Rozum proti víře: Velká turecká válka 1683–1699
Luboš Taraba
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477150/bmid_rozum-proti-vire-velka-turecka-valk-iHv-477150.jpg
4
16
16
Třicetiletá válka převrátila Evropu na ruby. Starý kontinent z ní vyšel chudší o pár milionů obyvatel, zároveň s tím vstoupil do éry „rozumu“. A právě tento moment definitivně zvrátil poměr sil mezi křesťanstvím a islámem. Plně se to projevilo ve střetu Svaté ligy, vedené habsburským „Rakouskem“, a osmanskou říší v letech 1683–1699. Tato velká turecká válka s konečnou platností odvrátila hrozbu expanzivního islámu, kdy neúspěšné zadržování Alláhových svatých bojovníků na Balkánu přešlo v jejich zatlačování. Nejprve od Vídně, pak od Budy a Pešti až k Bělehradu. Křesťanský rozum, spoléhající se sám na sebe, začal dominovat nad vírou v boha, kterého při svých meditacích na poušti poblíž Mekky zvěstoval jeden arabský obchodník.... celý text
Přidat komentář
Další klasická kniha od Taraby. Ta Zatracená skála byla sice lepší, ale i zde se dozvíte mnoho poučného i když dějství se pořád opakuje. Každý rok po dobytí Budy se někde schází křesťanské vojsko, na každého se čeká, císař nemá peníze, papež je lakomý a císařští a spojenci jsou většinou vojenský lepší než Osmané a Tataři s Tökölym. Autor malinko nadržuje těm našim, ovšem věčné vzpoury janičářů a neschopnost divanu jim v tomto dost pomáhali.
Velice čtivě a podrobně napsaná kniha začínající Druhým obléháním Vídně a končící Karlovickým mírem po bitvě u Zenty. Knize bych vytkl jen pár chyb a překlepů v textu - korektury v edici Polozapomenuté války bohužel nepatří k nejpečlivějším. Na knihu volně navazuje další autorova kniha: Na Bělehrad! – Rakousko turecká válka 1716–1718.
Velmi čtivě vylíčená rakousko-turecká válka sklonku 17. století, autor začíná proslulým obléháním Vídně a provede nás celým konfliktem. Autorovi dám určitě i další šanci.
Další skvělá kniha od pana Taraby, přečetl jsem za 3 dny.
"Ta hlavní změna spočívala v tom, že západní armády se proměnily na válečné stroje. Ač pomalé a těžkopádné, dalo se s nimi v bitvách manipulovat a řídit je, a přesně to jejich osmanským nepřátelům, kteří dále válčili starým způsobem daným jejich vírou, unikalo."
Další skvělá kniha. Fascinuje mě, jak jeden autor dokáže napsat tolik knih, jejichž vysoká kvalita je normou a přitom jejich napsání vyžaduje rozhodně široký rozhled, schopnost chápat věci v širších souvislostech, zpracovat obrovské množství faktů a vytáhnout z nich i to, co platí pro dnešek. Pravda, jakýsi kulturní antropolog a islamista se na pana Tarabu u knihy o obléhání Malty natolik rozkatil, že mu dal odpad a ještě ho obvinil, že jeho podání je tendenční a nekritické.
Vsadím se, že pokud dostane do ruky tuhle knihu, bude psát totéž. Luboš Taraba logicky píše svoji knihu z pozice příslušníka národa, který má působení onoho tolerantního islámu v historické paměti (viz. dlouhodobá účast českých vojáků v bojích proti Turkům už od přelomu 15. a 16. století), jeden jeho panovník dokonce obranu střední Evropy proti Turkům zaplatil životem a řádění Tatarů si Jižní Morava užila rovněž hodně. Proto je asi jasné, že nebude velebit Turky, ani řádící Tatary a jejich počínání. Přitom objektivně přiznává, že ani císařská vojska se vůči civilnímu obyvatelstvu nechovala o moc lépe. A že byli Turci nebo Tataři vyvražďování se stejnou vehemencí, jako to dělali oni sami (stačí si přečíst, jak skončila většina obyvatel Konstantinopole po jejím dobytí Mehmedem - a to byl vlastně začátek) je tedy docela pochopitelné. Proč se asi nezabíjeli zajatci v průběžných bojích mezi Habsburky, Nizozemím i Anglií na tzv. západní frontě proti Francii? Že by tam přece jenom i při vědomí všeho negativního panovaly přece jenom jiné, "trochu" lidštější zvyky? Ale nechám stranou kulturní antropologii i islamistiku a vrátím se ke knize.
Skvěle je popsána bitva u Vídně, jeden ze základních momentů evropských dějin. Ve chvíli, kdy se Osmanská říše ocitla na sestupné trajektorii svého vývoje, který vyvrcholil krizí o pár let později a jehož jasným symbolem byla bitva u Zenty, udělal Kara Mustafa to, co podobné režimy většinou udělají na počátku svého konce. Vyrazil do boje proti nevěřícím, aby vnitřní problémy vyřešil zahraniční agresí. To ale v této době ještě nikdo nemohl vědět a teprve vítězství Evžena Savojského u Zenty ukázalo, že Turecko je difinitivně zastaveno. A nastává to, co bude obdobou reconquisty na Pyrenejském poloostrově v předchozích stoletích.
Kromě vysvětlení rozdílů mezi novým evropským a osmanským způsobem válčení (Poláci byli někde mezi oběma) nám představuje celou řadu osobností. Ukazuje se, že v zásadě neschopný císař Leopold měl štěstí i smůlu - smůlu na řadu představitelů šlechty, která ho dokázala připravit až o polovinu daní a štěstí na osoby a hlavně osobnosti, které to s odporem vůči Turkům a jejich eliminaci myslely vážně a dokázaly se podle toho chovat. Kromě Evžena Savojského to byli i další vojevůdci, kteří dokázali Turky konečně porážet - například Karel Lotrinský nebo Ludvík Bádenský. Stejně pozoruhodnou osobností byl i Marco D´Aviano, neunávný diplomat a organizátor Svaté Ligy. Paradoxem je i to, že jeden z největších polských králů Jan Sobieski byl i posledním polským panovníkem, který aktivně zasáhl do evropské politiky a vítězství u Vídně (i když ne jenom polské) bylo posledním vzepětím "šlechtické" republiky na staletí dopředu.
Nikoho ani nepřekvapí jako již po několikáté chování Francie – v tomto případě Ludvíka XIV., jehož agresivní politika na všechny strany proti němu sjednotila většinu střední, západní i jižní Evropy. Neměl vůbec zábrany se nazývat Nejkřesťanštějším Veličenstvem a na druhou stranu uzavřít čistě ve francouzském zájmu spojenectví s "nevěřícími" Turky. Stejně jako jeden z jeho předchůdců - František I., který dokonce poskytl tureckému loďstvu základnu ve Francii. Udržení Turků v boji proti Rakousku pro změnu „nejkřesťanštější Veličenstvo“ podpořilo zlatem, výcvikem turecké armády, dodávkami materiálu a dokonce i vysláním vojenských odborníků.
A bez ohledu na smrtelné nebezpečí se řada i menších monarchů chovala naprosto sobecky nebo i jenom hloupě velkopansky s přesvědčením o vlastních schopnostech. Klasickým příkladem je saský kurfiřt a později polský král Friedrich August, který si vynutil velení císařských sil, aby se za cenu lidských ztrát prokázala jeho neschopnost.
Kniha na zcela individuálních osudech osob i jednotlivých událostech ukazuje jediné – nic nového pod sluncem. Dávno před popisovanými událostmi, během nich a stejně tak potom, až po dnešek.