Sama bych se v nebi bála
Ludmila Janáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/116186/sama-bych-se-v-nebi-bala-116186.jpg
4
49
49
O prvních dvou dětech, které přišly do její rodiny, napsala Ludmila Janáková knihu Dary se přece nevracejí. Volné pokračování této knihy je o třetí holčičce, která přišla do rodiny ve svých pěti letech. Eliška byla od začátku dítětem se zvláštními projevy a trvalo dlouho, než jí byla stanovena diagnóza. Právě o hledání diagnózy, o sžívání s Eliškou a o tom, jak se dítě s deprivací a s handicapem může projevovat a jak může obohacovat své blízké, je kniha Sama bych se v nebi bála. ... celý text
Přidat komentář
Opět přínosné vyprávění o dalších osudech sourozenců, které má autorka v pěstounské péči. V hlavní roli tentokrát nejmladší Eliška, která má rysy Aspergerového syndromu. Vše je stejně jako v minulém díle podáno zpětným popisem událostí od převzetí Elišky z dětského domova do jejich prvních školních let. Kniha je čtivě napsána, má (bohužel) jen 144 stran, a je za chvili přečtena.
Čtenář se neubrání srovnání s první autorčinou knihou (zvlášť přečte-li obě v rozmezí 30 hodin)...a já musím s velkým potěšením konstatovat, že mě pokračování příběhu mile překvapilo. Autorka dozrála nejen písemným projevem, ale především osobnostně: nevrací se nutkavě ke svým chybám, nemá potřebu je omlouvat a před čtenářem či okolím ospravedlňovat svá rozhodnutí, kniha je stručnější, ale výživnější. Jakoby paní Janáková najednou dokázala zacílit a proniknout rovnou k jádru vztahu/interakce/introspekce.
Z knihy čiší opravdová svoboda a spokojenost.
Děkuji autorce za sdílení.
Krásné pokračování první knihy, které i přes mnohé strasti neztrácí na půvabu. Tentokrát se můžeme podívat i na problematiku autismu a poznat svět malé Elišky. Možná to ztrácí trochu té učesanosti první knihy, ale podle mě to ničemu nevadí. Autorka je zase o něco moudřejší, otrkanější, otevřenější, uvolněnější. A to je na tom myslím správné. Jsem ráda, že jsem mohla zjistit, jak se rodině dařilo dále a jak přijali nového člena. :)
Skvělá kniha o přijetí individuality, nejen autismu.
"... v situaci, kdy se Eliška rozplakala nad obědem v restauraci, že nebude jíst, protože nechce umazat vidličku, jsem bez ohledu na okolí bleskově sehrála přesvědčivou etudu. Vidlička toužila být umazaná... Pro mě bylo na té situaci nejzajímavější, že jsem vůbec nezaváhala a přesně jsem věděla, co mám udělat, abych Elu uklidnila. A také mě trochu vyděsilo, že jsem vlastně v tu chvíli moc neřešila okolí. Za ty dva roky jsem se Eliny "nepohody" naučila automaticky vnímat jako prioritu. A zase - já nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Ale u mě to funguje."
Já si nemůžu pomoc, ale mě se prostě první kniha líbila více. Chyběla mi zde větší chronologie příběhu a spojení děje. Samozřejmě však autorku obdivuji za to, co dokázala a neustále dokazuje tím, že vychovává tyto tři dívky. Je to další zajímavý vhled do pěstounské péče a jejího fungování.
Tato kniha se však mnohem více snaží všem vysvětlit, proč si vzít dítě z dětského domova do pěstounské péče. Neříká, že vše bude hezké a jednoduché a skvělé. Připustí i špatné dny, kterých může být zpočátku asi i více.
Stále ještě nechápu: Proč? Ale na rozdíl od prvního dílu si říkám, že někdy to prostě může někomu naplnit život.
... úplně náhodou jsem našla pokračování Darů, na které jsem se těšila a nezklamalo. Obdivuju vytrvalost, trpělivost, empatii, zkrátka to, jak paní Janáková celý ten život zvládá i nezvládá. Přeju všem čtyřem hodně štěstí ve všech jejich pokrocích.
Paní Brodníčková (Janáková), i já Vám chci vyjádřit svůj obdiv. Jste úžasný nesobecký člověk, schopný rozdávat hodně lásky a mít obrovské porozumění. Své Barušce (Elišce) jste změnila život a strašně moc jste jí pomohla. A je to vzájemné, ona zase změnila život váš a máte z ní určitě velkou radost a jste na ni pyšná. Právem. Je z ní krásná slečna a moc hezky zpívá. (https://www.youtube.com/watch?v=vjQXEWJ3GnM a https://www.youtube.com/watch?v=hLW4c8hEGmk). Přeji Vám oběma hodně štěstí v dalším životě. A i kdyby to s konzervatoří nevyšlo, bude mít Baruška krásného koníčka. Kniha Sama bych se v nebi bála je skvělá, moc dobře se čte.
Kniha napsaná s láskou a zároveň tvrdě realistická. Čtivá a inspirující. Poukazující na to, jak jsou nejen děti s PAS, ale i s jinými handicapy vnímány veřejností. Obdivuji autorku za to, že se rozhodla svůj život zasvětit výchově dětí, které lásku a péči potřebují. Jen mě mockrát napadlo, že by měla být někdy i trošku sobecká a myslet na sebe.
Tuhle knihu jsem četla jako první, až potom jsem se dostala k předcházejícímu dílu. Těžko hodnotit knihu, která je vlastně život sám...
Ale mám velmi ráda knihy o autismu, a tato mi potvrdila, že život s autistickým dítětem může být vlastně pěkný.
Úžasně pravdivě napsaná kniha, ze které čiší láska, něha, humor a poznání. Paní Janáková, máte můj nezměrný obdiv.
Pokračování osudů pěstounské rodiny rozšířené o dalšího člena se mi líbilo víc než první kniha. Holky si tuhle úžasnou rodinu zaslouží a autorka si zaslouží lásku svých dcer. Držím jim palce.
Štítky knihy
autismus pěstounská péče Aspergerův syndrom náhradní rodinná péče podle skutečných událostíAutorovy další knížky
| 2007 |  Dary se přece nevracejí |
| 2012 | Sama bych se v nebi bála |
| 2021 | Ve stínu neviditelných draků |
Krásná kniha napsaná vážně i s humorem. Elišku jsem si zamilovala hned, když se poprvé autorce vyšplhala do klína. Malý tydýt, toho nešlo nemilovat. Škoda, že není kniha delší, vůbec se mi s touto rodinou nechtělo loučit.