Sanatorium na věčnosti & Fragmenty

09.02.2014

(Uwaga spoilery!) Zatímco ostatní historici chodili v průběhu loňského podzimu do knihovny sedávat nad Velkými dějinami zemí Koruny české, já tam chodila na odpolední posezení se Sanatoriem na věčnosti. Druhá část knihy si počkala na konec semestru, takže závěrečný souhrn přichází až teď.

"Seděl jsem na psacím stole a sledoval se zaujetím klikyháky podpisu, spletité a vířivé jako trylky koloraturního zpěváka. Na tapetách pučely úsměvy, proklubávaly se oči, žerty metaly kozelce. Otec pouštěl do duhového prostoru mýdlové bubliny z dlouhého stébla, aby mě pobavil. Narážely na stěny, praskaly a zanechávaly ve vzduchu své barvy."

Takhle nějak mi bylo, když jsem četla Bruna Schulze. Jako by mi někdo strčil před obličej obrovské plátno s některým z děl Kandinského a nechal mě se ztrácet a znovu nacházet v té záplavě tvarů. V čarovné Kandinského směsi barev je všechno. Schulz jenom nahradil jeho tahy písmeny. Maluje do vzduchu. Vyfukuje vám do obličeje barevné bubliny se slovy, která jste slyšeli naposledy před mnoha lety, s dalšími, jež musíte vyhledat ve slovníku a poslední vlnou tak neobyčejných slovních spojení, že vůbec nechápete, jak je možné natolik nesourodá slova spojit dohromady, a proč zní tak fantasticky. Sanatorium na věčnosti jsou orgie. Myšlenkové, vizuální, jazykové. Karneval slov a jazykových hrátek, která jsou osvobozena od všech pravidel a tančí si, jak se jim chce. Nikoho se neptají.

"Obyčejné knihy jsou jako meteory, každá z nich má svou chvíli, jeden takový moment, kdy s křikem vzlétá jako fénix a její stránky hoří. Pro tu jedinou chvíli, pro ten jediný moment, je milujeme, ačkoli jsou již jen pouhým popelem."

Neumím přesně popsat, jak na mě působí jeho styl psaní. Střídavě nechápu a vychutnávám si. Ale dám jen 4/5. Skořicové krámy se mi zkrátka líbily o něco víc. Možná není můj mozek na rej Schulzových próz ještě plně připraven. Zkuste ten váš. Nebudete zklamáni.