Satirikon
Gaius Titus Petronius
Satirikon je dodnes jedním z nejvýstižnějších obrazů úpadkového římského světa. Petronius, ten citlivý znalec všeho krásného, tu ironizuje nikoli pouze mělké veršotepce a řemeslné rétory, ale i vážné nedostatky sociální: úplatné úředníky a soudce, podvodné hodnostáře, nevkus i nemorálnost zbohatlické "vyšší" společnosti, ovládané jedině mocí peněz. Je mu ovšem cizí kritika sebeméně zavánějící didaktikou. Prostředkem jeho odsouzení je humor, ironie, ostrá karikatura postav z nejrůznějších vrstev společnosti císařského Říma, kde dřívější etické normy byly nahrazeny právem silnějšího a hladem po požitku a zásady občanského soužití sobeckou vypočítavostí a prohnaností. Svazek obsahuje Satirikon, drobné básně, anonymní satiru Závěť vepříka a Senekův pamflet Jak vypustil Claudius ducha.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1971 , SvobodaOriginální název:
Satyricon
více info...
Přidat komentář
Pro Satyricon doporučuji nejnovější překlad Petra Šourka (Academia, 2023). Jeho převod je velmi neortodoxní z hlediska stylu, v němž jsme zvyklí antické památky číst. Hrubý a neotesaný jazyk je ale podle mě k Petroniovu neuctivému a nactiutrhačnému originálu mnohem blíž než archaizující metrické přemety. Na antiku je to každopádně slušně bujaré čtení.
Tak mi zase jednou docvaklo, jak jsem nevzdělaná, kolik toho nevím o literatuře (a o filosofii teprve); bohužel neocením spoustu narážek. Znala jsem jen úryvky z Hostiny u Trimalchiona - takže překvapení velké. A hned mám velké plány, jak si znovu přečtu Zlatého osla, jak si osvěžím Epikúrovu filosofii (zaujal mě Putnův doslov - hypotéza: "Ono předporozumění, s nímž Petronius maluje svůj svět, je předporozumění epikúrovské. To proto se nad společností zištnou a chlípnou, hemživou a bezcílnou, nepohoršuje explicitně, jak činívají zejména stoici. Z mírného odstupu "zahrady Epikúrovy", nezúčastněnně a přitom zúčastněně, jsa venku i uvnitř zároveň, pozoruje, co vidí.", s. 176).
"Jen si, smrtelníci, naplánujte velké věci! A abyste nic neriskovali, zabezpečte své podvodně získané majetky na tisíc let dopředu. Tady ten taky ještě včera kontroloval svoje účty a přesně věděl, který den se vrátí domů. Ó bohové a bohyně! A kde zůstal ležet? Jak daleko od svého cíle?" (s. 119) A ještě jedna nadčasová hláška: "Když nebudou dělat, co se dětičkám líbí, zůstanou, jak správně Cicero říká, ve škole sami." (20)
No, rozhodně Satyricon nemohu obvinit v tom smyslu, že by to nebylo zajímavé čtení, to jistě bylo. Nečekané. Divné. Fakt... ujeté? Ale zajímavé.
Člověk hledí na nejstarší latinský román, který se nám jakýms takýms způsobem dochoval a nemůže se nedivit. Lidé přemýšleli, přemýšlejí a jistě ještě velice dlouho budou přemýšlet úplně stejně. Je vlastě s podivem, že při zmírnění dobového narcisismu, kterým se každá literatura vyznačuje a pročež ji nelze brát jako zdroj historických fakt, jsou lidé a společnost stále stejní.
Tak tedy, Satyricon nenabízí nic, co by mělo být šokující - ale nabízí mnoho toho, co ve skutečnosti je šokující. Setkáme se v něm s pederastií (v daném případě patrně zcela dobrovolnou, Giton není malé dítě, je to jenom příliš mladý chlapec na naše poměry, nezapomínejme, že hranice dospělosti je zcela arbitrární), homosexuálním stykem obecně, s masturbací, s peggingem, nebo alespoň anální penetrací submisivního muže ženou, není-li to přímo pegging, to nemůžeme dostatečně posoudit, já to tak ale chápal. Setkáme se zkrátka s tabuizovanými formami sexu - s nimiž však esenciálně může být máloco v nepořádku. Setkáme se tu s nezřízeným konzumem, očividně nikoliv typickým pouze pro soudobou společnost. Setkáme se v knize s žitým světem, chcete-li. Takovým jaký častokrát žijeme, ale zakrytým za záclonkou mravu. Proto se do značné míry zdráhám souhlasit s představou Satyriconu coby kritiky dobové společnosti. Podívejme se na hostinu u Trimalchiona. Ta je očividně mravokárně kritická. No ale zcela očividně! Autor i vypravěč pociťují vůči hostiteli očividnou nechuť a míru pohrdání, nemohli by to více dávat najevo! Tím se pasáž liší od zbytku fragmentů - jistě, ty jsou nadlehčené a uvolněné, ale ne kritické, snad jen výsměšné. Je to zkrátka reflexe skutečnosti, ne kritika.
