Sídlo smutku
Gail Godwin
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/354212/mid_sidlo-smutku-dM2-354212.png
3
82
82
Strašidelný příběh o pustém stavení a tenké linii mezi tímto životem a tím dalším. Po smrti matky je 11letý Marcus poslán, aby žil na malém ostrově v Jižní Karolíně se svou tetou, samotářskou malířkou se strašidelnou minulostí. Teta Charlotte, málomluvná žena, ukáže Marcusovi rozbořené stavení a řekne mu, že ji už 30 let pravidelně navštěvuje, protože je dokonalým obrazem jejího zborceného života. Stavení se stalo inspirací i pro její kresby. Místní stavení říkají „Sídlo smutku“, protože před padesáti lety z něj během hurikánu beze stopy zmizeli rodiče s malým chlapcem. Jejich těla se nikdy nenašla a chalupa od té doby zůstala prázdná. Když teta maluje a Marcus je sám, chodí ke stavení a testuje svou odvahu – pokaždé se přiblíží o něco blíž. Zdá se mu, že ho pozoruje duch dávno zmizelého chlapce... Marcus, plný zvědavosti a otevřený všemu neznámému a podivuhodnému, se snaží s duchem promluvit. Netuší, zda je hodný nebo ne. Sídlo smutku je skvělým duchařským příběhem, ale i příběhem o žalu, výčitkách a vzpomínkách, které nás pronásledují.... celý text
Literatura světová Romány Záhady
Vydáno: 2018 , OmegaOriginální název:
Grief Cottage: A Novel
více info...
Přidat komentář
„Bohatství nedává lidem patent na vkus.“
„Lidé někdy vidí, co chtějí vidět. A někteří tvrdí že něco viděli, jen aby byli zajímaví. Já se o duchařinu moc nezajímám, podle mě je už i bez toho na světě hrůzy víc než dost."
Tak tohle bylo bohužel zklamání :-( Těšila jsem se na duchařský příběh, ale toho jsme se bohužel nedočkali.
Celá kniha je spíš psychologickým vhledem do duše a mysli jedenáctiletého Marcuse, kterému při autonehodě zemře matka a poté si ho vezme do péče jeho teta, osamělá malířka krajinek, která žije v malém domku na pláži a má tak trošku, nebo spíš dost, problém s alkoholem.
Kdyby měla kniha o sto stran méně, vůbec nic by se nestalo. Takto působil příběh vcelku utahaně a nemělo to vůbec napětí :-/ A je to škoda, z celé té záhady okolo Sídla smutku by se dalo vykřesat mnohem víc. Takhle mě vlastně nejvíc ze všeho zajímalo, až se vylíhnou želvičky, jejichž hnízdo Marcus mimo jiné hlídal :-D
Tahle kniha bohužel nenadchne/neurazí, takový slabší průměr :-/
„Je lepší milovat a ztratit, než nemilovat vůbec."
„Ne každej, kdo vejde dovnitř, najde cestu ven.“
Jako ducharsky příběh bych to určitě neoznacila spíš bych to zaradila do kategorie psychologickeho románu, ale i tak se mi kniha líbila a konec byl překvapivý.
Krásná kniha! A to především. Takže zásadně nesouhlasím s nízkými hodnoceními. Ale podotýkám, že duchařská je skutečně jen velmi okrajově. Což mi právě vyhovuje, na to úplně nejsem. Takže, když to shrnu: kniha se mi četla velmi lehce, sama, čas u ní příjemně plynul. Je v ní dojemnost, pochopení, a to v různých oblastech života a moudrost. Příběh je to krásný a citlivý, popisující několik desetiletí. Ale také jsem se několikrát pobavila a usmála! Zářný příklad toho, kdy rozhodně nedat na hodnocení. Pokud si chcete přečíst pěkný příběh a nevadí, že se u něj zrovna nebudete klepat hrůzou z duchů - rozhodně do toho….
Musím přiznat, že jsem trošku doufala v duchařský příběh, takže jsem byla překvapená. Ale mile. Knížka se četla dobře, jen mě občas Marcus strašně vytáčel tím, jak byl "přemoudřelý a dospělý". Jako nenáročná knížka k vodě super.
S knihou jsem hodně dlouho bojovala a měla jsem dobrou vůli ji dočíst, ovšem bylo to nad mé síly. O hororu vůbec nemůže být řeč, spíš se jedná o příběh chlapce a jeho tety, který se potuluje ve strašidelném domě, když teta maluje. Prvních 150 stran se postavy babrají samy v sobě a život kolem nich pomalu plyne, sem tam se objeví nějaký duch. Dalších 150 stran podobného obsahu už bych nezvládla.
