Rudá jízda
Isaak Emmanuelovič Babel
https://www.databazeknih.cz/img/books/91_/91451/bmid_ruda-jizda-TaS-91451.png
4
83
83
Soubor povídek z válečného prostředí Buďonného První jízdní armády odkrývá s otřesnou pravdivostí hrůzy extrémního násilí a krutosti, jichž byl autor sám svědkem a jejichž líčením, zabíhajícím do všech podrobností, proti nim protestuje. Překladatel sem zařadil i 4 povídky tematicky i historicky spadající do této knihy (Přičinlivá žena, Griščuk, U našeho baťky Machna a Cesta), ač je autor původně do tohoto cyklu nepojal. Skvělost jeho podání, v němž dovedl spojit extatickou metaforu s pevností tvrdého faktu, je pro Rudou jízdu příznačná.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1969 , Naše vojskoOriginální název:
Конармия (Konarmija), 1926
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si přečetl kvůli Janu Zábranovi, ale pod její povrch jsem nepronikl. Autor místy píše až básnickým slohem, který je ve velkém protikladu k brutálním situacím polského tažení, které popisuje.
Babel se nezapřel v knize jako rudý agitátor psal v průběhu tažení do novin Rudý kavalerista, rudá jízda byla vykartáčována ocelovým kartáčem revoluce, agitace je dynamitovou šňůrou revoluce, podobná úderná hesla v krátkých povídkách jsou často, na druhé straně zase napíše, žebravé hordy se valí na starobylá města Polska. Povídky jsou krátké, vystižně popisují mentalitu rudých kozáků a vojáků. V jedné povídce zajmou bolševici polské důstojníky, kteří se ze strachu, aby nebyli poznáni svléknou do spodního prádla, lest se nepodaří , důstojníci jsou poznáni podle licousů a spodního prádla, jsou ihned podříznutí. Likvidace polských důstojníků byla na prvním místě, bez velení se válka vyhrát nedá. Podobná situace se opakovala v roce 1939 viz Katyně, zavraždění polských důstojníků sovětskou NKVD. Rukou NKVD zemřel i sám Babel (1940) a z účastníků tažení do Polska třeba Tuchačevskij a mnoho dalších ruských generálů a důstojníků.
Tohle je čistá čtenářská rozkoš - za předpokladu, že nespěcháte. Pokud si dáte příliš mnoho povídek za sebou, začne to vypadat, že jsou všechny stejné. Ono to tak není, každá nese jinou emoci, k tomu mají velký dramatický náboj a přinejmenším tušené zvraty... Mozaika válečných příběhů, ze které plyne krutost a paradoxnost osudů jejich (anti)hrdinů. Přitom často dominuje melancholický smutek. Ve kterých to vypadá, že se všichni navzájem znají. Což je ale Ve výsledku jedno. Ve kterých kůň má často větší cenu než člověk. A pokud je ten člověk náhodou ženská, tak větší několikanásobně... A Zábranův překlad - to je taková paráda...
Myslel jsem si, že to bude pořádná jízda, až z toho uvidím rudě, ale spíš to bylo jako výlet spolku důchodců k rybníku Krajáči. Příběhů skoro tolik, co stránek a moc se tam toho nenasvištělo. Jenže, o co ty jízdy byly pomalejší, tím byly bruntálnější.
Ten co to načmáral to měl blbý, protože si to čmáral do bloku někde pod stromem o válečný polední přestávce, něco slyšel a něco viděl. Já tohle vidět, tak ty stránky použiju leda jako hajzlpapír a do smrti budu muset brát pilulky, nebo ze mě bude prvotřídní notorik.
Jako by nestačilo, že se musíš prokousat přes první velkou válku, řekneš si fajn, dám si vodku a půjdu domu na samohonku. Ale prdlajs. Vynoří se Bílá síla, co by ráda cara do Kremlu a ta rudá, co by tam ráda toho z mauzolea musí jet a hrát s nima na slepou bábu na docela velkym hřišti. V ruský literatuře se moc chytrý lidi nevyskitujou a všude je to daleko. No a tady je to krásně popsaný. Krom toho je tam popsaný, co dokážou kozáci, když dají hlavy dohromady. I když každej žhaví svýho sólokapra, kolikrát se dřív nažhaví šavle a z výsledku by jeden blil jak šakal.
Nebyla to teda úplně jízda, ale jsem docela rád, že si ten pán dělal cestou ty poznámky a že jsem si tím mohl zalistovat. Když je jeden příběh slabší, druhej je o to silnější. Je dobrý si to přečíst a pak si dát dvojku šnapsu pod kůži.