V knize lze samozřejmě hledat jiné významy, skrytější a nejistější. Parodie na Platónovo Symposium je očividná, vzhledem k množství odkazů na Aeneidu se nabízí číst román jako jakési pomyslné vyvrcholení zmíněného eposu - ten totiž Aenea popisuje také velice neheroicky, s jeho vadami a chybami. To, čím je Aeneida pro Aenea, je Satyricon pro celou společnost, dalo by se říct. Nebo se na to můžeme pro jednou vykvajznout a brát text jaký je - trochu cringe, sem tam jenom trapný, ale velice často zábavný a definitivně velice zajímavý. Snad jedna nevážná poznámka - text svou fragmentárností a stylem překladu Petra Šourka, ke kterému se ještě vyjádřím v dalším odstavci, působí modernističtěji, než lecjaké modernistické dílo. Ne, fakt, nevědět, že je tomu tak omylem, působil by text jako geniální literární experiment pracující s množstvím náznaků, lapsů, nepřímých retrospekcí. Fakt super čtení!
Nu a k překladu. Jsem samozřejmě rád, že Academia při novém vydání zajistila nový překlad a nespokojila se se starým. Ale mě se ten nový moc nelíbí. Ne snad proto, že by text dostatečně nepřekládal, to ne. Ba naopak, zde překladatel zachází ještě dál, než je běžné a chová se k textu spíše jako k poesii - převádí jej. Nu a tak čtenář musí řešit otázku, je-li v Satyriconu více Petronia (a pracujme pro mě za mě s jakýmsi implicitním Petroniem), nebo Šourka. A to se mi moc nelíbí. Překladatel se jistě vyřádil, jak v grafické podobě textu, tak v překladu samém (který jistě je zábavný, to bez pochyby), ale dohromady jsem z toho spíše rozpačitý. Ono to totiž přestává působit jako latinský román a mě se zdá, že jsem vlastně nečetl Satyricon. "Severní vítr je krutý, počítej Aenee s tím", používání anglických frází jako "bed boy", či dokonce vět (v případě Sibyly Kumské)... Nevím no. Já chápu úmysl, jen si, opakuji, nejsem cele jist, že se mi líbí. A mimochodem, překlad řečtiny do angličtiny se autorovi ani nepovedlo dodržet, stejně tam ta řečtina je (str. 138), takže byl ve svém úmyslu ještě nedůsledný! Ale dost už. Překlad asi bude věcí vkusu. Mně nevyhovoval, protože jsem v něm viděl Šourka, ne Petronia. Ale komu je to jedno, ten si užije zábavnou a čtivou knihu.
Nadčasové dílo mého oblíbeného filosofa Petronia. Tvrdá kritika společnosti, úplatkářství, amorálnosti, snobství, požitkářství, nevkusu a vlády peněz je platná asi v každé době - bohužel.
Fascinuje mě, že existuje možnost přečíst si text, který spatřil světlo světa před tisíciletími. Škoda chybějících fragmentů. I přes řadu archaismů, složitější veršované pasáže, je v příběhu řada dějově zajímavých i vtipných míst.
Mé hodnocení této knihy je poněkud nesmělé, jelikož se jedná o knihu, která mne dosti zarážela svým obsahem během četby. Nikdy jsem nečetla něco takového, ale nedá se říct, že by se mi kniha nelíbila, musím však přihlédnout k času, ve kterém se děj knihy odehrává. Tuto knihu byl ale asi nedoporučila slabším povahám a silně věřícím lidem vzhledem k jejímu obsahu.
