Sestry Makiokovy
Džuničiró Tanizaki
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/107931/bmid_sestry-makiokovy-kSB-107931.jpg
5
148
148
Společenský román. Příběh se odehrává v Ósace těsně před vypuknutím 2. světové války. Na pozadí snah o provdání třetí ze čtyř sester Makiokových se rozvíjí obraz života a pozvolného úpadku kdysi zámožné obchodnické rodiny.
Přidat komentář
Uff, to to bylo zpomalený, ale na druhou stranu kvalitně napsaný. O čtyřech sestrách, o životě v Japonsku a hlavně o namlouvání. 500 stran se nic nedělo, ale na konci jsem byla v úplným nervu, jestli kuňku provdají nebo ne.
Tři sestry po japonsku. Ony jsou vlastně čtyři, ale jedna je dost v ústraní a ústřední jsou dvě nejmladší dosud neprovdané. V podstatě je obecným rámcem celého monumentálního příběhu snaha provdat druhou nejmladší. Román hodně zvláštní svým stylem. Tanizaki jako by se nesnažil napsat příběh, ale zachytit, vykreslit, zakonzervovat dobu předválečného Japonska. Tradice, zvyky, sociální i lidské pochody. Popisně rozmáchlé dílo zachycující myšlenkové pochody, pohledy hned z několika stran, fungování určitých věcí (opravdu nádhera, živě vidím, jak by dnešní redaktoři škrtali jak najatí). Tohle mě až uchvátilo. Tím vším se však prolíná v podstatě hned několik dějových linií charakterově různých a odlišných čtyř sester. Ač se děj odehrává v době jistých zvyků a tradicí, v době kdy zřejmě to nejdůležitější bylo co na to řeknou lidi a jak před nimi budeme vypadat, v zemi, kde ještě dnes obecně ženy nemají na první pohled úplně tak svobodné postavení, příběh skvěle vykresluje, že i v těchto mantinelech se dalo poměrně obstojně kličkovat a ženy si dokázaly vydobýt jakýsi vlastní manévrovací prostor. Nejkrásnější na díle je fakt, že dokáže čtenáře přenést do místa dění, vtáhnout ho do popisovaných věcí, učinit ho jejich součástí.
Curuko, Sasiko, Taeko, Jukiko. Čtyři sestry Makiokovy ze zámožné osacke rodiny, čtyři naprosto rozdílné typy japonských žen. Pozvolne zanikani staré kultury, úpadek zámožného patriarchátu, pozvolna se blížící hrozba mezinárodního konfliktu. To vše je vynikající Tanizakiho roman.
To je velká kniha, tyhlety Sestry...ani ne tak obsahem či rozsahem, ale spíše přesahem.
Čím déle jsem ji četla, tím méně mě bavila, ale nakonec ve mně dlouho zůstane pocit melancholie nad tím, že už s nimi déle nemohu být...a ani nechci.
Je to taková kombinace pojaponštělých Malých žen a románů Jane Austenové. Zároveň jsou mnohé scény popsány tak krásně a malebně, že by se vyjímaly jako dřevoryty nějakého moderního Hokusaie či Hirošigeho.
Avšak i přes všechnu popisnou krásu a kulturu nemohu odpustit tu kouli u nohy, kterou mi byly dvě ze sester.
Velmi pomalá knížka, která plyne aniž by se něco dělo. Kniha postrádá hloubky, postavy jsou ploché a samy o sobě ne příliš zajímavé.
Zaujmou ovšem způsoby námluv a obecně vhled do života japonské střední třídy před 2.světovou válkou.
Po prostudování seznamu zajímavých japonských knih v závěru šibujského románu Anny Cimy jsem Sestry Makiokovy zařadila do svého seznamu "až někdy", ale knihobudka v jednom krkonošském městečku řekla "už teď", a tak jsem poslední měsíc strávila virtuálně v 90 let staré japonské kultuře, která ve mně vyvolávala velmi delikátní pocit.
Kimono, sakury, divadlo kabuki, japonská lyrika, kaligrafie, tradiční tanec, hra na koto a šamisen, výroba loutek, poetické názvy míst i dnů, zdvořilé vystupování... Bylo to jako ocitnout se ve světě, kde se nevyskytuje přízemní každodennost, a i v případě, že někdo onemocní, pořád zůstáváme v delikátní rovině.
A do toho napětí - vdá se Jukiko nakonec? A co Taeko, vydrží tak dlouho čekat jen proto, že je mladší a neměla by se proto vdávat dřív než starší sestra?
A nakonec záblesky brutálnější reality - možná všechno není tak delikátní a idylické, jak se zdá.
