Návrat Santiaga

18.03.2019

Zatímco první „Santiago, mýtus daleké budoucnosti“ mě oslovil nekomplikovanou, westernovou atmosférou jako teenagera i jako starou pažbu, „Návratem Santiaga“ jsem se prokousávala bez většího zájmu.
Děj se odehrává o století později a mustr je podobný, akorát místo pinožení se za pravdou o Králi psanců, tentokrát jde o jakési improvizované výběrové řízení na tento dávno uvolněný post. Mladý zloděj objeví básně Černého Orfea, jejich přečtením prozří, stane se samozvaným poetou a usoudí, že utlačující mezigalaktický moloch Demokracie potřebuje protiváhu v novém Santiagovi. Dante Alighieri (jak sám sebe Orfeův následovník pojmenoval) vyráží hledat nejtvrdšího, nejodhodlanějšího a nejúchvatnějšího borce ve vesmíru, aby z něj udělal tajného revolucionáře, postrach Demokracie a legendu. A napsal o tom báseň. Zní to pitomě a po celou knihu jsem se nemohla zbavit dojmu, že to pitomé JE. Resnick sice celou tu zjednodušenou formu místy odlehčuje humorem, ale muselo by ho být mnohem víc, aby román fungoval. Takhle zůstalo u nevěrohodného, zdlouhavého konkurzu na hrdinu, s pointou nepřekvapivou a neobratně podanou.
Kniha obsahuje pár dobrých úvah, ty by však uživily leda delší povídku. Neokleštit tolik fungování reality, mohlo z toho být obstojné sci-fi dobrodružství. Kdyby se autor odvážil celé dílo pojmout vtipněji, třeba jako postavu Indoše Virgila, schopného ošukat snad i mouchu v letu, mohl vzniknout konkurent pro „Stopařova průvodce“. Takhle? Jde to, ale dře to... 55%