Satirikon je knihou medzier:
1) Medzera v čase, ktorá nás delí od napísania tohoto diela je tak veľká a zároveň tak malá. Pre mňa je stále neuveriteľné, že nejaké dielo mohlo prežiť aspoň v čiastočnej forme 2000 rokov. Na druhej strane sa za celý ten čas ľudia vôbec nezmenili. Stále medzi nami žijú rovnako márnivý a ziskuchtiví jedinci.
2) Klasicky, v klasických dielach nesmú chýbať medzery v texte. Pre stredovekého mnícha, ktorému sa do ruky dostalo toto dielo bola najzaujímavejšia hostina u Trimalchiona, pretože dokazovala skazenosť Ríma. Paradoxne, mňa ihneď zaujal príbeh troch zaľúbených mladíkov, ktorý sa mních snažil potlačiť do úzadia. Strašne by ma zaujímalo, čo vlastne vyviedli a ako ich milostný románik skončil (dúfam, že sa Encolpius zo svojej impotencie vyliečil)-
3) S tým súvisí tretia, morálna medzera. Homosexualita bola považovaná za normálnu vec, nikto sa nad ňou nepozastavoval. Áno, títo ľudia boli terčom posmechu ale nikto po nich nehádzal kamene ani ich neupaľoval.
4) Medzi vyumelkovanými dielami Ovídia a jemu podobných a dielom, ako je aj Satirikon je výrazná medzera. Narozdiel od vyššie uvedeného tu vidíme problémy reálnych, chudobných a ustrachovaných občanov Rímskej ríše napísané necenzurovaným, ľudovým a hlavne živým jazykom! Škoda, že je ich tak máličko.
5) Najväčšia medzera je v tom, čo nám zostalo z populárnych frašiek, satýr, básní, slovných hračiek a iných "nekultúrnych" pamiatok rímskej mládeže. V kompletnosti je to len Záväť vepříka (píšem po česky lebo do Slovenčiny to asi nikto nikdy nepreloží), ktorá ani nepobaví ale skôr ukáže, že ešte aj v Ríme bol Rím samotný všetkým na výsmech.
6) Medzera v mojich schopnostiach napísať zmysluplný komentár a vyjadriť svoje myšlienky tak, ako chcem, sa stále nezmenšuje. Sakra.
Následující podobnost jmen osob a dějů je čistě náhodná:
Po noční ulici osvětlené lampami pomaloučku projíždí už snad po šesté otevřené černé BMW z něhož duní hlasitá tupá hudba. Jeden by řekl, že ten holohlavec se zlatým řetězem na krku nemá v té pěší zóně uprostřed noci kde zaparkovat, ale o jenom „loví“ v davu potácejících se lidí polobnažené slečny s co největšími ňadry. Asi na ty kožené sedačky a nabídku kvalitního sexu. Jak napsal kdysi v jednom vtipu Vladimír Renčín „Chcete žít v rytmu moderní doby? Nechte si odebrat mozkové buňky a zvětšit penis“
Vpadli jsme raději do baru. Od silně namalovaných slečen, které toho na sobě víc nemají než mají, se dozvídáme, že tu probíhá hostina jakéhosi Škromalchiona. V čele chodby je přes celou stěnu vymalován starší muž s bradkou ve vojenské čepici. V ruce třímá kytaru, je to totiž frontman místní HC kapely. Nicméně je pod ním napsáno velkými písmeny TGM a nějaká brýlatá blondýna (později se dozvídám její jméno – Karla Š.) s pejskem v ruce si s ním dělá selfie.
Uprostřed sálu, do kterého jsme vešli, pod blikajícími stroboskopy (otravná hudba duní podobně jako venku) je rozvalen v malém bazénku patrně hostitel Škromalchio. Přiopile se skleničkou vína v ruce blekotá nějaká svá moudra posluchačům, kteří mu nadšeně tleskají. O planoucích ohních, o obraně vlasti, o tradici a pověstech, známe je prý z úžasných děl Aloise Jiránka – o tom, jak prastrýc Přemysl Čech vyhnal z Valhaly mohamedánce. O tradičním českém pivu a hořčici. Je to světák a podle svých slov vzdělanec. Natáčí se u toho na video a jeho sekretář mluvčáček úslužně poskakující kolem bazénku všechna jeho i jiná moudra ihned postuje na instagram. Všichni si dělají selfie, jeden (M)m(l)ynář se Škromalchionem, druhý chovanec s puškou, třetí jen tak s kuřecím stehýnkem s skleničkou vína. Všude na stolech je totiž spousta alkoholu a jídla. Delikatesy čínské, španělské, arabské, japonské, severské, řecké, italské, bangladéšské a tararingapatmské kuchyně. Žebírka, řízečky, suši, krevety, krvavé steaky, humři, kaviárové toasty, karbanátky s marmeládou, chobotnička v čokoládě. Co komu libo. Co z toho, že všichni stejně vyrostli na uhu. Lidé jedí, pijí (opíjí se), a tančí (potácí se a snaží vzájemně osahávat) Trochu dekadentní, ale všichni se baví.