Zaľúbil som sa do sestier Makiokových, do tanca svätojánskych mušiek, do rozjímania pod horou Fudži. Odchádzajúci svet sa ozýva v tichej sentimentalite, v nepomenovateľnej kráse melanchólie. Sústredené kruhy špirálovito smerujú do vnútra hrdinov a popritom spievajú o premenách prírody, jemne, subtílne, akoby sa báli vysloviť slová, ktoré môžu vyplašiť pomaly a do kruhu sa plaziaceho hada. So zrejmým prichádza tušené, a práve táto tušenosť nadnáša knihu nad prostý naturalizmus. To, čo už počuť vo vetre prinášajúcom zmeny, znie vábivým rytmickým dupotom a pechorením, ktoré pohlcuje všetky svety. Extrakt z nostalgie.
Pri nočnej riečke
tancujú svetlušky v rytme
mliečnej cesty.
V žblnkote vĺn znie hudba
starých čias: smiech troch sestier.
Nalezena v knihobudce. Velká radost, dlouho jsem se na ni chystala...pak jsem ji otevřela a prvních několik desítek stran se divila, cože je na tomto pomalu plynoucím románu tak zajímavé...a jak plynula stránka za stránkou, pochopila jsem..autorovi se povedlo zapojit mě do dějě...se sestrami jsem dýchala, spala, jedla, oblékala se. A pouto sílilo nenápadně, a litovala jsem, že s každou přečtenou stránkou se blížím konci..jak já jen budu bez těch 4sester dál existovat ? velmi jsem si je oblíbila..každá jiná, a přeci svá, a rodinná pouta mezi nimi byly nezvykle silné...kolik věcí bylo mezi nimi nevřčeno, kolik naopak řečeno a stejně vztahy zůstávaly silné a hezké...
těšila se na večerní chvilky klidu s knížkou v posteli po kuchynském předvánočním maratonu...pak jsem si vychutnala číšku rýžového vína, poslechla hudbu, potěšila se pohledem na taneční číslo..(virtuálně samozřejmě)
Džuničiró Tanizaki je právem oceňovaný autor. Odhlédnouc od stylu psaní, ráda jsem se ponořila do japonské historie období před a v průběhu druhé světové války. Setkání moderního světa, pronikání evropské módy, zvyků a kontrast japonských tradic. Velmi zaujal systém domlouvání sňatků, průběh miai. Dále systém organizace rodin - hlavní a vedlejší dům, rozhodování, porady přes dopisy, telefony, starší sestra zodpovědná i za ty mladší (zejména co se týká nalezení vhodného ženicha..), a za pověst rodiny...
Na to, jak pečlivě byly některé věci organizovány, mě překvapovalo, když třeba Itaniová zavolala že jim to vyhovuje dnes večer a schůzka byla třeba svolána takto narychlo..nebo návštěva, kdy nápadník "šel kolem, tak se stavil načaj". Třeba i Teinosukeho návštěvy potenciálního švagra, kdy si zašel obhlédnout jeho dům, a když už tam byl, tak zaklepal a vešel, mi přišly dost odvážné...naopak, v jiném případě třeba několik týdnů dotyčného prověřovali soukromým detektivem a podobně...
Také překvapilo zdravotnictví - liknavost a váhavost a možná i nedostatečná odbornost nejvíce ukázána na případu fotografa Itakury a sněti v noze (já jsem dle popisu spíše usuzovala na trombózu, dokonce budil dojem akutnho cévního uzávěru nohy), kdy ho vůbec neanalgetizovali, chodili kolem něj, čekalo se na souhlas rodičů s výkonem a podobně...nebo při nemoci Taeko, kdy ležela dehydratovaná s úplavicí a čas na infuze "ještě nenastal" a byla potřeba velké diplomacie, využití kontaktů a historických známostí, aby jí sestry zařídily překlad do nemocnice a náležté ošetření (a v nemocnici měla soukromý pokoj, kde se o ni starala najatá ošetřovatelka, která nemocné i vařila jídlo - v dnešní době nepředstavitelný systém :))). Líbily se mi tradiční výlety sester kochat se kvetoucími sakurami...a aby nebyla nouze i o nějaké to drama, zažijeme s nimi v Kjótu i bleskovou povodeň, kdy nejmladší Taeko je přímo ohrožená na životě.
