Satanské verše

Inu... pan Rushdie má talent psát nesmírně květnatě a poeticky, o tom žádná. Akorát číst se to nedá :-D Že se od začátku nechytám, to jsem překousla, jenže já se nechytám ani dál. Vůbec netuším, o čem to má být, jestli vůbec. Takže je to, co se mě týče, velmi poetická ztráta času.

20.08.2023

80% - Dočteno po několika prodlouženích v knihovně a čtení znovu od začátku - a stejně se mi nezdá, že bych se do tohoto románu, za který Salmanu Rushdiemu už několik desetiletí hrozí smrt, dokázala ponořit tak, jak jsem zvyklá. Na vině je samozřejmě především neznalost náboženských a filozofických souvislostí (člověk by ke knize ideálně potřeboval ještě výkladový komentář), ale také styl autorova psaní, kdy je schopen vršit v jediné větě přes půl stránky pásmo slov, myšlenek, postřehů a úvah, a pokud není čtenář zrovna naladěný na stejnou vlnovou délku, tak jsem měla občas pocit, že i když čtu sebepozorněji, musím některé pasáže přečíst víckrát, abych mohla absorbovat všechny jejich části. Když se totiž Saládín Čamča (herec indického původu, který strávil léta snahou odpoutat se po boku britské manželky od svých britských kořenů a nenáviděného otce) a Džibríl Farišta (bollywoodská superstar mířící do Anglie za krásnou horolezkyní, do níž se zamiloval) zřítí po výbuchu letadla uneseného teroristy na britské pobřeží a jeden se promění v čerta a druhý v anděla, začíná jízda, při níž inteligentní, sečtělý a zatraceně chytrý Salman Rushdie dokáže mísit základní otázky víry, psychologie, sociologie, filozofie i kosmologie s ironií a nadhledem moderního člověka.
Samotných satanských veršů se přitom týká jen část knihy věnovaná několika Farištovým snům (motýlí prorokyně, která zvedne celou vesnici k pouti do Mekky apod.) - v této vizi Prorok zakládá v jednom pouštním městě nové náboženství a v první fázi je ochoten tolerovat i některé původní polyteistické bohyně, než nazná, že tyto myšlenky mu našeptal Satan a Bůh je jenom jeden. V tomto kontextu nemohu než pochybovat o tom, že ti, kteří schvalují Rushdieho smrt, vůbec vědí, o čem ta knížka je.
---
Saíd se přestal ovládat. "Mišal? Mišal?" zavřískl. "Přikázáno? Archandělé, Mišal? Džibríl? Bůh s plnovousem a andělé s křídly? Nebe a peklo, Mišal? Ďábel se špičatým ocasem a kopyty? Jak daleko v tom hodláš zajít? Mají ženy duši, co říkáš? Nebo jinak: jakého jsou duše rodu? Je Bůh černý nebo bílý? Až se mořské vody rozestoupí, co se stane s tou vodou navíc? Vytvoří po stranách něco jako stěny? Mišal? Odpověz mi. Dějí se zázraky? Věříš v Ráj? Budou mi odpuštěny moje hříchy?" Rozplakal se a padl na kolena, čelo stále přitisknuté ke zdi. Jeho umírající manželka k němu přistoupila a zezadu ho objala. "Tak si na tu pouť běž," pronesl sklesle. "Ale vezmi si aspoň dodávku. Má klimatizaci a můžeš si vzít lednici plnou coca-coly."

04.07.2023

Zajímalo mě, co na této knize je, že jsou muslimové ochotní kvůli ní vraždit. Můj problém spočívá v tom, že teď hned nedokážu říct, co to mělo celé znamenat. Souvisí to, možná, s mojí mentální kapacitou, nevím jestli jsem četl o nevypočitatelnosti osudu, o zastřenosti božích úmyslů, o ztracené a nalezené lásce k otci. Nevím, a je to vůbec problém?

