Rozsypaná slova
Martin Daneš
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/433572/bmid_rozsypana-slova-hS7-433572.jpg
5
71
71
Být novinář, spisovatel a Žid v Praze za druhé světové války, neprchnout, nýbrž vytrvat ve své zemi, znamená stavět hrdlo svému katovi na odiv. Kdo je ale katem a kdo obětí? Kdo zabíjí koho a v jakém pořadí? V reálném světě se zdá vše jasné, dějiny nelze přepsat, i když… Spisovatel má tu moc nabídnout čtenáři i jiný pohled. Pokud Karel Poláček alias Karel Hirsch — hrdina prvního Poláčkova značně autobiografického románu Lehká dívka a reportér — inspiruje spisovatele Martina Daneše, pak si autor vyšlápl na tenký led. Obratně vytváří svůj vlastní styl a prostor, přenáší nás do atmosféry předválečných i válečných let a udržuje jemnou rovnováhu mezi svědectvím a románem. Čtenář se noří do vnitřního světa hrdiny a čím dál ostřeji vnímá dějinný kontext. Tragédie se hlásí jemným i kousavým humorem, jenž nikdy neupadá do vulgárního blábolu či patosu, Daneš si nehraje na vševědoucího ani nemoralizuje. Život, stejně jako historie, má v knize podobu promyšlených „fejetonů“, jejichž síla se projeví v propojení a celku. A tak i díky působivé formě se tato kniha stává výjimečnou poctou Karlu Poláčkovi a jeho tragickému osudu. Nabízí se otázka: co když jsou Rozsypaná slova především příběhem o lásce a lidství v celé jeho hrůze i kráse? Román vychází souběžně také ve francouzské verzi — pod názvem Les Mots brisés v prestižním pařížském nakladatelství La Différence. Lenka Horňáková-Civade... celý text
Přidat komentář
Poslední roky života Karla Hirsche, tedy Karla Poláčka.
Zprvu poláčkovsky rozverné, útěk z Prahy ne před Němci, ale před pronásledující zhrzenou manželkou... Ale brzy přituhuje, stále poláčkovsky lehké a vtipné, ale ty hrůzy holocaustu, které my čtenáři samozřejmě známe, se nenápadně vznášejí nad našimi hrdiny, pomalu se šrouby utahují, absurdit i náznaků příštích běsů přibývá... Závěr knihy nepřekvapí, ale stejně nám z toho konce hodně zatrne...
Velká část děje se odehrává v Praze ve Vršovicích v dnešní Ruské ulici v činžovní vile č.p. 1024, i dnes můžete kouknout na střešní terasu domu i balkon, obě tato místa mají v knížce důležité místo. Když jsem v okolí domu jako malá holka běhávala, o jeho osudu jsem nevěděla, je dobře, že dnes, po tolika letech, je tu pamětní deska.
Kniha je psaná tak, jako by sám Karel Poláček seděl při psaní vedle autora a s pochopením vedl jeho pero.
Náhodný úlovek mezi doporučenými knihami v knihovně, pro mě překvapení. Škoda, že některé knihy našich autorek či autorů mají velkou reklamu, a některé zase ne. Je to tím, že autor žije v cizině? Tahle by si zasloužila víc pozornosti a zájmu, hodně doporučuji.
Karel Poláček s ní ale musí být v nebi spokojen.
*
„Došli spolu až k lahůdkářství, jehož výloha zela prázdnotou a za prosklenými dveřmi visela cedulka s nějakým nápisem. Copak tam asi píšou? Nejspíš něco ve stylu ,Lahůdky došly – stavte se deset dní po válce.' Karel chtěl té záhadě přijít na kloub, a tak přistoupil blíž a přečetl ručně psaný text:
ŽIDŮM A PSŮM VSTUP ZAKÁZÁN!
Takhle se trestá zvědavost!
Karel shlédl ke Kafíčkovi, které bylo naštěstí zas pouhou němou tváří, a podotkl zasmušile:
,Vidíš, dočkal ses. Konečně jsme si oba rovni. Jsi rád? Neříkej, že ne!'
Na znamení souhlasu si pes povyskočil a olízl pánovi ruku.
,Taky bych na tvým místě skákal radostí', připustil Karel. ,Jenže počkej, všeho do času! On tě ten smích přejde, až to budeš ty, kdo mi bude muset chodit ven shánět žrádlo...' “
Och. Nejedno srdéčko milovníka jazyka českého zaplesá. Kniha je skutečným skvostem, kde si autor pohrává s krásnými českými slovíčky. Velmi pěkné čtení o méně pěkných věcech.
