Sebevražda
Édouard Levé
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/267113/bmid_sebevrazda-LIH-267113.jpg
5
95
95
Poslední próza fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965–2007) je textem v pravém slova smyslu ultimativním. Levé evokuje v knize sebevraždu přítele, o jehož životě podává zprávu. Vyprávění se odvíjí v druhé osobě a jeho leitmotivem je soudržnost lidského života, jevícího se zde jako sled bezvýznamných událostí, jimž teprve smrt dotyčného dává zhodnocující narativní rámec. Metafikční okolnosti prózy jsou mrazivé: deset dní po odevzdání rukopisu knihy si Édouard Levé bere život.... celý text
Přidat komentář
Z mé perspektivy autor shrnuje lidský život, a to z pohledu člověka, který zůstal živý poté, co se někdo z jeho blízkých zabije. Přišlo mi to, jako kdyby se snažil vyjádřit, že život je pomíjivý, nikdo si nezapamatuje celý příběh cizího člověka, a všichni si budou pamatovat jen části, střípky, které po čase nebudou dávat smysl. Hodně zajímavá kniha.
Místy jsem měla pocit že z místnosti zmizel vzduch a já se nemohu nadechnout, nemohla jsem ji přečíst na jeden zátah, udusila bych se. Hodně silný, skličující a zároveň osvobozující zážitek.
Nedokážu si představit to vnitřní rozpoložení, ani tak velkou psychickou bolest a smutek. A knížka? Dá se říct, že je zvláštní formou dopisu na rozloučenou? Omluvou nebo snad vysvětlením, že nechci ublížit, ale už nemůžu dál?
Ke knížce se budu vracet.
(8/18)
Mně osobně to nic nedalo a myslím, že jsem správně usoudila, že mi nepřísluší knihu hodnotit.
Velmi zajímavě napsaná kniha o životě a smrti. Bylo zvláštní číst ve druhé osobě, dodávalo to příběhu mrazivý nádech. Který ovšem ještě sílil, když jsem si uvědomila, co se asi autorovi honilo hlavou, když psal své poslední dílo.
Ač tenounká kniha, četla jsem ji více než týden. Musela jsem si vždy utřídit myšlenky. Kniha je absolutně hutná ve svém obsahu. Je esencí života smrt?
Že váš život učiní smysluplnym až vaše smrt? Nevěřim.
Páč kde nic není, ani smrt to nezachrání.
||Knižku jsem četla kvuli čtenářské výzvě,jinak nevím jestli bych se do ní pustila, ale hlavně spíš bych se k ní vubec nedostala..
Jak autor píše "tvá poslední vteřina změnila pohled druhých na celý tvůj život" a tím pádem i dílo. A protože nechci chápat dílo ve světle posledního činu, dávám "jen" čtyři.
Dílo je to skličující a zároveň děsivé, protože si uvědomíme, že ne všichni mají své štěstí a svůj život pod kontrolou. A nakonec jim připadá, že nejlepším východiskem je mít pod kontrolou alespoň odchod.
Myslím, že k téhle knize je komentář shrnut v její poslední větě, která by mohla být i větou první: "Na miskách vah však klid smrti zvítězil nad bolestným zmatkem života."
Nechal jsem si dlouhý odstup od přečtení této knihy. Je to pár měsíců a stále na ni myslím. Sebevražda je o životě, nijak jinak se to snad ani nedá popsat. O tom co se děje když jste na tomto světě, živí, z masa a kostí. Levého smysl života byla sebevražda literární i reálná a já mu za to neskutečně děkuji. Sebevražda změnila všechno. Jedinečná kniha, která Vám vyrazí dech. Fascinující a dokonalé.
Toto chce číst pomalu a pozorně. Ne kvůli náročnosti jazyka, ale pro hloubku textu.
Nechronologické vzpomínání skáče s každým odstavcem na jiné téma. Všechny mají společného jmenovatele, promlouvání k mrtvému, jeho nepřímou psychoanalýzu, díky které akt sebevraždy začne dávat smysl. Děsivě fascinující.
Nakolik je kniha autobiografií?