Autor doprovázel oddíl kozáků po vpádu Ruska do Polska v roce 1920. Styl psaní autora mi nevyhovuje, některé kapitoly jsem jen prolistoval. Text povídek je hodně zmatený, o rusko-polské válce se nedozvíte nic. Kozáky autor ukazuje takové, jací opravdu byli - barbaři z Východu, krutí, primitivní, nemilosrdní a sentimentální. V Rudé jízdě sloužili hlavně chudí negramotní kozáci, pro které byla revoluce vysvobozením z bídy. Tehdejší invaze do Polska až příliš připomíná dnešní speciální operaci Ruska na Ukrajině.
bravurní a nepřekonatelný Zábranův překlad, okouzlující Babelovy metafory (třeba měsíce a vůbec přírodních entit, ale také všech "věcí ošklivých") a umění zpřítomnit takový zvláštní pocit - nedostává se mi vhodné slovo - něco mezi melancholií, rezignací, cynismem a osudovostí...
Kniha se po vydání stala trnem v oku věrchušce, nepohodlný spisovatel nakonec skončil kulkou ve stalinském lágru. O obsahu zde psali již jiní, pěkně to napsal Gothard. Jen bych podotkl, že předobrazem povídek o Rudé jízdě je Babelův necenzurovaný deník, který unikl pálení jeho archivu, protože byl ponechán úplně jinde a po roky zapomenut. Deník 1920 je mnohem drsnější (viz hodnocení) a je tu bez obalu vyjádřena pochybnost o utopické myšlence bolševické revoluce jako budoucnosti lidstva. Povídky Rudé jízdy jsou psány nezúčastněným jazykem, jehož pomocí vynikne jejich krutost. Čtěte nejlépe "po kapkách", abyste to přežili...
Rudá jízda je jízda... rudou krajinou zalitou krví obětí válečného běsnění rudých (i bílých) bratrů znesvářených až na krev. Rudá jízda je poetickou krasojízdou člověčím běsněním, "díky" němuž člověk plně porozumí, že smrt je plno"hodnotnou" součástí života. Překlad Jana Zábrany lepší než nejlepší...
Až na krev. Jako inspirativní zdroj uvádí Babela i Hrabal- jejich poetiky jsou v lecčems podobné.
Lyrická četba plná krásných metafor a zároveň až neskutečně drastická a brutální. Znovu rozhodně číst nebudu.
Brilantní povídky z jedné zapomenuté války někde na tam na východě. Překvapil mne obraz rudých kavaléristů, o nějaké idealizaci zde nemůže být řeč, hnusné a syrové ztvárnění reality.
Za zmínku stojí i doslov Jana Zábrany
Vynikající sbírka povídek. Autor se ukazuje jako skvělý stylista se smyslem pro detail, jednotlivé povídky mají dokonalou atmosféru a jsou psány způsobem, ze kterého až mrazí. Babel dokázal naprosto úžasně propojit takřka banální záležitosti a téměř snové pasáže s naturalistickým popisem bojů a násilí. Otřesné je, jak se násilí a zabíjení stalo běžným koloritem doby, nad kterým se vůbec nikdo nepozastavuje. Babel popisuje smrt polského zajatce, vraždu židovského starce nebo zastřelení těžce raněného spolubojovníka věcným, takřka dokonale klidným a skoro až nezúčastněným tónem - vždyť se vlastně nic nestalo, protože život nemá žádnou cenu a smrt je každodenní záležitostí. A ještě jeden aspekt stojí za pozornost - autor už v době, kdy povídky psal, tušil, že na jejich leninské či stalinské současnosti je něco špatně, že to, co prožívá, je doba pokřivená ideologií a nenávistí. Za pár let za tuto pokřivenost sám zaplatil životem.
Jedna hvězdička za takřka lyrické pasáže, ve kterých si autor krásně pohrál s jazykem (Škoda, že nepsal i jiný žánr literatury, k tomuhle se totiž absolutně nehodí.), jedna hvězdička za to, že některé informace se mohou hodit historikům. Literární hodnotu ale nevidím a sama knihu už nikdy číst nebudu. Z některých scén se mi dělalo zle.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Rudá jízda |
| 1990 | Historie mého holubníku |
| 1993 |  Deník 1920 |
| 2010 | Oděské povídky / Historie mého holubníku |
| 1988 | Perla v ebenu |
Některé povídky nádherné i ve své krutosti, jiné celkem spolehlivě nudily. V mém vydání zabírá navíc čtvrtinu knihy scénář divadelní hry, nikterak oslňující. Ale zaujal i osud spisovatele samého. Stalinovy se jeho prózy nelíbily kvůli tomu, jak popisovaly sovětského vojáka a Babel skončil ve čtyřicátých letech v soukolí rudého teroru. Jeho skutečný osud vyšel najevo až v osmdesátých letech, tak možná proto mohly jeho knihy u nás za tuhého totáče vycházet.