Rozum proti víře: Velká turecká válka 1683–1699 přehled

01.03.2024

Další skvělá kniha. Fascinuje mě, jak jeden autor dokáže napsat tolik knih, jejichž vysoká kvalita je normou a přitom jejich napsání vyžaduje rozhodně široký rozhled, schopnost chápat věci v širších souvislostech, zpracovat obrovské množství faktů a vytáhnout z nich i to, co platí pro dnešek. Pravda, jakýsi kulturní antropolog a islamista se na pana Tarabu u knihy o obléhání Malty natolik rozkatil, že mu dal odpad a ještě ho obvinil, že jeho podání je tendenční a nekritické.

Vsadím se, že pokud dostane do ruky tuhle knihu, bude psát totéž. Luboš Taraba logicky píše svoji knihu z pozice příslušníka národa, který má působení onoho tolerantního islámu v historické paměti (viz. dlouhodobá účast českých vojáků v bojích proti Turkům už od přelomu 15. a 16. století), jeden jeho panovník dokonce obranu střední Evropy proti Turkům zaplatil životem a řádění Tatarů si Jižní Morava užila rovněž hodně. Proto je asi jasné, že nebude velebit Turky, ani řádící Tatary a jejich počínání. Přitom objektivně přiznává, že ani císařská vojska se vůči civilnímu obyvatelstvu nechovala o moc lépe. A že byli Turci nebo Tataři vyvražďování se stejnou vehemencí, jako to dělali oni sami (stačí si přečíst, jak skončila většina obyvatel Konstantinopole po jejím dobytí Mehmedem - a to byl vlastně začátek) je tedy docela pochopitelné. Proč se asi nezabíjeli zajatci v průběžných bojích mezi Habsburky, Nizozemím i Anglií na tzv. západní frontě proti Francii? Že by tam přece jenom i při vědomí všeho negativního panovaly přece jenom jiné, "trochu" lidštější zvyky? Ale nechám stranou kulturní antropologii i islamistiku a vrátím se ke knize.

Skvěle je popsána bitva u Vídně, jeden ze základních momentů evropských dějin. Ve chvíli, kdy se Osmanská říše ocitla na sestupné trajektorii svého vývoje, který vyvrcholil krizí o pár let později a jehož jasným symbolem byla bitva u Zenty, udělal Kara Mustafa to, co podobné režimy většinou udělají na počátku svého konce. Vyrazil do boje proti nevěřícím, aby vnitřní problémy vyřešil zahraniční agresí. To ale v této době ještě nikdo nemohl vědět a teprve vítězství Evžena Savojského u Zenty ukázalo, že Turecko je difinitivně zastaveno. A nastává to, co bude obdobou reconquisty na Pyrenejském poloostrově v předchozích stoletích.

Kromě vysvětlení rozdílů mezi novým evropským a osmanským způsobem válčení (Poláci byli někde mezi oběma) nám představuje celou řadu osobností. Ukazuje se, že v zásadě neschopný císař Leopold měl štěstí i smůlu - smůlu na řadu představitelů šlechty, která ho dokázala připravit až o polovinu daní a štěstí na osoby a hlavně osobnosti, které to s odporem vůči Turkům a jejich eliminaci myslely vážně a dokázaly se podle toho chovat. Kromě Evžena Savojského to byli i další vojevůdci, kteří dokázali Turky konečně porážet - například Karel Lotrinský nebo Ludvík Bádenský. Stejně pozoruhodnou osobností byl i Marco D´Aviano, neunávný diplomat a organizátor Svaté Ligy. Paradoxem je i to, že jeden z největších polských králů Jan Sobieski byl i posledním polským panovníkem, který aktivně zasáhl do evropské politiky a vítězství u Vídně (i když ne jenom polské) bylo posledním vzepětím "šlechtické" republiky na staletí dopředu.

Nikoho ani nepřekvapí jako již po několikáté chování Francie – v tomto případě Ludvíka XIV., jehož agresivní politika na všechny strany proti němu sjednotila většinu střední, západní i jižní Evropy. Neměl vůbec zábrany se nazývat Nejkřesťanštějším Veličenstvem a na druhou stranu uzavřít čistě ve francouzském zájmu spojenectví s "nevěřícími" Turky. Stejně jako jeden z jeho předchůdců - František I., který dokonce poskytl tureckému loďstvu základnu ve Francii. Udržení Turků v boji proti Rakousku pro změnu „nejkřesťanštější Veličenstvo“ podpořilo zlatem, výcvikem turecké armády, dodávkami materiálu a dokonce i vysláním vojenských odborníků.

A bez ohledu na smrtelné nebezpečí se řada i menších monarchů chovala naprosto sobecky nebo i jenom hloupě velkopansky s přesvědčením o vlastních schopnostech. Klasickým příkladem je saský kurfiřt a později polský král Friedrich August, který si vynutil velení císařských sil, aby se za cenu lidských ztrát prokázala jeho neschopnost.

Kniha na zcela individuálních osudech osob i jednotlivých událostech ukazuje jediné – nic nového pod sluncem. Dávno před popisovanými událostmi, během nich a stejně tak potom, až po dnešek.

12.01.2023

Další klasická kniha od Taraby. Ta Zatracená skála byla sice lepší, ale i zde se dozvíte mnoho poučného i když dějství se pořád opakuje. Každý rok po dobytí Budy se někde schází křesťanské vojsko, na každého se čeká, císař nemá peníze, papež je lakomý a císařští a spojenci jsou většinou vojenský lepší než Osmané a Tataři s Tökölym. Autor malinko nadržuje těm našim, ovšem věčné vzpoury janičářů a neschopnost divanu jim v tomto dost pomáhali.