Sedmkrát v hlavní úloze
Egon Hostovský
Náročný, intelektuální a existenciálně laděný román, který byl poprvé vydán v roce 1942 v americkém exilu, líčí kafkovským stylem předválečné období a atmosféru intelektuální pražské společnosti. Spisovatel a básník Josef Kavalovský žije, píše a prožívá své pijácké sny ve společnosti své rodiny a několika přátel. Všichni jsou na něm závislí, milují ho či nenávidí, ale nikdo se od něho nemůže osvobodit, třebaže on sám všechny ničí. Hrdina cítí blížící se válečnou katastrofu, má strach a ví, že se neumí bránit a proto všechno a všechny opouští a prchá ze země. Originální, mnohokrát v cizině oceněný román je v autorově tvorbě výjimečný stylem i básnickým jazykem.... celý text
Přidat komentář
Egon Hostovský "Sedmkrát v hlavní úloze" (audio ukázka)
https://nadcasove.blogspot.com/2021/08/egon-hostovsky-sedmkrat-v-hlavni-uloze_28.html?m=1
I když to není příliš dlouhý román, najde se tu spousta věcí, které lze obdivovat. Postava Kavalského je velmi působivá a také ostatní jeho blízcí jsou skvěle vykresleni - každý z nich je jiný a zosobňuje určitou část společnosti. Vše prostupuje dusivá atmosféra 30. let, kdy se nezadržitelně vzmáhá nacismus a ani společenská elita, mezi kterou postavy patří, mu nemá šanci vzdorovat. Je škoda, že Hostovskému není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužil. Doufám, že si najdu čas a přečtu si od něj i jiná díla.
Pěkná sonda do předválečné Prahy a jejich obyvatel. V hlavní úloze spisovatel Kavalský a jeho druhové. Líbí se mi myšlenka světového visionáře, i když předpoví dějiny, i když lidé ví že jeho předpovědi fungují, minimálně jeho blízcí, stejně se nezmění a nezachovají dle předpokladu. Přátelé Kavalského potom reprezentují lidské národy a druhy a je zajímavé je sledovat v období míru a následně na počátku války. Líbil se mi "záchodový děděk", jako.... ale to si přečtěte sami. Jen dodám, že Hostovský je u nás velmi neprávem opomíjený autor, jeho dílo rozhodně stojí za pozornost.
V mnohém mi tato kniha připomněla jinou knihu: Svědka Václava Řezáče. A ačkoliv je Sedmkrát v hlavní úloze kniha velmi dobrá, Svědek se mi líbil víc, zdál se mi propracovanější.
Autorovy další knížky
| 1935 |  Žhář |
| 1947 | Cizinec hledá byt |
| 2011 | Nezvěstný |
| 1933 |  Případ profesora Körnera |
| 1985 | Dobročinný večírek |
Po přečtení Nezvěstného a nyní Sedmkrát v jedné úloze jsem pochopil, jak byl Egon Hostovský vykořeněný a zoufale hledal pevný bod. Není divu, židovský původ, dvě emigrace, a především permanentní představa (asi až obsese) o celosvětovém nebo i lokálním spiknutí. V Nezvěstném (už z názvu je zřejmé) se stahuje kolem hlavního hrdiny smyčka konspirátorů a je nucen se rozhodovat v době komunistického puče, a zde stojí všech 7 hrdinů na prahu druhé světové války. Když si člověk uvědomí, že to napsal v roce 1942, kdy zdaleka nebylo vyhráno, ba naopak, je to vlastně pronikavá vize nástupu spletité sítě vládců o jedné myšlence, maximálně totalitní a autoritářské, které se musí podrobit vše a pokud jde o takové drobnosti, jako česká řeč nebo český národ, ty zhynou v první linii.
Nechci spoilerovat, proto k ději nemohu mnoho říci, ale i tady se stahuje smyčka (nacismu) a každá z postav na to musí nějak reagovat. Oproti Havlíčkovi nebo Řezáčovi, kteří v té době byli také mistry psychologického románu, se u Hostovského objevuje i rozměr určitého tajemna, magie a nevysvětlitelna (u Havlíčka také, ale vždy se pak racionálně vysvětlí), které je jakousi přirozenou součástí života, některá z postav je magičnem fascinována, případně zde je spoustu nevysvětlených prvků, které z jedné z postav (spisovatel Kavalský) vytváření obdivuhodnou, ale vlastně neproniknutelně tajemnou auru. Nedávám tomu všechny hvězdičky, protože vedle výše zmíněných literárních souputníků to není román, který Vás strhne, má skutečně mnoho vrstev, kterými je třeba se intelektuálně "prokousat" a není to tedy strhující čtení. Nicméně se mi to líbilo jako nápad, jako princip stupňování napětí i onoho nevysvětlitelna, a zejména oceňuji ten skvěle vyjádřený pocit naprostého zmaru v době kolem Mnichova. Přikládám dvě ukázky pro ilustraci pozoruhodného stylu:
"Při prvním úderu, ať přijde odkudkoliv, se zhroutíme. Celé světadíly se zhroutí. jsme nemocní, strašně nemocní a nenávidíme zdraví. Prožijeme zrady, jakých dosud nebylo v dějinách. Připadá mi často, že sám jsem obraz světa. Nenapadlo tě nikdy, proč mě mají lidé rádi? Proč mi tolik odpouštějí? Protože skrze mne milují svět. A já jsem nemoc sama, nevíra sama, bláznovství a marnost. Nemám v těle srdce, nýbrž hnisavý bolák! A jsem svět v kostce, věř mi! (s. 136)
"Ano, dnes už čerti nepotřebují úpisy, tak klesla naše počestnost, a tak stoupla jejich pýcha, a z kotlů vědy a umění už se dávno nevaří." (s. 163)
"A zatím hluboko, hluboko pod blankytnou nadějí v kamenných štolách měst a v listových úkrytech vesnic rojili se lidé, vyplašeni otřesy země. Naděje se v nich prala s beznadějí. Neposlušné nohy je hnaly do houfů, nedočkavé ruce hledaly zbraně, vytřeštěné oči pátraly po znameních věrnosti, zmámené uši čekaly na výzvy zvonů, sirén a trubek; strašlivé rojení a hučení pulsovalo pod příkrovem napjatého ticha. Veliká věrolomnost ještě nedozrála, ale už ti ležela na prsou, už dýchala všemi póry zdiva, už se hotovovala k triumfálnímu vjezdu do bran z puklých štítů a mezi zástupy, jež budou lomit rukama za chrčení tlampačů a víření bubnů. Ptáci strachu s krhavýma očima a širokoprsí dravci nevěry kroužili již nad naší otčinou. Větřili hostinu." (s. 167)