Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský

04.11.2023

Pro seznámení s Rukopisy značka ideál, komentář pro hlubší studium vyčerpávající (a ne, nepřečetla jsem ho celý...). - Rukopisy nalezené 1817-1818, přes Václava Hanku, Josefa Dobrovského, Josefa Jungmana do povědomí přivedené, původně datované 1290-1310 (Hankovy patetické přípisy autorství Václavovi, otci Přemysla Otakara II., či Závišovi jsou zábavné, stejně jako odkazy na Hájka či Balbína), později posouvané v čase až po začátek 16. století, nakonec za falza označené. (Mimochodem, v Zelené Hoře - není to ta santiniovská ve Žďáru! - trvají na pravosti Rukopisů tamní průvodci dodnes.) V obou případech jde o směsku hrdinské epiky a lyrických básní či popěvků, Rukopis zelenohorský obsahuje navíc Libušin soud, víc než na "běda mužům, kterým žena vládne" soustředěný na obřadnost sněmu a přes poradní orgán lechů a vladyků na relativní demokratičnost soudu... Obsahově jako by u "bojové" části člověk četl Jiráskovy Staré pověsti české, v té lyrické Erbenovu Kytici. 125 stran komentáře na cca 160 stran původních textů (vlastně pouhých 75 - Rukopis královédvorský je otištěn dvakrát, v různé transkripci). Zachycuje to, čemu dnes říkáme "boj o rukopisy", také poznámky o jazyku, ediční práci a (pravděpodobném) historickém zařazení epických a pojmenování jednoduchých metafor u lyrických básní. Odkládám si... Oldřich a Boleslav - dobytí Prahy Boleslavem Chrabrým a vyhnaní Poláků roku 1004. Záboj, Slavoj a Luděk - nezařaditelné, každopádně boj mezi Čechy a Němci. Beneš Heřmanův - vpád Sasů do Čech ve 13. století. Jaroslav - vpád Tatarů na Moravu roku 1241. Čestmír a Vlaslav - období vlády bájného knížete Neklana. Ludiše a Lubor - nezařaditelné, rytířský turnaj. Zbyhoň - lyrickoepická drobnička, paralela mezi zlým Zbyhoněm vězněnou dívkou a holubicí, obě osvobozeny. Jelen - dtto, přirovnání ztepilosti jelena a zavražděného mládence. Růže - láska jako růže, milý jako drahokam. Kytice - dívka ji loví ve vodě, spadne do ní a utone. Opuštěná - s pohledem na miletínské lesy bez otce, bez matky, bez sourozenců, bez milého. Žežulice a Skřivánek - variace na smutek ze samoty. Jahody - trnem raněná noha vede k milostnému sblížení. Leccos mě bavilo - dějově téměř vše, formálně třeba práce s refrénem v básni Ludiše a Lubor - "Trub a kotlů hlahol zazněl."

10.04.2023

Dostala se mi do rukou literatura, a pokud vím, jsou i internetové odkazy, že se nejedná o podvrhy, ale skutečně původní středověké texty. Básně jsem přečetl a dovolím si zde napsat můj názor, zejména proto, že jsem se seznámil ve srovnání s diskuzemi o autentičnosti RK a RZ s diskuzemi o autentičnosti autora jiného díla, a sice Slezských písní Petra Bezruče. Takže:
Nevím, zda je to nějakým "čuchem", ale poté, co jsem si přečetl jiná díla Vladimíra Vaška než Slezské písně, se ve mně jaksi spontánně utvrdil názor, že Vladimír Vašek je totožný s Petrem Bezručem, čili že Slezské písně skutečně napsal Vladimír Vašek.
V protikladu k tomu jsem po přečtení RK a RZ ve srovnání s jinou nepochybně středověkou literaturou, dospěl jaksi sám v přesvědčení, že RK a RZ jsou opravdu falza. Velmi mne potěšilo, že jsem se následně dověděl, že tento názor vyslovil již Josef Dobrovský, a to okamžitě poté, co byl s těmito básněmi seznámen.

16.03.2023

supr věc, kterou můžete řešit, když se nudíte

30.11.2021

Falza, která výrazně ovlivnila prostředí českého národního hnutí a mnohé tehdejší představy o slovanských předcích.
Kromě RKZ je v knize velmi zajímavý komentář Dalibora Dobiáše, který stručně shrnuje objevení Rukopisů, jejich přijetí a následné spory o pravost.

18.03.2021

Tak nějak nevím. Asi je to tím, že jsem si rukopisy přečetla ve staré češtině, ale popravdě se mi to moc nelíbilo (kromě básně Opuštěná - ta nebyla špatná)...

Po přečtení rukopisů jsem natolik rozpačitý, že si netroufám hodnotit. Bez ohledu na jejich (ne)pravost uznávám jejich přínos a ve své době velký význam, jejich čtení pro mě ale velkou radostí nebylo.

09.05.2020

„Aj, vše Vltava mlčí v jitřním spaní,
Vltava se kouří v ranní páře,
dál za Prahou modrají se vrchy,
za vrchy se šedý východ jasní.“

Hluboce mě překvapila krása jazyka u epických básní. Naprosto jsem ji nečekala. Kromě toho jsou Lindovy epické skladby napsané s vypravěčským umem: pracují s napětím a gradací, takže se krásně čtou. Pochopila jsem, co měli na mysli J. Jungmann nebo Z. Winter, když vyzdvihovali estetické kvality Rukopisů. Oproti tomu lyrika často nemá žádnou myšlenku ani vznět, je plytká jako Václav Hanka sám (vyjma „Zezhulice“). V epických skladbách se však dají najít i úchvatné lyrické výrazy a pasáže, čarovné svým libozvukem:
- „Hoj, poslyš, ty veleslavný kníže!“
- „k jitra šedošeru“
- „Šťáhlav chrabrý na Radbuze chladné“
- „Pod tebou řeka bystrá valí se, / valí se Vltava jará.“
- „lepá Kublajevna jako luna“

I z ukázek je zřejmý Homérův vliv (v epitetech: „Šťáhlav chrabrý na Radbuze chladné“!). Také mě pobavilo, když jednomu z autorů – nejspíš Hankovi – uklouzl moderní právnický výraz, jejž nechal vyjít ze rtů Libušiných: „… ustavte jim sami nový nález.“ Vida, tak dávní Slované prý měli nejen demokracii a bubny, ale také už „stanovovali nálezy“. :D Srovnatelně mě fascinovalo, že staří Čechové zřejmě nevlastnili jiné koně nežli „bujné“; celkově je autorům úplně všechno „bujné“, „jaré“ a „lepé“. A navíc, což je nesmírně zajímavé, se v Rukopisech zásadně utíká do kopce – ale z kopce, chraň bůh, nikdy.
Přesto nesmím být neuznalá. Rukopisy mají cosi pozoruhodného: svého ducha. Sugerují skutečně ty divoké, nezbádané a hluboké lesy, které se prostíraly od obzoru k obzoru, černé pralesy, z nichž k ránu vzlínají páry, ten barbarský a nezkrotný, tajemný dávnověk, skály vyvolené božstvy, mohyly a posvátné háje. Vy obrovití mocní lesové...