Velmi zajímavá kniha o lidských osudech a vnitřních pocitech. Ale rozhodně bych ji nikdy nezařadila do duchařiny. Upřímně jsem si říkala, že tohle už je na hranici Odeonek. To není špatně, jen ta kategorizace je natolik zavádějící, že čtenář čekající duchy a tajemno bude nejspíš hodně zklamán.
Naprosto únavné čtení, měla jsem dojem, že o ničem. Člověk neví, kam vlastně autorka směřuje. Přišlo mi to nepovedené.
Kniha se mi líbila, snadno se četla a lehce se orientovalo v ději. Strhávám jednu hvězdičku, protože jsem čekala více napětí a nadpřirozena. Oceňuji vykreslení povah a myšlenek hlavních postav.
No toto....Ať už to bylo cokoli, je to pryč :))
Nezaujalo ani jako paranormální a ani jako psychologický příběh,
Takové hezké a příjemné vyprávění, žádné velké akce, děj pěkně plynul. Hororem bych knihu rozhodně ale nenazvala, ani duchařinou. Ale četlo se pěkně.
Nuda. Sice nevím, oč autorce šlo, ale patrně sonda do duše jedenácti letého chlapce, který se vyrovnává
se svým osudem. Ale takovéhle uvažování se k věku chlapce vůbec nehodilo. Jako by vyprávěl spíše starší muž. Dlouhé nudné pasáže o ničem. Strašidelná nebyla kniha vůbec.
Šum a vôňa mora, karety obrovské prichádzajú na svet, ranné prechádzky k opustenému domu...
Pokľudné tempo, záhadnosť, sympatické postavy...
Sonda do duše jedenáctiletého osiřelého kluka Marcuse, kterého se ujme jeho teta. Teda prateta, aby to bylo asi tajemnější. Je zdůrazňováno, že prateta je málomluvná, čemuž ale sáhodlouhé rozhovory s Marcusem nenasvědčují. A jeho myšlenky a vědomosti, to mi k jeho věku taky zrovna nesedí. Např. si vzpomene, že jeho mámě kdysi někdo řekl, že "pan Forster je patriarcha převlečený za socialistu". Ale samozřejmě ví, že to bylo myšleno jako vtip. Nebo v testu zná odpověď na otázku "Jaké protichůdné impulsy lze pozorovat v demokratické etice?" V jedenácti letech? No nevím.
(À propos ta odpověď zní: povinnost vůči sobě vs. povinnost vůči společnosti. To je přece jasné, že.)
Kniha me moc nebavila , dalo by se rict ze jsem ji docetl s donucenim ... cekal jsem od knihy vic
Těšla jsem se, zacala jsem cist, snažila jsem se. Ale prostě me to nebavilo a nebavilo. Hlavni hrdina me proste štval, neprislo mi to,jako mysleni 11leteho kluka. Navic jsem cekala,ze pribeh se bude vic motat kolem ducha a domu. Za me ne
Jsem překvapená nízkým hodnocením. Kniha je ale opravdu dobrá. Spíš psychologické zpracování duše malého kluka, který ve věku 11 let čelí událostem, které by porazily dospělého. A čelí jim velmi zdařile, moudře. Přijít tak brzo o oba rodiče, kdy vlastně jen čeká, až mu hodná maminka poví o jeho záhadném tátovi a vzápětí ho tragicky opouští i ona, je strašná rána. Do toho potíže nastupující puberty, přecitlivělá až příliš přemýšlivá empatická povaha a obavy z budoucnosti. Naštěstí je tu svérázná prateta, která se ho ujímá. Protože mu poskytuje hodně volnosti a sama je bohémka, může objevovat okolí a v něm záhadný starý dům s duchem tajemného chlapce. Líbí se mi popisy pláže, líbí se mi ten chlapec i jeho teta a vůbec lidi okolo. Není to akční, není to horor, je to prostě fajn knížka, která hledá své čtenáře.
Sídlo smutku
Tady se nemůžu rozhodnout, jaké hodnocení dát. Knihu jsem si vybrala podle anotace a myslela jsem si, že bude trošku napínavá, tajemná a budu se třeba i bát.
Kdo čeká něco podobného, tak vězte, že nic takového se dít nebude.
Je to spíše kniha filosofická, pojednávající o pomíjivosti života a pohledu na něj očima 11 letého chlapce.
Na můj vkus (až moc) se tam dost informací opakovalo a tak nějak se to táhlo. Čekala jsem nějakou zásadní zápletku a děj, ale ani ten úplně nepřichází. Vše tak pomale plyne, až zjistíte, že i vaše myšlenky plynou jinde než nad knihou.
Nejsem si jistá jestli je to kniha kterou si chci číst přečíst znovu.
Jistý otisk ve mě zanechala a mám pocit, že kdybych si ji přečetla s vědomím, filosofického zamyšlení možná bych si z ní i odnesla víc.