08.02.2023

Podle názvu zná román Salmana Rushdieho (1947) Satanské verše z roku 1988 snad skoro každý, málokterá kniha posledních desetiletí totiž proslula tak jako tato, ovšem bohužel nikoli svými literárními kvalitami nebo tím, že by se stala světovým bestsellerem, ale spíše neblahými okolnostmi, které tento čtenářsky náročný, ale výborný román provázejí: 14. února 1989 totiž íránský ajatolláh Chomejní uvalil na Rushdieho fatwu vyzývající zbožné muslimy k likvidaci spisovatele i dalších osob a institucí, které se na vydání knihy podílely. Rushdie se pak musel několik let skrývat (píše o tom ve svých pamětech Joseph Anton, což bylo jeho krycí jméno) a ani dnes si ještě nemůže být jist svým životem, byť aféra již poněkud odezněla. Zastínila však samotné kvality románu, který pochopitelně jen těžko kdy vystoupí ze své skandální pověsti. Ortodoxní muslimy totiž pobuřuje jedna dějová linie Satanských veršů, která popisuje vznik jistého monoteistického náboženství vykazujícího množství společných rysů s islámem i s jeho prorokem Mohamedem, což mohlo být vykládáno jako záměrná urážka tohoto proroka. Nejvíce provokující je pasáž, v níž jsou Mohamedovy manželky údajně popisovány jako prostitutky. To je však příliš zjednodušující výklad a je typické, že je to tak rozšířené; stejně tak se ukazuje, že odsoudit něco je velmi jednoduché a že málokteří z těch, kteří štvali či štvou proti románu a jeho autorovi, román skutečně četli a pochopili ho. Ono také číst Rushdieho není nikdy jednoduchá záležitost a pro Satanské verše to platí dvojnásob, protože se bezpochyby jedná o autorův román nejsložitější: jazykově, dějově, myšlenkově. Český čtenář byl navíc – pokud si nemohl román přečíst v originále – doposud znevýhodněn prvním českým překladem, který vyšel anonymně v roce 1995 ve velmi špatné kvalitě; text románu se v českém vydání ocitl až na hranici srozumitelnosti, naprosto deformovaný myšlenkově i stylisticky, a to kvůli překladatelově omezené znalosti angličtiny i neschopnosti porozumět správně originálu. Později vyšlo najevo, že překlad je dílem indologa Vladimíra Miltnera (1933–1997), tedy jistě odborníka ve svém oboru, ale nikoli v překladu náročné umělecké prózy. (Sám si vzpomínám, že když jsem Satanské verše v tomto překladu kdysi sotva dočetl, byl jsem románem celkově zklamán, tak může špatný překlad čtenáře znechutit a zkazit mu dojem z celého díla.) Dvacet let po tomto prvním českém vydání si ale konečně můžeme Satanské verše vychutnat v plné kráse, a to zásluhou nakladatelství Paseka (jež u nás Rushdieho dílo vydává soustavně už od roku 2001), které vydalo nový, kvalitní, mnohem přesnější a jazykově vynalézavější překlad románu od Jana O. Tichého (z důvodů bezpečnosti jde o pseudonym a totožnost překladatele je neznámá). Můžeme pro srovnání uvést začátek románu v Miltnerově překladu: „Aby ses znovuzrodil“, pěl Džibríl Farišta padaje z nebes, „musíš nejdřív zemřít! Hej, hej! Hola hej! Abys přistál na ňadrech země, musíš předtím letět. Jak by ses vůbec mohl smát, kdybys předtím nezaplakal? Jak si dobýt lásku milenčinu bez vzdechu, pane? Bábá, chceš-li se znovuzrodit…“ A v překladu Jana O. Tichého: „Chceš narodit se znova,“ prozpěvoval si Džibríl Farišta, zatímco se řítil dolů z nebe, „pak smrti nevyhneš se, věru. Džaj ho! Živijo! Snést se zemi do klína, pak letu dopřej zdaru. Pam-pa-dá! Pam-pa-dá! Znova se smát, o slzách nemít páru? Dobýt lásku milované nejde bez vzdechu a sváru. Bábá, chceš narodit se znova…“

Knihu jsem si vybrala aniž bych tušila, o čem děj bude pojednávat... A bohužel musím knihu zařadit do nedočtených.
První kapitola je ještě poměrně zajímavá, ale pak už knížka ztrácí naprosto smysl.
Musím zcela souhlasit s komentářem uživatele Laepus, lépe bych to nevyjádřila.