Román o posledních letech života českého spisovatele židovského původu Karla Poláčka je psán s humorem sobě vlastním, kdy máte pocit, že si Poláček dohlédl na to, jak má být román o něm samém vlastně napsán.
Poetické, melancholické, vtipné i hořké komentování a prožívání strašné doby nacistické okupace. Myslím, že si to nedokážeme dost představit, alespoň já to nedokážu, že žádná moje představa není tak temná, jako byla skutečnost. Postupné utahování šroubů zákazů, nesvoboda, strach a možná i lítost nad promarněnou možností včasného úprku do bezpečí. Bylo to přece tak pochopitelné, zůstat. Bylo by si snad možné představit, že by se mohlo dít to, co se dělo? Nebylo. A přece se to stalo.
Knížka je napsána s humorem, bohatým jazykem, dobře se čte i kdy je to téma tak těžké. Je potřeba potkat se i s odskokem do nedávné historie, už jenom proto, abychom se radovali, že se máme líp. Že nejsme vystaveni takovým zkouškám odvahy a charakteru.
Jsem ráda, že jsem tuhle knížku potkala a přečetla si ji.
Och! Díky Pett za tvůj komentář, bez kterého by se kniha nikdy nedostala až do mých rukou, protože bych o ní nevěděla. A to by byla převeliká škoda. Martin Daneš se s velkou pokorou a úctou přiblížil svým vypravěčským stylem jemnému humoru, který dnes už není tolik v módě, a přesto umí stále dojmout, pohladit a přiměje čtenáře k velkému úsměvu. Žel vzhledem k tématu se úsměv brzy vytratí a nahradí ho neodbytná bolest a lítost, kterou jsem si prožila již mnohokrát, a přesto se občas znovu uchýlím k četbě dalšího příběhu o nešťastně ztraceném životě v té nejkrutější době naší historie.
Koho by napadlo, že taková zdánlivě obyčejnsky vypadající záležitost v sobě ukrývá tu nejskvostnější symfonii slov... ačkoliv mi světlo lidskosti v bestiálním hávu temnoty bez pardonu rozprášilo chlopeň, to vám bylo takové zvláštní blaho číst... bohužel mi do příběhu vpadla momentální obludnost stále se opakující člověčí vyprázdněnosti, která mi na chvíli ukradla chuť vracet se mezi řádky děsivě přítomné minulosti, kdy tolik úzkosti naráz se zkrátka nedalo unést... ALE.. pominu-li veškeré bolavo... tenhle příběh si zaslouží žít dál nejen v našich záložkách.
Snažila jsem se najít, jakou cenu autor za tuto knihu dostal, a nepovedlo se! Toto čtení je opravdu skvost, po všech stránkách a na všech stránkách. Už dlouho mě žádná kniha tak nenadchla. A přání autora - aby si čtenář po přečtení knihy šel přečíst něco od Poláčka - se už teď chystám vyplnit.
Karel Poláček, úspěšný spisovatel a novinář, ale také Žid žijící v Praze v předválečné a válečné době. Jeho život tak dostává úplně jiný směr. Autor nám zde předkládá jiný příběh z tohoto období. Jiný, ale skvěle uchopený. Můžeme zde nahlédnout do mysli Karla Poláčka, jak v té době žil, jak vnímal své okolí, jak na něho doléhala veškerá nařízení.
Hlavní prostor zde mají myšlenky o slovech, o bytí, filozofické úvahy nad životem, nad současnou dobou. Postupně si zde skládáme obraz toho, jaký měl Karel Poláček osobní život. Celkově je to sepsáno tak trochu jinak, ale krásně. To, jak autor píše se mi na jednu stranu líbilo, na druhou mi tam však něco bránilo v tom, abych se dokázala do příběhu více ponořit a více ho prožít.
Moc se mi líbil i doslov autora, kde v kostce shrnul Poláčkův život a pokud Vám tak něco v příběhu chybělo, tady jste si to mohli doplnit.
Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Žiji poblíž Poláčkova rodného města a je fakt, že jsem o jeho životě věděla pramálo. Navíc mě kniha i namotivovala k přečtení jeho knížek, neboť naposledy jsem je četla kdysi dávno na škole.
Knížka, která Vás donutí zamyslet se a zároveň se dozvíte spousty nového. Takové knížky mám ráda.
