jídlo, pití a zajímavé destinace, tak i nespoutanost hlavní hrdinky. Věřím, že Lenka Požárová taková neřízená střela opravdu je.
Brzy si zase od ní něco přečtu, někdy má člověk prostě chuť na trochu toho nenáročného počteníčka:-)
Podivně roztříštěná kniha. Autorka skáče v prostoru a čase, mezi svými milenci. Kniha je tak o cestování v cizích zemích, vaření, pánovi, co navrhl křeslo a spoustě dalších věcí...
Zajímavá knížka v zajímavých kulisách ze zákulisí restaurací. Ale hlavní hrdinka mi nebyla sympatická. Děj je na mě moc chaotický.
Už jsem se začínala rozepisovat,načež jsem si přečetla komentář od lenkaabooks a plně s tím souhlasím. Kdyby se vyhodili chlapi a s nimi spojené trapné pokusy o eroticý román,byla by to úplně senzační knížka. Takhle ale bohužel...
Na jednu stranu mě kniha potěšila. Ráda čtu o jídle, rozmanitosti chutí, o radosti z vaření. Také postřehy z norské a anglické restaurace, kde Nela pracovala, byly zajímavé a podnětné. Ale ty její vztahy s mužskýma, to bylo děsný. Kdyby byla kniha pouze o jídle, gastronomii, cestování, dala bych pět hvězdiček bez váhání. Bohužel její vztahové problémy mi čtení kazily.
Líbilo se mi ještě víc než předchozí kniha. Opět trochu chaotická, ale na to se dá zvyknout. Obdivuji otevřenost autorky, vychází ze svých skutečných zážitků.
Zdá se, že autorka příliš rozmačkané ego nemá. V podstatě se nás celou dobu snaží přesvědčit, jak je úžasná, nekonvenční a všichni chlapi po ní jedou. Hvězdičku dávám pouze za to, že se člověk o jiných zemích dozví alespoň trošičku jiné postřehy než z cestopisu. Vše ostatní nestojí za nic a svoje osobní úvahy by si asi měla nechat pro kamarádky.
Byl to dárek, dočetla jsem, ale knížka nejspíš skončí někdě v knihobudce na nádraží. Třeba udělá radost někomu jinému, protože mě to moc nebavilo a zbytečně by mi to zabíralo místo v knihovně.
Nejlepší byl "skoro" recept na hříšné čokoládové košíčky se slaným karamelem. Ty bych si fakt dala :-)
Kniha o EGU, touze poznávat , učit se a prosazovat se. O nepoddajnosti i pracovitosti, nevázanosti, o vášni pro vaření. O (ne)kompromisech. Oddychové čtení. Trochu mi vadila jakási neuspořádanost - ale ta je vlastně charakteristickou vlastností hlavní hrdinky, tak možná proto se objevuje i ve stavbě povídání. A je to povídání poučné, odhalující zákulisí některých restaurací.
Autorka má zajímavý styl psaní. Více než popis jídel a chodů, mě zaujalo líčení, jak to chodí v zákulisí restaurací a hotelů v Norsku a Londýně. Ráda sáhnu po dalších osudech vypravěčky Nely.
Zvláštní čtení, oddechové. Vadily mi zdlouhavé popisy jídla, cizí a neznámé názvy surovin a jídel. Mohlo by to být kratší a trochu ucelenější.
V knihkupectví mě zaujala názvem.
Strašně fajn knížka o tom, když člověk miluje jídlo a cestování. Velmi lidské i když nešlo primárně o nějaký ucelený příběh, ale menší osobní zpověď.
Novinka která mě zaujala svým názvem, tématicky se mi i hodila do Čtenářské výzvy 2018.
Obsahově to je dobře napsaná kniha, oddechové čtení, při kterém dostane člověk i hlad :D Stojí za přečtení :)
Autorovy další knížky
2014 | Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice |
2018 | Rozmačkané ego se slaninou |
2014 | Kuchařka z románu s vůní kávy a špetkou skořice |
2020 | Londýn prostě žeru |
2010 | Jak jsem proje(d)la svět (1) |
Bohužel musím po dotčení konstatovat, že je to škoda papíru. Paní spisovatelka mi přijde taková neukotvená, jak v životě, tak ve stylu psaní, divně skáče v ději, má zvláštní popis situací. Dočetla jsem to, protože to byla jediná knížka, co jsem s sebou na chalupě měla, doma bych ji v půlce odložila. Jako blog si to ještě umím předtavit, bohužel z knížky jsem hodně rozpačitá.