Nakolik se hlavní protagonista zdá povědomý?
Nakolik se v něm člověk sám pozná?
Myslím že při opakovaném čtení bude stále co objevovat.
"Je ti pětadvacet let. A teď toho víš o smrti víc než já."
Tak tohle bylo.. intenzivní. Naprosto souhlasím s komentářem Mattyho. Došla mi slova.
„Tvůj život byl hypotézou.“
Znepokojivé. Znepokojivé, protože na konci, po uzemňujícím posledním odstavci, zřejmě pochopíte. Domnívám se, že toto byl Levého záměr. Nikoliv obhájit sebevraždu, ale podívat se na ni nejen optikou pozůstalých, ale také samotného sebevraha, a pokusit se ji pochopit.
Sebevražda je především maximálně věcný, veškerých ornamentů a zbytečných odboček zbavený portrét jednoho člověka v depresi (přesná diagnóza není určena, ale popisované symptomy depresivním stavům odpovídají). Člověka, který nechtěl být na okraji a nedokázal být ve středu, člověka, kterého těšila radost druhých, ale sám se radovat nedokázal, člověka, který raději poslouchal, než mluvil, člověka, který žil víc ve svém nitru než navenek… do momentu, kdy si uvědomil, že sám se sebou již (a s druhými stále) žít nedokáže.
Rozhodnutí hrdiny je o to víc zneklidňující, že nevzešlo z náhlého afektu a jeho důvodem nebyla vážná nemoc nebo těžká existenční situace. Učinil tak po zralé úvaze. Možná proto, že coby člověk víry uvěřil v lepší život po životě („(…) sebevražda je konec. Nebo jsi ji považoval za začátek?“), možná kvůli nesnesitelnému vnitřnímu smutku a únavě bránící mu zužitkovat nahromaděnou energii, možná proto, že v něčem tak nezvratném jako je smrt spatřoval hlubší význam než v životě bez smyslu. Svou smrtí sdělil vše podstatné. Včetně toho, co svým životem vyjádřit nedokázal. Jeho definitivní odpověď se ovšem pro druhé stala zdrojem velkého množství otázek. Bylo snad jeho cílem přimět pozůstalé, aby se ptali? Aby se ptali nejen po smyslu jeho činu, ale i vlastních životů, a případně je začali žít jinak, s větší intenzitou a menším strachem?
Nebude ovšem, jak se zamýšlí Levé, život toho, kdo se dobrovolně rozhodl nebýt, zpětně posuzován výhradně ve světle jeho posledního aktu? Nepřekryje sebevražda všechno ostatní, co jsme udělali a čím jsme byli? Nebude důkladně promyšlený čin, plošné odmítnutí všech budoucích radostí života (protože víme, že většinu z nich nikdy nezakusíme a protože je pro nás přijatelnější odmítnout všechno, než žít s vědomím, že nemůžeme mít to, po čem nejvíce toužíme), interpretován jako projev zoufalství? Cožpak nemůže být neúcta k vlastnímu životu projevem úcty k životům druhých, kterým z důvodu nezměnitelného vnitřního nastavení nedokážeme věnovat tolik lásky a trpělivosti, kolik by si zasloužili?
Nejsou to právě obavy, že ani po své smrti, která by nespojitým fragmentům měla dodat celistvost a význam, nebudeme pochopeni, které většinu z nás drží při životě?
Édouard Levé napsal neuvěřitelně sugestivní a myšlenkově hutný text, z něhož mrazí bez ohledu na to, zda jej budeme číst ve světle autorovy vlastní sebevraždy. Pro mne jde společně s Barnesovým Vědomím koncem o nejsrozumitelnější vysvětlení toho, proč se člověk na jedinou skutečně naléhavou filozofickou otázku (žít/nežít) rozhodne odpovědět záporně.
„(…) chuť žít nelze nadiktovat.“
Kniha hutná jak bramboračka. Kámoš vypraví v druhý osobě o kamošově sebevraždě. O tom jak smrt dala jeho životu řád, vzpomíná na jednotlivé epizody jeho života bez jakýchkoli citlivých cintů a patosu. O tom jak jednoho dne, kdy si zapomněl raketu na tenis, požádal manželku ať počká, že si pro ni jen dojde domů a při tom si prohnal kulku hlavou. Jelikož takto začíná kniha, tak to neni spoiler.
