Rudin
Ivan Sergejevič Turgeněv
V titulní postavě svého prvního románu vykreslil autor na pozadí tíživé atmosféry poděkabristického Ruska inteligentního, vzdělaného a čestného muže, vědomého si všech nešvarů doby, a proto i propagátora revolučních myšlenek a kritika společnosti, toužícího po velkých obrodných činech, ale neschopného své plány realizovat.
Přidat komentář
Stále dookola sa opakujúci nudný život šlachty zmení príchod skrachovaného šlachtica Rudina (zas ten motív príchodu). Múdrosťou, bystrosťou a jasným vyjadrovaním doslova prefúkne sukne na smrť znudených slečiniek a pánom vyčistí žalúdok svojou hlbokou filozofiou. Dochádza k zmenám vzťahov, názorov a nejedno mladé srdce postihne búrka. Ale keď to začne byť vážne, nezostáva nič iné len povedať: "Pán Rudin, ďakujeme vám za spoločnosť ale musíte ísť...".
Ale na čo mu je jeho inteligencia, keď nedokáže premeniť svoje myšlienky v činy? Keď prechádza mestami a odjedá omrvinky z honosných stolov bez hanby? Ale povedzme si, na čo by mal byť iný ako tí, ktorí naňho hľadia s falošnou ľútosťou a podávajú mu ruky studené ako ľad? Je toto tá zbytočnosť, ktorú sa Rusi snažili v svojich dielach opísať?
Aj keď som dej pozabúdal, dojmy zostanú (najmä z konca). A nie nebojte sa tej filozofie, číta sa to ľahučko a dá sa pri tom vynikajúco oddýchnuť. Ani si neuvedomíte, ako veľmi vám nevinný príbeh rozvíri myšlienky
Rudin je nedostudovaný, chudý filozof, který ač plný novátorských plánů, které nikdy nezačne nebo nikdy nedokončí, a filozofických úvah o životě, není schopen najít cestu k uplatnění ve svém vlastním životě, tj. dokončit studium, najít si práci, mít "normální" vztah. Žije na úkor druhých (bohaté ruské aristokracie), neschopen se přizpůsobit okolí, samolibý, dost povrchní, zahleděný do sebe a do svých životních postojů. Je prototypem tzv. zbytečných lidí - v dnešní době bychom jej označili za "věčného studenta" či "příživníka" nebo takového "Barona Prášila".
Sonda do života ruské aristokracie žijící přechodně na venkově a krátící si nudné chvíle setkáváním se a vydržováním si chudých mladíků i pitoreskních starších (opět) chudých filozofů, jenž jsou zde jakousi intelektuální ozdobou. Horkokrevné rozhovory o životě, negativní pohled staršího Pigasovova na ženy i na vlastní osud mě z postav asi nejvíce pobavil.
Dílo jsem hodnotila "jen" 3 hvězdičkami, a to z toho důvodu mé totální antipatie vůči Rudinovi samotnému, kvůli kterému jsem ač tenkou knížku četla poměrně dlouho. Jinak dílo jako takové výborné, prostě ruská klasika.
" Příště si, prosím vás, svá slova rozvažte, nepouštějte je jen tak do větru. Když jsem vám řekla, že vás miluji, uvědomovala jsem si, co to slovo znamená: byla jsem odhodlána ke všemu... Teď mi nezbývá nic jiného než poděkovat vám za ponaučení a rozloučit se s vámi."
Nakonec se ukáže Ležkov jako jiný, jeho motivace k názorům jsou pochopitelné, stejně jako jednání všech postav. Kniha se čte jedním dechem, je v ní spousta zajímavých myšlenek a hodně emocí. Ačkoliv je novela přes sto padesát let stará, stále je svými názory aktuální a nutí člověka zamyslet se a udělat si vlastní názor, který je v rámci osobní filozofie každého z nás určující. Už zde, na počátku spisovatelské kariéry, se ukazuje Turgeněv jako skvělý autor.
Novelu jsem přečetl jako dospívající ve vlaku.
Obdivoval jsem postavu "Rudina", ale jeho konec byl bohužel typický. Nelíbila se mi postava pasivního Ležkova, který Rudina odsuzuje, sám se staví do role nepromarněného života, ale ve skutečnosti sedí jen za pecí a děj doby jde mimo něho.
Autorovy další knížky
| 1950 |  Lovcovy zápisky |
| 1970 | Otcové a děti |
| 1977 | Jarní vody |
| 1963 | Asja |
| 1969 | Milostný kruh (7 povídek) |
(SPOILER) Turgeněvův Rudin je obvykle řazen k literárnímu typu tzv. zbytečného člověka. Rozhodně tyto znaky vykazuje. Je plný ideálů, nápadů, myšlenek, dokáže nádherně mluvit, v jeho výkladu jsou i ty nejsložitější filozofické problémy křišťálově jasné. Je schopný dávat rady týkající se řízení statku, finančního hospodaření, ví co kde zlepšit. Jeho noví přátelé jsou jím uneseni. Tedy ti, kteří ho potkávají poprvé. V tomto prvním plánu se Rudin opravdu jeví jako povrchní a nesympatická bytost, ke které nejsme schopní navázat nějaké pouto. Tím spíš, když svou pasivitou a nedostatkem empatie málem svede mladou, čistou dívku k osudovému kroku. Ve srovnání s její vášní a opravdovostí se Rudin skutečně jeví jako figurka z papíru.
Po letech se ale s Rudinem setkáváme znovu, tentokrát jako se starým a zlomeným mužem. Najednou ho vidíme z jiného úhlu a nahlížíme úplně jinou perspektivou prostřednictvím jeho bývalého přítele Ležňova. Rudin sám se nezměnil. Změnili se ostatní a najednou vidí, že to, co považovali za neschopnost a lenost je svým způsobem vize, která pouze v současné době nemůže dojít naplnění. Cítíme, že to, co se děje není jen vina Rudinovy osobnosti, ale že je něco špatně v celém systému, který není schopný lidem tvůrčího ducha dopřát prostor a drtí je v provinčním prostředí mikulášovského Ruska. Ti, kteří dříve vypadali, že objevili návod na správný život, se najednou zdají nezajímaví a konzervativní (což zdůrazňuje popis Ležňova jako obtloustlého). Pro lidi Rudinova typu není místo. Jsou to idealisté, ztracená generace snílků, která pod tíhou samoděržavného systému nedokáže udělat žádné praktické kroky, uskutečnit nic ze svých cílů. Je to jemně skrytá kritika společenských poměrů stojatých vod ruského života. A jako na potvrzení umírá Rudin na barikádách revoluce nikoliv v Rusku, ale ve Francii, kde konečně dojde svého naplnění.