Naprosto neuvěřitelný objev! Tato kniha nešťastně zapadla a zmizela v covidové mlze, přitom mohla být s přehledem knihou roku. Autor neuvěřitelně vystihl ducha Poláčkových knih, jeho stylu psaní a uvažování, takže ikdyž od začátku víme, že spějeme k tragédii, nechceme si to - stejně jako postava Poláčka-Hirsche - připustit a pořád s hořkým humorem vyhlížíme naději, která nepřichází. Četla jsem knihu právě v době covidu, kdy se každý druhý den krájel "salám svobody" a našla jsem v ní mnoho paralel se současností.
Mám ráda dobře napsanou životopisnou beletrii o životě známých osobností. Knize Martina Daneše, Rozsypaná slova, o posledních letech života českého spisovatele židovského původu, Karla Poláčka, vůbec neubírá na autenticitě a originalitě to, že je zčásti fikcí, jak uvádí v doslovu i sám autor. Především smrt Karla Poláčka je totiž opředena tajemstvím. Dodnes se neví přesně, kdy a kde zemřel, od jeho odjezdu z Terezína nikdo nic pořádně neví, ale je pravděpodobné, že chvíli žil i v Březince, jak někteří přeživší tvrdí.
Knížka je zajímavým svědectvím o tom, jak se žilo židovskému spisovateli v Praze v době druhé světové války, jak přímo na něj doléhala perzekuce Židů, jaký asi byl v soukromém životě a jak se choval.
Doporučuji k přečtení těm, co Poláčka znají i těm, co ho moc neznají. Není to totiž jenom příběh jednoho spisovatele, je to příběh života člověka ve válečné zóně, příběh systému, který kolem něj neúprosně utahuje smyčku.
(SPOILER)
Spoiler jen pro ty, co neznají Poláčkův osud.
Martin Daneš románově zpracoval závěrečnou část života Karla Poláčka humoristickým stylem, jakým by jej napsal sám Karel Poláček. S ústřední postavou Karlem Hirschem (pod tímto jménem Poláček v knize vystupuje) prožíváme atmosféru Prahy těsně před druhou světovou válkou, a hlavně během ní. Hirschův životní optimismus je tak nakažlivý, že v něm částečně zanikají všechna postupně zaváděna protižidovská opatření. Zákaz chození do kaváren, zákaz procházek v parcích, zákaz využívání hromadné dopravy… šrouby se utahují, ale v Hirschovi i v těchto stísněných mantinelech převládá opravdový život nad strachem. Čtenáři jde mráz po zádech, ale zároveň je tím vším kolébán. Ač znalý informací o Poláčkově životě jsem věděl, že děj nespěje k veselému konci, ještě v pasážích z koncentračního tábora jsem si říkal: Přece to nemůže takhle skončit? Přece se takovému člověku nemůže stát nic zlého? Hrozně moc jsem si přál, aby tentokrát historie (nebo Martin Daneš nad historií) přivřela oči a Karel Poláček mohl po válce zase nahodit pruty u své oblíbené Berounky, jenže učebnice literatury ani Rozsypaná slova nelžou.
Báječná kniha. Od příjemného letního románu k žaludek stahujícímu konci.
Napsaná pěkným jazykem a přívětivým tempem. Díky.
Jedna z nejlepších knih letoška. Opravdu smekám. Asi si teď budu muset znovu naordinovat nějaká Poláčkova díla.
Poslední roky Karla Hirsche (tedy Poláčka) v nádherně melancholické knize.
Konec prázdnin, potom začne atmosféra houstnout, Karel už neutíká před bývalou manželkou, teď je to mnohem horší.
Ale utíká s Dorou.
Občas chce od něj někdo rozveselit, to je absurdní, proč? Jsou chvíle, kdy ani autor humoristických románů už prostě nemůže.
Martinu Danešovi se podařilo napsat mimořádnou knihu, kdybych musela doporučit jen jednu knihu, kterou jsem za tenhle rok zatím přečetla, tak by to určitě byla tato.
Před nedávnem jsem měla v rukách Bylo nás pět a vzápětí čtu román o samotném Karlu Poláčkovi… Zatímco příběhy pěti kamarádů v nás dokážou vyvolat úsměvné pohlazení, Rozsypaná slova ve vás vzbudí naopak smutek ze zrůdné ideologie, která našla tolik přisluhovačů i u nás.
(Střes se zhrzených a malých lidí!)
Přes určitou míru fabulace (málo zdrojů) nám Martin Daneš vykresluje pana Poláčka tak, jaký ve skutečnosti určitě byl : hluboce lidský, nadaný skládáním vět a jejím rozebíráním na základní prvky : slova, které v tom světě naruby nakonec oněměla.
