Roztroušená paměť –⁠ Pohornická krajina Karvinska

18.02.2023

Krásně vydaná fotografická publikace o jednom z nejzraněnějších regionů naší země. Úvodní esej teoretika fotografie Jiřího Siostrzonka sice čtenářům, kteří se o problematiku krajiny, genia loci a paměti zajímají hlouběji, nepřinese mnoho nového (klidně by mohl být obšírnější a konkrétnější), ale obecně vzato je jako podnět k zamyšlení a ponoření se do problematiky postačující. Ze tří fotografických sekcí mě nejvíce oslovují snímky Ondřeje Durczaka, jehož tvorbu a aktivity se zájmem sleduju už delší dobu. Lukáš Horký a Arkadiusz Gola poskytují kvalitní (přičemž druhý jmenovaný stojí podle mě výtvarně o úroveň výše), ale vlastně celkem očekávatelný, chtělo by se říct až konvenční obraz netoliko Karvinska, jak si ho každý, kdo ten kraj aspoň trochu zná, tak nějak představuje, nýbrž i jakékoli pohornické krajiny v našich zeměpisných podmínkách vůbec. Tím nikterak nepopírám, že vydaná kniha je podnik chvályhodný, zdařilý a doporučeníhodný, jen mi při druhém a třetím listování fotografiemi vytanulo na mysli, že podobné záběry, atmosféry, místa zkrátka už dobře znám, tj. že se mi něco podobného vybaví prakticky hned, když někdo zmíní (např.) Karvinsko. Jistý posun a náznak cesty ven z tohoto krapet bludného kruhu postindustriální vizuální konvence tedy spatřuji mj. právě v tom, co v knize (i jinde) prezentuje Ondřej Durczak. Větší obrat k sociálnu, sídlům, neprvoplánově představeným strukturálním problémům... Co mě na knížce mrzí, je nedostatečné určení fotografovaných lokalit a chybějící datování snímků. U Durczakových je vždy uvedena alespoň obec, u Horkého a Goly není nic. Datace pak chybí kompletně. Kniha, jako je tato, přitom není (a ani to nepředestírá) výlučně uměleckou publikací, ale i specifickým dokumentem. Co nejúplnější místní a časový údaj u každého snímku by tedy měl svojí výpovědní hodnotu a estetický účinek fotografií by to nijak neoslabilo. A ještě jedna věc jen tak na okraj: Proč vlastně nikdo nezachycuje Karvinsko v slunci a třeba na jaře či v babím létě? Tento zdánlivě banální posun by totiž zjevně byl osvěžující inovací a výzvou. Zdá se totiž, jako by prakticky výlučnou atmosférickou stafáží "správného" snímku z pohornické krajiny byl bezsněhý a notně zamračený den někdy v únoru či březnu. To jistě dokonale podkresluje bezútěšnost této krajiny a její duše, ale působí to už dost otřepaně. Ať někdo zkusí zachytit zjizvenost Karvinska třeba v překrásném měsíci máji...