Jakkoli cinická kočička jsem, tak tohle bylo velmi hutný a donutilo mě přemejšlet o něčem jiným, než o tom, jakou barvou v práci zítra vymaluju tabulku v excelu.
Třešničkou na pohřebním dortu budiž fakt, že si Levé 10 dní po odevzdání rukopisu sám vzal život. Mrazivý. Strašně mrazivý a to jak obsah, tak forma: "Konečně je tu sklep, kde leží tvé tělo. Je nedotčené. Nevystřelil sis mozek, jak mi řekli. Jsi jako mladý tenista, který po zápase odpočívá na trávníku. Řeklo by se, že spíš. Je ti pětadvacet let. A teď toho víš o smrti víc než já." 10/10
Vynikající text na pomezí eseje a novely. Střípky ze života jednoho sebevraha a snaha o rekonstrukci jeho života a náznaků, které k ní snad mohli a také nemuseli vést. V rychlém sledu se střídají vzpomínky s různými aluzemi a podivuhodnými banalitami.
Francie má již tradici autorů, kteří umí psát velmi pěkně o sebevraždě a zároveň si to pak i dát, jen namátkou: Jean Améry, Guy Viarre a teď i Éduard Levé... Chtělo by se po Bernhardovsku napsat: Je to komedie? Je to tragédie? ... Nevím, ale Bernhard (také velký spisovatel sebevraždy) si to na rozdíl od zmíněných autorů nakonec nedal. -
Sebevražda
Říkal jsem si, že by to vzhledem k sebevraždě autora krátce po předání rukopisu mohla být podmětná kniha, jelikož autor musel psát o tom, co se ho jistě hluboko dotýkalo. Autor píše ve druhé osobě příteli, jenž se zabil. Pravděpodobně pujde o dialog sám se sebou. Dialog, plný otázek typu: "Bude ti tvá žena dávat za vinu, žes jí tu nechal?" nebo "Definovala tvá smrt tvůj život?" a žádných odpovědí. Kniha je monologem fragmentů přítelova života, které mi řekli jen to, že přítel život nevychytal co se biochemie týká. Nemá důvod být nešťastný, ale prostě je. I to se stává. Člověk nemohl být šťastný, tak se vypsal ze své melancholie a ukončil. Napadá mě, že dílko to je relevantní hlavně pro ty, jenž jsou na tom stejně jako Levé, či pro ty, jenž tíhnou k melancholii. Mně však daná melancholie a absence příběhu těžce nudila. Teď jsem se asi nevyjádřil dost správně. Nepotřebuji příběh k tomu, abych si knihu užil. Bavit mě můžou jednotlivé odstavce. A bavit mě může i melancholie textem prostoupená. Nevyžaduji jen humor. Zde mě však melancholiické vyznění, spolu s obsahem odstavců jen nudilo a věty níže citované mě jen odpuzují.
"Spolu s tím, jak se přibližovala přáž, opouštěl jsi bdělý sen, do nějž tě ponořily vlny."
"Tvá mysl plula touto scenérií kamenů zjemnělých tmou, jako bys byl na pomezí života a smrti."
Nedokážu hned říci, proč jsou mi takové výroky proti srsti. Proč mi to zní tak blbě? Zdá se mi to jen o trošku míň nevkusné než tweety nějaké depressed hoe. Nedokážu do takových stavů proniknout? Vlastně pochybuji, že do toho lze proniknout. Zní mi to uměle, směšně a hloupě. Nezpochybňuji, že autor cítil melancholii a přemítal nad smrtí. Pochybuji však, že byl dost dobrý spisovatel na to, aby to byl schopný vkusně zaznamenat v textové podobě.
Osobně s knihou nemám žádný intelektuální ani morální problém. Jsem však jiný člověk, pro kterého je takýto obsah zcela nepodstatný. Nic mi těch 90 stran nedalo (trojverší posledních 10 stran jsem ani nečetl).