Šikmý kostel 3
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/536733/bmid_sikmy-kostel-3-6622af88db3c2.png
5
1324
1324
Šikmý kostel série
< 3. díl
Jak dlouho trvá válka po tom, co skončí? Navždy, pokud jí člověk prošel. Ptejme se spíše, jak může zaplnit prázdnotu po zavražděných blízkých nebo po uneseném dítěti. Čím bude zahánět vzpomínky na děsivý teror Němců nebo nechtěnou tělesnou lásku Rusů. Někdo všechno zamkne na dno duše a ráno co ráno si namlouvá, že co bylo, bylo, teď je prostě třeba jít dál. Jiný se nechá zahltit žalem; další přetaví prožité v nenávist. A ještě jiný ve víru, že to bude právě on, kdo pomůže vytvořit nový, lepší svět.br Jak dlouho trvá, než člověk přijde o iluze? Tím déle, oč horoucněji se k nim upínal. Možná začne váhat při prvních soudružských podlostech, možná prozře až poté, co kvůli zběsilému plnění plánu začnou umírat lidé a následný monstrproces přenese vinu na ty, kteří se nesmyslné honbě za tunami uhlí snažili zabránit. Pak už bude záležet jen na něm, jestli zahořkne, uchýlí se k prospěchářství, anebo se pokusí znovu nalézt společnou řeč s těmi, kteří věděli (nebo přinejmenším tušili) od samého začátku. Jak dlouho trvá, než člověk uteče do rezignace? Dokud nezjistí, že už mu zbyla vůle a síla jen na to, aby se uzavřel do čtyř zdí vlastního života. Tam si může zpočátku nalhávat, že na něj vnější svět nedosáhne, pokud zásadně neporušuje jeho pravidla. Aby nakonec zjistil, že právě v této úvaze se dopustil největšího omylu. A jak dlouho trvá, než se ztratí dvacetitisícové město?... celý text
Přidat komentář
Zhodnotit Šikmý kostel není jednoduché, protože má dvě roviny.
První - historická - nemám absolutně žádné výhrady a smekám před paní Lednickou. Dala si s nastudováním tématu ohromnou práci a na knize je to vidět. A možná právě to je ten kámen úrazu. Protože do knihy chtěla nacpat vše, co se dalo a románová kronika slouží jen jako nosič historie. A tím se dostávám k rovině druhé - literární, která podle mě dost kulhá. Kronika nemá jednu hlavní postavu, se kterou by se čtenář ztotožnil, ale hned několik "polohlavních", které ač se mají lišit, tak nakonec ve svém myšlení a prožívání jsou si velmi podobné. Od 150. strany jsem nemohla vystát osobní monology jednotlivých postav, které Lednická hojně užívá, aby objasnila, dovysvětlila, připomenula, což je v pořádku a s ohledem na časový odstup od předchozích dílů super, ale ta forma! Osobní povzdechy, že "už zase se mi mysl zatoulala ke chmurám a černým myšlenkám, ale ne, dnes nechci být smutná!", mě opravdu vytáčely. Román má velmi velké časové skoky, některým událostem se věnuje detailně, jiné naznačí, ale pak vyšumí do ztracena. A vlastně ani nikam nesměřuje, žádná gradace, vyvrcholení, rozuzlení, prostě jen tak plyne. Jednotlivé příběhy slouží pouze jako nosič historie a to je málo.
Asi bych si raději přečetla naučnou knihu věnující se tomuto koutu republiky a dramatickému období, kde by bylo předloženo vše, co se paní Lednická dozvěděla. Toto mě číst nebavilo.
Prislo mi skvele vykresleno, jak fungovala doba nastupujici totality a co to udelalo s lidmi. Strach se vplizil mezi lidi, nekdo zhrubnul, jiny se stahl... Typove je ta kniha velmi pestra.
Na rozdil od predchozich dilu jsem si obcas pripadala jako v ucebnici dejepisu. Kdyz bylo potreba sdelit kontext, a to se delo na muj vkus casto, objevil se (uplne nahodou, samozrejme) nekdo ze skutecne zijicih postav a vsechno nam hezky vysvetlil! Samo o sobe mi to prijde jako dobry napad, kdo jiny by mel ctenari rict, jak to v dane dobe chodilo, nez lide, kteri to sami zazili (i kdyz jsou to slova spisovatelky vlozena do jejich ust, mam velkou duveru v autorcinu praci). Ale chybel mi zivot postav smyslenych - prislo mi, ze jsou misty jen prostredky ke sdeleni realii...
V doslovu autorka dekuji nekolika lidem za podporu v dobe, kdy ji zacala padesata leta udolavat. Nedivim se tomu podekovani. I pro mne jako pro ctenarku byl tento dil nejnarocnejsim z trilogie.
"Když sem dlouho nepřijedu, stýská se mi.
Když sem přijedu, padá na mě smutek.
Další možnost neznám."
