Sběratel srdcí

26.11.2010

Čerstvý vdovec musí svést nerovný souboj s děsivým indiánským démonem "jehož jméno nikdy vysloviti se nesmí, anžto jestiť vyhnanec jakž z nebes, tak i z pekla, bytost stranící se sfér duchovních i časových. Jméno jeho odstraněno bylo jest ze všech kněh i lejster, jakož i podoba zakázána všude, kde byl uctíván. Jest on vyděděnec a jest třeba báti se ho převelice, anžto umrlcové na pokyn jeho z hrobův vstanou, i slunce zhasne na nebesích."
Sběratel srdcí je prvním (a jedním ze dvou) román Grahama Mastertona, který byl přeložen do češtiny.
Celkově zcela zapadá do jakéhosi mustru, podle nějž Masterton píše většinu svých románů. Obyčejný člověk - Trenton je majitelem malého obchůdku s námořnickými starožitnostmi - se dostane do křížku se starobylým božstvem/démonem, které/ý chce opět rozšířit svou moc a podmanit si moderní svět. Zápletka prostá, jednoduchá, nekomplikovaná, neoriginální. Přesto z toho Masterton dokáže napsat čtivý, zajímavý, poutavý román, který se čte jedním dechem. Možná proto je tak oblíbený, čtený a vydávaný (je jen škoda, že z jeho padesátky románů u nás vyšly jen dva). Je na tom asi stejně jako King (v Polsku je např. hned po něm druhým nejoblíbenějším horrorovým spisovatelem), jeho nápady a zápletky nejsou nijak zvlášť originální, dokáže jim ale vtisknout čtivou, chytlavou a podmanivou formu.
Mastertonův vstup do českých literárních luhů a hájů se sice odehrál bez halasných fanfár, mediálního humbuku, přesto to byl úctyhodný krok.
Sběratel srdcí má klasickou moderní románovou strukturu s dobře vybarvenými různorodými charaktery a velice poutavým záběrem do (samozřejmě fiktivní) historie. Masterton dobře uchopil a pro svůj záměr využil legendární salemské čarodějnické procesy a zapojil je do své zápletky. Tyto procesy sice nejsou hlavní silou táhnoucí jeho příběh, o to více mu však přidávají na chuti a jakémsi pozlátku realističnosti. Čímž zcela potvrdil svou radu v rozhovoru pro Horror Online: "Jediná rada, jakou můžu dát mladému spisovateli je umísťovat všechny fiktivní události do míst, které autenticky existují nebo existovaly. Nejen, že to způsobí, že celý příběh bude více důvěryhodnější, ale umožní to také odhalit mnoho zajímavých faktů, které nepochybně obohatí jak příběh, tak i samotné hrdiny." Sběratel srdcí je důkazem, že to opravdu funguje. Stejné je to s uchopením a zpracováním starých indiánských legend a postav indiánské mytologie - indiánská božstva s krkolomnými a zpočátku jen těžko vyslovitelnými názvy (vzpomínám si, že jen zapamatovat a naučit se jméno Miktantekutli mi trvalo celé dva dny, ale pamatuji si ho do dnes) - a jejich propojení s mytologií křesťanskou během nástupu křesťanství na americký kontinent. Hlavně v tom vidím krásu a poutavost příběhu, to je jeho hlavní element, který, přiznejme si, jinak poměrně tuctový příběh s řadou horrorových klišé a neoriginální zápletkou, vyzdvihuje z šedého průměru.
Tento element (společně s již zmiňovanou příjemnou formou podání) však musí v tomto vyzdvihování svádět, podobně jako hlavní hrdina příběhu, úporný boj s elementy, které příběh neúprosně tlačí zpátky do průměrnosti. Jde hlavně o postupné vytrácení zpočátku (a hned od začátku příběhu) dobře vybudované a nastavené atmosféry, po které již v závěru není ani stopy. To je ale zřejmě často nezvratitelný fakt, projevující se tím, že když všechno důležité odvíjený děj postupně odhalí a zbývá už jen závěrečná konfrontace, mnohdy již není čím tu atmosféru nastínit. Příběh se již řítí z kopce, často s nefunkčními brzdami, není čas pozorovat zběsile uhánějící okolní krajinu a jediné, co poutá naše smysly je rychle přijít na to, jak onen vlak zastavit a způsobit při tom co nejméně škod. Nejlépe to v románu symbolizuje samotný Miktantekutli. Pokud se o něm jen mluví, nastiňuje se jeho historie a příchod do Salemu, působí přesně tak, jak by měl - strašlivý bezcitný démon s obrovskou silou a schopnostmi, který i přesto, že je v podstatě spoután a znehybněn, stále dokáže alespoň částečně využívat své moci a síly k tomu, aby se osvobodil. Když však nakonec nastoupí na scénu, tato aura zcela opadne a navíc - a to je druhé negativum - je s ním skoncováno zbytečně hodně rychle. Poslední věcí, která sype písek do jinak dobře namazaného stroje, je samotný Trentonův vztah k Miktantekutlimu a jeho až moc rychlé a jednoduché přistoupení na zvažování jeho nabídek. Trochu to otřásá Trentonovým jinak obstojně vybudovaným charakterem a nelze se ubránit dojmu až moc okaté a rychle splácnuté poplatnosti prohloubení zápletky a zproblematizování děje.
Na druhou stranu ve Sběrateli srdcí naleznete, v dost příznivém a lahodícím poměru a intenzivnosti, tradiční horrorové propriety, které tvoří horror horrorem. Prohání se tu duchové, dochází k neuvěřitelným jevům (postavy měnící na fotografiích své polohy), umírají tu lidé (někdy dost krvavými, bolestivými a neuvěřitelnými způsoby), dojde i na erotiku (na obecného ducha a atmosféru v podstatě mainstreamového literárního horroru nezvykle otevřená) a je to zřejmě jeden z mála literárních horrorů, které jsem měl tu čest číst, v nichž se objevují staří dobří old schooloví zombie: "Hroby všech pěti historických hřbitovů se otevřely a z útrob vypustily více či méně rozložené umrlce, kteří se vrhali na kolemjdoucí a nemilosrdně je pobíjeli".
Výtku bych měl ještě k přebalu českého vydání. Jeho motiv ve spojení s barevným laděním a názvem knihy ze všeho nejvíce připomíná spíše nějakou přeslazenou romantickou růžovou knihovnu, než horror plný duchů a mordů. Možná to došlo i vydavateli a snad proto je na přední stránce napsáno, že jde o horror. Naštěstí, pokud jako já, čtete nejraději a nejčastěji ve vlaku :-).
Celkově vzato je Sběratel srdcí povedeným horrorovým románem, který má spád, atmosféru, relativně dobře pojatou zápletku, jež dokáže zaujmout. Nespornou výhodou je určitě právě jeho literární forma, dokážu si dobře představit, jak by asi vypadala jeho filmová podoba, která by určitě dopadla hůře. Papír a vlastní představivost utvářející svébytnou podobu čteného děje je totiž jednou z předností, s nimiž román operuje a na nichž si zakládá.