Jo. Asi nějak takhle by mohl dnešní Petronius (samo sebou mnohem lépe a barvitěji) popisovat své dnešní Satirikon či hostinu u Trimalchiona. Lidské povahy se totiž ve staletích až tak moc nemění.
Velká škoda, že se tohle dílo nezachovalo celé. I tak je to ale moc zajímavé a pro mě občas i překvapující a poučné čtení. Bohužel kromě Hostiny u Trimalchiona souvislosti někdy unikají. Ale myslela jsem si, že právě Hostina mě bude bavit nejvíc - jenže po ní to bylo ještě lepší, celkem dobrodružné putování přiteplených přátel, kteří se perou o chudáka Gitona... Tohle bych si s chutí přečetla celé.
Každopádně bych se teď ještě radši podívala do té doby - a moc ráda bych potkala samotného Petronia. Vážně by mě zajímalo, jaký ve skutečnosti byl.
Říká se, že jednou z věcí, která se nemění, je lidské myšlení, lidská podstata. Když čtu Satirikon, téměř dva tisíce let staré dílo, mám pocit, že se v našem myšlení nic nezměnilo, že se lidstvo nikam neposunulo.
Antická díla nečtu, takže nemůžu porovnávat s jinými, ale velmi mě překvapila míra erotičnosti, v Satirikonu neexistuje žádné tabu. Kdyby Petronia přenesli z prvního století n. l. do současnosti, asi by se nestačil divit, jakou kontroverzi homosexualita vyvolává...
Když jsem měl za sebou několik desítek stran, viděl jsem to na jasných pět hvězdiček, protože mě překvapilo, jak snadno a plynule se kniha čte. Jenže s přibývajícími stránkami a bohužel nedochovanými částmi jsem se začal nudit a trvalo mi týden, než jsem se dostal do finále.
V žádném případě Satirikon není špatný, je i poměrně čtivý, ale o můj šálek literatury se nejedná.
Lehce erotické, jemně nadsazené a nepochybně hodně satirické. Při čtení Satyrikonu jsem si říkal, že až mi zase někdo bude tvrdit, jak ve zvrácené, dekadentní a hýřivé společnosti žijeme, dám mu přečíst tuhle 2000 let starou knihu.
Překvapilo mě, jak je to čtivé a zajímavé bylo, jak jsou homosexuální (bisexuální) vztahy popisované jako zcela normální. Mám pocit, že v tomhle máme oproti Antice pořád mezery.
Osobnost Gaia Tita mám ráda pro jeho schopnost balancovat na ostří nože i dobách vypjaté dvorní situace. Jeho Satirikon se mi proto dobře četl. Moc se mi líbí přesně vyvážená dávka ironie, nenásilná vzletnost jazyka a čistota vyjadřování. I sprostoty nezní tak sprostě, přestože rozhodně sprosté jsou... Škoda ztracených částí, příběh tím hodně přichází o myšlenkový spád.
Připojený Senekův pamflet je tak plný jedu, až jsem se otřásla. Autorsky to právě takhle zřejmě chtěl, povedlo se mu ale otrávit i mně.
Je to prostě "antická knihovna". Těžko jí posuzovat podle dnešních měřítek. V porovnání s ostatními díly jsem si v ní jistě našla díla (pro mě) zajímavější, ale i mnohem nudnější. Hostina u Trimalchiona se mi ale líbila dost, tak se po zaváhání, jestli 3 nebo 4 hvězdy, nakonec přikláním ke 4.
Antičtí tvůrci opakovaně dokazují, že se lidé vůbec nezměnili - pouze mají modernější technologie. Lidé jsou prohnaní, zkažení a zajímají je jen peníze, sex a moc. Je pochopitelně škoda, že se do dnešní doby nezachoval text ve své celistvé podobě a musíme si vystačit pouze s jeho fragmenty.