17.05.2022

Ťažká kniha v tom zmysle, že musíte vnímať každé slovo. Najviac ma bavili mytologické časti a keď spočiatku nesúvisiace príbehy postupne splynuli do niekoľkých rôznych point. Ešte som nečítal nič podobné.

05.04.2022

Tak s touto knihou jsem se hodně a především dlouho pral, ale žádné velké nadšení se nedostavilo. Ano, je to rozhodně kontroverzní kniha, ale současně i hodně přeceňovaná. Nebýt toho, že na autora byla vyhlášena fatwa, jeho kniha by asi byla daleko méně populární. A s odstupem doby mám i pochybnosti, zda čas, který jsem jejímu čtení věnoval, nebyl ztrátou.

11.11.2021

UFFF. Vůbec se nedivím, že se ortodoxní muslimové cítili dotčení. Zajímavý byl článek v závěru knihy o celé kauze. SR knihy jsou obtížně stravitelné, ale jsou tak svérázné, že je nemám s čím porovnat. Satanské verše jsou jak kaleidoskop od všeho propojený odvěkým schematem anděla a ďábla, mezi kterými se rozdíly stírají. Velmi čtivé byly části týkající se minulosti, jak o rádoby vzniku islámu, tak o putování motylí prorokyně. Řada myšlenek byla hodná zapamatování i hlubokého zamyšlení. Např. “Stáří, Čamčo, to je stálé ponižování. Narodíš se, býváš bit a vychováván, cepován ze všech stran, nakonec se zhroutíš a strčí tě do urny. “ V závěru knihy je úžasně popsáno umírání a smrt Čamčova otce. Stejně jako u Dětí půlnoci - jsem ráda, že už je konec, ale nelituji.

09.11.2021

Tak tahle kniha mi dala zabrat. Chvilkami jsem se dobře bavil, chvilkami nudil. Hlavní problém pro mě je to, že neznám všechny reálie, na které tam autor naráží. Jsem tedy schopen pochopit, proč byla kniha trnem v oku, ale zase tak moc mě nenadchla. Magický realismus bych v tom nehledal, už proto, že by v tom případě byl magický realismus i v Popelce. Příšerně mi vadil překlad, který není nic moc - evidentní chyby, a celé vydání je dost odfláknuté - zjevně text neprošel korekturou, informace o překladateli nikde... No, s buldočím úsilím jsem to dočetl, ale trvalo mi to dobře pět měsíců, začal jsem ještě před prázdninami a máme začátek listopadu. Každopádně je to kniha, ke které se nejspíš vracet nebudu.

20.08.2021

Ufff, tak konečně to mám za sebou. A budu platit v knihovně megapokutu, protože jsem ji měla dávno vrátit. Bohužel jsem tu knížku začala číst relativně pozdě, protože to 1) tak vyšlo 2) myslela jsem si, že ji mám za chvíli přečtenou. Tvrdě jsem ji podcenila!
To se nedá číst najednou. Ze začátku to bylo po pár stránkách, pak když už si člověk zvykl, přečetla jsem i delší kus, ale musela jsem to proložit něčím normálním, to orientální vyprávění plné snů, obrazů, popisů, filozofických momentů a všeho možného jiného bylo vyčerpávající.
Ale stejně jsem tu knížku chtěla dočíst, chytilo mě to drápkem a nechtělo pustit. A zároveň jsem věděla, že pokud ji dám teď z ruky, už se k ní nevrátím.
Akorát - mírný spoiler - je to ve výsledku poměrně depresivní, na můj vkus tam umře moc lidí.

08.10.2019

Čekala jsem podstatně víc - ale patří mně to, jediné co se mi tak míhalo při čtení hlavou - za co to teda Rushdie od muslimů tak schytal. Někde dole v komentářích bylo uvedeno a já se s tím naprosto ztotožňuji, že za tohle dílo ho odsoudili jedině ti, co nemají žádný nadhled, žádný ani jen lehce ironický a hlavně tolerantní přístup k jiným kulturám. A přeberte si to vy všichni "vítači " , jak chcete.

14.09.2019

Pro mne literatura par execellence.

