• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Fotografický průvodce po mizejících a zapomenutých místech českého Slezska - Ondřej Durczak

Fotografický průvodce po mizejících a zapomenutých místech českého Slezska je jedinečnou publikací, která tuto oblast mapuje prostřednictvím více než 750 histor... detail knihy

Nové komentáře u knih Ondřej Durczak

Vzhůru do dolů!

„Škoda, že budova na str. 261 už nestojí ...“
— danit

---

Vzhůru do dolů!

„Naprosto úžasná publikace, plná starých fotek a informací, dobových letáků, prostě nabitá od začátku do konce. Spoustu těch míst jsem osobně prolezl a je skvělé se na jednom místě dozvědět historii těch míst i něco navíc. PECKA!!!!“... celý text
— Kapis

---

Karvinsko

„Knihu mám ve druhém, doplněném vydání (z roku 2021, má jinou a podle mého lepší obálku než na snímku zde) a jedná se nade vši pochybu o zdařilý a v našich poměrech dosti ojedinělý počin. Oba úvodní texty mi sice přijdou poněkud šité horkou jehlou, a tudíž rozmáchle přeskakující z tématu na téma a toliko kroužící kolem podstaty, brouzdající po povrchu, namísto aby poskytly opravdový a hlubší interpretační vhled do základní, tedy obrazové složky knihy, potažmo do vnější i niterné tváře Karvinska. Mnohem podstatnější jsou otištěné fotografie a obecněji vizuální stránka knihy, které drobně, ale pozoruhodně doprovází i nerozsáhlé textové experimenty-konfrontace (viz hornická mluva, teplota v dole, ale i názvy některých snímků, jak je uvádí v závěrečném soupisu). Durczakovým specifikem (a myslím, že jednoznačnou předností) je, že v knize neprezentuje pouze své vlastní snímky, které na Karvinsku přibližně od roku 2015 pořizoval, ale i - coby znalec a sběratel obrazových publikací o kraji, badatel v archivních fondech a sběratel tematicky souvisejících fotografie a předmětů - celou řadu pozoruhodných objevů více či méně zasutých složek genia loci tohoto (post)havířského kraje. A nejsou to zdaleka jenom fotky, ale i třeba staré plány nebo výtvarná hra s ornamenty z dobových etiket. Vše je ovšem podřízeno důrazu na vizualitu a relativně jednotnému, koherentnímu výtvarně-teoretickému konceptu. Líbí se mi, že není prost humoru, hravosti a neakcentuje pouze (a dokonce ani ne hlavně) šerost, temnost, zraněnost a zahořklost, což jsou bezesporu synonyma, která se většině lidí s Karvinskem a jeho lidmi spojují. Durczakova kniha by klidně mohla být mnohem rozsáhlejší a pestřejší, ve stávající podobě totiž mapuje na můj vkus snad až příliš fragmentarizované výseky tamní reality. Téma je přitom nesmírně nosné a zaslouží si soustředěnou - a dobře promyšlenou - pozornost. Ale třeba autor v budoucnu ještě něco takového přichystá. Rozhodně se vyplatí jeho aktivity sledovat.“... celý text
— V_M

---

---

Roztroušená paměť –⁠ Pohornická krajina Karvinska

„Krásně vydaná fotografická publikace o jednom z nejzraněnějších regionů naší země. Úvodní esej teoretika fotografie Jiřího Siostrzonka sice čtenářům, kteří se o problematiku krajiny, genia loci a paměti zajímají hlouběji, nepřinese mnoho nového (klidně by mohl být obšírnější a konkrétnější), ale obecně vzato je jako podnět k zamyšlení a ponoření se do problematiky postačující. Ze tří fotografických sekcí mě nejvíce oslovují snímky Ondřeje Durczaka, jehož tvorbu a aktivity se zájmem sleduju už delší dobu. Lukáš Horký a Arkadiusz Gola poskytují kvalitní (přičemž druhý jmenovaný stojí podle mě výtvarně o úroveň výše), ale vlastně celkem očekávatelný, chtělo by se říct až konvenční obraz netoliko Karvinska, jak si ho každý, kdo ten kraj aspoň trochu zná, tak nějak představuje, nýbrž i jakékoli pohornické krajiny v našich zeměpisných podmínkách vůbec. Tím nikterak nepopírám, že vydaná kniha je podnik chvályhodný, zdařilý a doporučeníhodný, jen mi při druhém a třetím listování fotografiemi vytanulo na mysli, že podobné záběry, atmosféry, místa zkrátka už dobře znám, tj. že se mi něco podobného vybaví prakticky hned, když někdo zmíní (např.) Karvinsko. Jistý posun a náznak cesty ven z tohoto krapet bludného kruhu postindustriální vizuální konvence tedy spatřuji mj. právě v tom, co v knize (i jinde) prezentuje Ondřej Durczak. Větší obrat k sociálnu, sídlům, neprvoplánově představeným strukturálním problémům... Co mě na knížce mrzí, je nedostatečné určení fotografovaných lokalit a chybějící datování snímků. U Durczakových je vždy uvedena alespoň obec, u Horkého a Goly není nic. Datace pak chybí kompletně. Kniha, jako je tato, přitom není (a ani to nepředestírá) výlučně uměleckou publikací, ale i specifickým dokumentem. Co nejúplnější místní a časový údaj u každého snímku by tedy měl svojí výpovědní hodnotu a estetický účinek fotografií by to nijak neoslabilo. A ještě jedna věc jen tak na okraj: Proč vlastně nikdo nezachycuje Karvinsko v slunci a třeba na jaře či v babím létě? Tento zdánlivě banální posun by totiž zjevně byl osvěžující inovací a výzvou. Zdá se totiž, jako by prakticky výlučnou atmosférickou stafáží "správného" snímku z pohornické krajiny byl bezsněhý a notně zamračený den někdy v únoru či březnu. To jistě dokonale podkresluje bezútěšnost této krajiny a její duše, ale působí to už dost otřepaně. Ať někdo zkusí zachytit zjizvenost Karvinska třeba v překrásném měsíci máji...“... celý text
— V_M