No, co budu dál vykládat - oblíbila jsem si je všechny, i jejich rodiny..nejvíce snad Sačiko a Teinosukeho - vedlejší, druhý dům. Nejstarší sestra Curuko a její manžel Tacu ototiž působili ne moc vlídně - upracovaní, Tacuo živí rodinu s 6dětmi a Curuko se snaží zvládnout blázinec v domácnosti, šetří, kde se dá...není divu, že dvě mladší - Jukiko a Taeko rebelují a uchylují se k Sačiko...
Konec románu mi přišel takový...ani ne uspěchaný...spíše...příběh klidně běžel dál, jenom my už jsme nebyli jeho součástí, prostě jsme z vlaku na jedn zastávce vystoupili...a já bych ráda pokračovala dál :) klidně bych o sestrách četla donekonečna... a určitě si od autora přečtu i něco dalšího :)
líbila se mi moc, řadím na čestné místo do knihovny. HOWGH !
Ty dvě nejmladší jsou mi tedy pěkný oříšek. Štvaly mě obě dvě, Jukiko taková slabá chudinka, Koisan sobecká mrška, která všem kolikrát pěkně zatopí. Možná to přeháním, možná se to ostatním čtenářům takto nejevilo, postavy v knize jsou totiž všechny velmi reálné a komplexní. Každopádně chválím tento autorův počin. Je velmi čtivý a povedený. Co mi ale na jednu stranu vadilo bylo, že šlo o počin přizpůsobený cizincům, tedy psáno tak, aby se to bledým tvářím ze "západu" zdálo atraktivní.
společenský román o Japonsku. Už poprvé mě přd hodně dlouhu dobou chytlo. Moje vlastně první setkání s Japonskem
Uf ...To byla objemná kniha. Jak počtem stránek, tak i obsahově. Doslova jsem se prokousávala textem, ale pak mi opravdu zachutnal. ❤️Úžasná....
Zdánlivě prostý příběh sester Makiokových dává nahlédnout do japonského života a myšlení ve 30. a 40. letech, které více než válkou bylo zasaženo živelními katastrofami. Srovnáván je tu tradiční způsob života s přejímáním západních zvyků, a to především na domlouvání sňatků, do nějž se v Japonsku tehdy zapojovali všichni členové často dosti rozsáhlé rodiny, a tak postrádala romantiku, na níž jsme v Evropě zvyklí.
JE to po každej stránke veľmi zaujímavá kniha -poetická,historická,zaľúbená a pre mňa najzaujímavejší bol život a zvyky v Japonsku v čase keď sa začalo viac otvárať svetu .
Nakonec to byla dobrá kniha. Četla jsem ji dlouhé tři měsíce a začetla se až na straně 280, takže bohužel se necítím na vyšší hodnocení. Prostředí Japonska, zvyky, domlouvání manželství, čtyři sestry a jejich problémy - úplně jiný svět. Sestřičky jsou opravdu živoucí postavy. Takže jsem jim občas fandila a jindy bych je nejraději profackovala. V doslovu je Jukiko popsaná jako hlavní postava. Byla sice obětavá, ale hrozně zakřiknutá a na nervy mi lezla asi nejvíc.
Úžasná kniha, čte se velmi dobře a rychle, její postavy jsou 4 sestry, každá je jiná.
Je několik důvodů, proč číst Sestry Makiokovy :
- popis japonských zvyků a pravidel společenského života střední vrstvy umožní srovnávat jejich kulturu s tou naší
- barvitě maluje přírodních krásy oblasti Kansai (ostrov Honšú) a vás to láká vidět vše na vlastní oči
- přestože je každá sestra jiná a jejich vztahy někdy dramaticky gradují, dokáží držet při sobě a jejich rodina je funkční
- neprovdané zde najdou recept na dobré manželství, a protože japonské ženy a dívky byly hodně pověrčivé, prozradí taky některá tajemství, například že dívky narozené ve znamení skopce mají smůlu s hledáním manžela pokud žijí v oblastí Kóbe, ale pokud jsou z Tokia, tam to neplatí ...
Ten polední odstavec je sice úsměvný, ale důvody, proč DT psal tento román byly mnohem smutnější. Jeho země válčila s Čínou, před dveřmi byla 2. světová válka a on tušil zánik starého Japonska a chtěl jeho obraz uchovat alespoň ve slovech.
Štítky knihy
Japonsko ženy zfilmováno japonská literatura rodina sestry společenské romány domluvené manželství
Autorovy další knížky
| 1969 |  Pět japonských novel |
| 2010 | Sestry Makiokovy |
| 1998 | Chvála stínů |
| 1998 |  Deník bláznivého starce |
| 2011 | Klíč |
Moc hezký příběh popisující život jedné rodiny, kulturu a tradice v Japonsku. Kniha se mi líbila, určitě stojí za přečtení.