18.07.2019

V krátkém sledu po sobě jsem se potkal se 3 autory magického realismu, každý z jiného soudku. Všechna jejich přečtená díla mě fascinovala. Prvním byl Márquez (Sto roků samoty), druhým Petr Stančík (Andělí vejce), nu a třetím Salman Rushdi a jeho Satanské verše. O aféře s fatwou jsem samozřejmě věděl od počátku, a tak když jsem v Městské knihovně narazil na jeho vystavenou knihu, řekl jsem si, že je čas, abych se s ní seznámil.
Původní zmatený pocit nad prvními stránkami vystřídalo nadšení a pomalu jsem se začal do opravdu obsáhlého románu nořit. Pravda, asi je dobře, že ve svém věku už nejsem tolik nucen starat se o vlastní obživu a mohl jsem tomu dát čas a vychutnat si to. Takže jsem si mohl prožít i svůj víceméně filozofický odpor k islámu a plně pochopit, proč se fanatikovi Chomejnímu nelíbil tolik, že vynesl rozsudek smrti. Román je účinnější než politologické, filozofické a všelijaké jiné vědecké rozbory a ničivý účinek Prorokova učení na jeho dobu i dobu následující může v detailech popsat jen podobné dílo jako Rushdího. Chomejní, a ostatně i ostatní muslimové, to pochopili.

Tak toto bylo mozna to nejhorsi co jsem kdy cetla...
Nekomu se toto dilo urcote libi - to nikomu neberu - ale pro me absolutni blbina, u ktere mi co chvilka padala hlava a usinala jsem...
Bohuzel u me velky neuspech...

25.07.2018

Nemůžu výš než tři, prostě to nejde. Je to pořádná orientální krávovina - emoce, sny, představy, fantazie, touhy, vzpomínky... Jestli za tohle byla nad autorem vyhlášena fatwa, tak to nevypovídá něco ani tak o něm, jako spíš o těch, kteří ho za tuhle knihu chtěli zabít. Proč? Za jednu asi třicetistránkovou kapitolu, kde si lehce udělá legraci z Mohameda tím, že ho nazve Mahounem a ironicky vykreslí jeho působení? To je smutný pohled na náboženství, které není schopné ne smíchu (to by bylo silné slovo), ale aspoň lehkého nadhledu samo nad sebou. Ostatně náboženský fanatismus se knihou prolíná pořád - nejen ten islámský, ale také hinduistický či náckovský (dobře, ten není náboženský). Další nezpochybnitelnou rovinou pak zůstává rozdíl mezi kulturami a hlavně postoj jednotlivce, jestli vlastně je vůbec možné se ze svého rodného prostředí zcela vyvázat.
Tento odstavec je SPOILER. Co říct k ději? Dva týpci přežijí leteckou nehodu, rozejdou se ve zlém, oba se promění v nadpřirozenou bytost (jeden v kozla, druhý v anděla), aby je to za pár týdnů přešlo a zase se zpět vrátili do Indie, kde jeden z nich spáchá sebevraždu. To je motiv na stostránkovou novelu a ne pětisetstránkový román.
Vynikající je první kapitola o pádu letadla, která mě fakt nažhavila, pak se objasní charakter a osobní historie hlavních dvou postav, aby asi ve třetině se kniha stala nečitelnou (přichází tisíc nových postav a snových vizí). Když pak sny skončí, lehce se křivka zvedá a napínavě vrcholí události v Anglii. Pak přichází (k předchozímu i následujícímu ději nijak nepatřící!) ona kapitola o Mahounovi - přiznávám, autor musel mít odvahu, takhle si s muslimy zašpásovat. Pak opět plno snů a nesrozumitelností. A nakonec finále v Indii, kdy poslední kapitola je opět vynikající. Takže asi jako profil etapy na Tour de France - jeden vrchol na začátku, menší uprostřed a závěrečné nádherné stoupání na Tourmalet v závěru :)
Jsem ale rád, že jsem tuhle knihu přečetl: 1. jsem pořád schopen zvládnout tak tlustou bichli, 2. potvrdilo se, že často další osud knihy může stonásobně překonat její samotný obsah.