Přihlašuji se mezi spokojené čtenáře této zajímavé knihy a beru na sebe závazek přečíst si hned i nějakou knihu Karla Poláčka. Tím říkám, že se autorovi podařilo přenést své zaujetí Poláčkem na alespoň jednoho dalšího čtenáře. Podobný účinek měl před časem román Ireny Douskové Medvědí tanec.
Nádherná kniha, prostě nádherná. Miluji dobu Karla Poláčka, demokratický proud české meziválečné literatury a jeho autory. Poláček byl vždy mým velkým oblíbencem a tato kniha to opět potvrdila. Zasloužila by si mnohem více pozornosti a čtenářů... I když od začátku víte, jak tento vyjímečný člověk skončil, stejně na konci cítíte smutek, bolest, vztek a stud za ty, kdo tohle mohli dopustit... I já plním přání pana Daneše a beru si Poláčkovu knihu, volím Hostinec U kamenného stolu.
"Z neúplných informací vznikají polopravdy, jež chatrnější mozkovny ihned chemicky přetvářejí v nebezpečné lži."
"To máte tak. Dřív se nadávalo na Židy ve vagónech třetí třídy. Dneska se na ně nadává i v novinách a rozhlase. Nářky cestujících třetí třídy se změnily v kulturní normu. Potíž je v tom, že společnost, která výplody cestujících třetí třídy povýší na zákon, je jako člověk, co chodí po hlavě - moc daleko nedojde. A i když tam zezačátku trpí hlavně Židi, o pořádné problémy si koledují úplně všichni."
Tuto knížku jsem si pořídila na základě doporučení na Radiožurnálu 2. A byl to dobrý tip. Vše je tam dobře vyvážené a uvěřitelné. Takto to asi mohlo být. Po dočtení jsem, jako vždy po setkání s historií holokaustu, cítila opět vztek. O kolik skvělých lidí svět přišel - proč vlastně? Určitě si v blízké budoucnosti chci přečíst minimálně Hostinec U kamenného stolu (film jsem měla ráda už jako dítě) a Hlavní přelíčení. Knížka rozhodně stojí za přečtení. Díky za ni.
Ačkoliv všichni víme, že kniha nemůže skončit happy endem, tak trochu dýchá poláčkovsky a to s humorem, lehkostí a ironií. Čtenáře asi donutí sáhnout po některé z Poláčkových knih. Musela jsem číst pomalu, užívala jsem si ten příběh Karla a Dory, jejich lásku a hašteření a nasávala tu pokoru, která sálala z knihy. Je škoda, že kniha zapadla a moc se o ní nemluví.
Ocenuji, že Martin Daneš na cca 300 stránkách vynechal zbytečný patos a tak vlastně většinu díla(i z Poláčkových vzpomínek) bere dosti s humorem a eufemismem. Líbí se mi to nenápadné načrtnutí základu Hostince u kamenného stolu, stejně jako rozmluva „stařenko/stařečku", kterou se častovali s Dorou. Asi jsem malinko více čekal od závěru, ale stejně o tom málo víme(ono datum úmrtí není stejně na 100% ověřitelné). Celkově dávám 65%.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Osvětim (koncentrační tábor) Praha humor životopisné, biografické romány rasová diskriminace Terezín holokaust, holocaust podle skutečných událostí Karel Poláček, 1892-1945Autorovy další knížky
| 2020 |  Rozsypaná slova |
| 2002 |  Jak se nestat spisovatelem |
| 1999 | Pokusy o lásku, pokusy o rozkoš |
| 1998 |  Kdo zabil Václava Klause |
| 2022 | Bretonci Ar Vretoned |
Tak skvělá kniha o naprosto příšerných věcech!
S první částí chytře vtipnou, pak do děje i jazyka zprvu nenápadně, pak prudčeji vniká temnota a beznaděj. Na konci knihy doufáte (po vzoru všech přečtených románů), přestože víte, že celkem marně. A ten dokonale prudký moment konce...
Veliké díky, pane Daneši.
O tuhle Vaši knihu zakopla dcera náhodou v knihkupectví, nejdřív u ní brečela ona, teď já. Nejenže sáhnu po nějakých knihách dle Vašeho doporučení v doslovu, ale i tvorbu přímo Vaši se vydávám objevovat. Neboť mé první setkání s Vámi a Karlem Hirschem bylo skvostné, přes veškerou hořkost.