03.12.2017

Achjó, a já se tolik těšil na ono slastné, povýšenecké opojení, kdy nebudu muset přemýšlet o své mrzké existenci, zaopovrhuji si taky pro změnu někým jiným, zde konkrétně méněcennými sektáři, co se směrem k jakési černé kostce dennodenně tlučou Zemí do čela, a namísto něj se mi dostalo něčeho, co většinou připomíná výslednici toxických voskovek, sněhobílé á jedničky a hojností drinků ze zkvašeného avokáda motivovaného lemura...eee, což by vlastně k opovržení stačilo.
Cha, to bych v rovnici ovšem nesměl zapomenout na dvě zásadní proměnné; a sice, že onomu poloopu nechybí šmrnc a že občas hluboce perlí...a tak jsem zvolna tál, opouštěl mnou předrýsovanou dráhu nenávisti a místo ní se začal Rushdiovou radikálně nestoudnou hrou s avatary pochybných kategorií dobrozla ryze kochat...
..Po dočtení už pak nezbylo, než vytáhnout nohy z medu, žihadla z té průhledné věci v hrudi a jít za plnou palbu.

PS: A promiň Tanuki, jestli ti třeba takovýhle pár exeláns pokus o uchopení rtuti příde jako prázdné tlachání pro ukojení vlastního ega, tak nevím; „...život není fraškou a dokonce ani sentimentální komedií; naopak vyrůstá z těch nejtragičtějších hlubin bytostné nouze, které mu dovolují vykvést a přinést plody a v nichž je svými kořeny poután ten, kdo jej žije...“
Sakra, to je do sténání, krve, trávy zrozené bytosti ubohosti tesané drama, kterak minerální nevšímavost nebytí rozbít, byť něčím tak nešikovným, jako je ta nouze po bytí. životem.

Příšerný překlad

Rozhodla jsem nehodnotit. S knihou jsem stravil 3 dny. Alegorie, odkazy. Snove vyjevy byly velice zajimave, celkove me to dost zaujalo, ale nemuzu k tomu zaujmout postoj. Prvnich 50 stran bylo naprosto silenych ke cteni, absolutně jsem nechapala co se deje, moc mi to nedavalo smysl. Pak se to trochu ustali a clovek se dokaze zorientovat. Zajímava sonda, do životu mi nahony vzdalenych

03.03.2017

Co se stane, když se u břehů Anglie zřítí letadlo a dva Indové si to hasí z deseti kilometrů pěkně svižně k zemi a přistanou si jako do bavlnky? Něco je asi špatně. Pánové jsou z tohoto vývoje událostí samozřejmě celí tumpachoví a těžko se jim s nově vzniklou situací vypořádává. Prvnímu se navíc za hlavou objevuje zvláštní nažloutlé světýlko a druhému z lebky raší dva hrbolky. Jeden by se z toho zbláznil...což je stav, ke kterému čtenář mnohdy nemá daleko, protože pan Rushdie ho zavalí takovou lavinou slov, významů, odkazů, filosofických teorií a náboženských disputací, že nemůže dýchat a má pocit, že se mu hlava rozskočí vedví. Je to text hutný, těžký a náročný.
Naši dva hrdinové jsou nehodou poznamenáni, jejich životy se změní a oni musí nějak žít dál, což jde ztuha. Zvlášť, když se jeden z pánů začne fyzicky proměňovat a druhý zažívá ve snech dost neobvyklé vize. Právě tyto snové příběhy jsou naštěstí napsány přímočaře a srozumitelně. Nedovolí unavenému čtenáři, aby se pod tíhou vyprávění nadobro zhroutil a padl vyčerpáním. Některé postavy v různých snech mají stejná jména, prolínají se a proplétají, ač se jedná o jiné lidi. Skvěle zde fungují prvky magického realismu a je těžké se rozhodnout, zda jsou to jen výplody fantazie či skutečné události. Napětí a nejistota. Dva motory, které dokážou toto složité dílo s vypětím všech sil dotáhnout do konce.
Možná by měl pana Rushdiho někdo pevnější rukou v jeho spisovatelském rozmachu korigovat. Nenechat ho překročit mez, kdy se ze zajímavého vyprávění stává jen nadmuté prázdné tlachání, které slouží k uspokojení vlastního ega. Pak by mohla vzniknout opravdu skvělá kniha, jejíž čtení nebude doprovázeno potem a odříkáním.