Tohle ve mě bude pracovat ještě hodně dlouho.
Literární národní poklad, bez legrace.
Opět kvalitně zpracované a čtivé, musím říct, že mi hrdinové budou chybět, ač jejich životy nebyly nic, z čeho bychom se měli těšit. Ráda jsem se ale dočetla o tom, jakou historii má region za sebou a proč na tom je dnes tak, jak je. Děkuju za zpracování tohoto tématu a těším se na další počiny!
Smekám před autorkou a její prací. Třetí díl byl na mě ale už trošku těžší. Už se to tu lehce odklonilo od beletrie a bylo to napěchované fakty. Přesto se pořád snažila dokončit rodinnou ságu a kruh uzavřít. Trochu mi i výsledný dojem kazil fakt, že na třetí díl jsem musela čekat a mezitím zapomněla co všechno se událo v předešlých dílech. I když se snaží vše připomenout, přesto to není ono. Doporučuji přečíst vše naráz, klidně znovu.
Šikmý kostel je poklad. Smekám před úžasnou prací autorky.
Moc se mi líbilo poznávat tento kraj prostřednictvím Ženky, Wojtka a jejich příbuzných a předků.
Postavy jsou tak živé, že je považuji za své známé.
Přestože jsem už zapomněla dost z minulých osudů, tak oceňuji, že autorka u každé postavy neodvyprávěla její příběh. Minulé děje byly zmíněny, když si na ně postavy vzpomněly.
Děkuji za výbornou knihu, i celou trilogii. Musela být neskutečná práce dát vše dohromady. Je cítit velká láska ke kraji i k lidem. Teď mi už jinakost tohoto regionu dává větší smysl.
Skvělé zakončení serie. Autorka ukončila snad všechny dějové linky. Nad knihiu jsem přemýšlela, i když jsem ji nečetla. Díky surovosti doby a místu, kterého se kniha týká, jsem ji nedokázala přečíst rychle, jelikož ve mě otevírala příliš emocí.
Kniha je propracovaná a je vidět kolik práce si s ní autorka dala, ale první dva díly se mi líbily více, protože ve mě vyvolaly daleko silnější emoce. Po dočtení druhého dílu jsem se strašně bála číst třetí díl, protože jsem věděla, že se v něm bude psát o znárodňování a komunismu, protože o této části naší historie jsem přečetla kdeco a brečela u toho jak želva, ale tady ani slza. Ani u měnové reformy ani u politického procesu.
Ale jsem určitě ráda, že jsem si knihu přečetla, protože i bez emocí pro mě byla zajímavá. A ještě jednu věc sem chci napsat, strašně jsem se bála, že když je mezi druhým a třetím dílem taková mezera, že si nebudu pamatovat, co se ve druhém díle stalo, ale docela rychle jsem se v ději našla.
Paní Lednická... Došla mi slova. Naprosto geniální trilogie, ani si neumím představit, kolik práce, času, námahy to muselo stát. Děkuji je málo.
Opravdu skvělé zakončení trilogie. Jsem autorce moc vděčná za celou sérii, moc dobře se četla, i když byla o těžké době. Některé pasáže mi byly povědomé z vyprávění v mé rodině..., a že v ní bylo moc politiky, holt ta doba už byla taková. Žiju v tomto regionu od narození, nyní už 48 let šťastně ve smíšeném manželství, já Češka se slovenskými kořeny po otci a manžel je Polák. Naši pradědové sem přišli za prací z Haliče a o dvě generace později můj otec ze Slovenska. Občas se zajedeme podívat na Šikmý kostel a důl Gabriela, jezdili jsme tam i před vydáním série o staré Karvinné a na hřbitově tam máme pochované předky nás obou. Pro mě je celá trilogie o Šikmém kostele doslova poklad. Děkuji paní spisovatelce a těším se na její další knihy, ať už budou o čemkoli... Ráda si na ně počkám.
Bohužel poslední díl mi přišel jako nejslabší. Bylo to docela roztahané. Čekal jsem od toho trochu víc, ale zase o tolik horší to nebylo. Prostě mě to tak nevzalo jako ty předchozí.
Halka, Ženka, Wojtek a Julka . Čtyři stěžejní postavy posledního dílu nás opět přivádí do Karviné, kde se po složitých peripetiích jejich osudy završí.
Třetí díl opět výborný . S postavami budete i dýchat , tak výborně jsou vykreslené. Milovníci českého jazyka si taky přijdou na své, protože v tom je autorka bravurní.
Úžasná kniha , jež si zaslouží 10 hvězdiček . Velký dík, paní Lednická ...
Po prvních 2 dokonalých dílech jsem čekal asi trošku víc…ale je to čistě subjektivní dojem
Přesně měsíc po vydání závěrečného dílu trilogie Šikmý kostel si sedám k počítači, abych dokončila recenzi, která mi tu rozpracovaná leží už přes dva týdny. Abych dala dohromady všechny poznámky a postřehy ze čtení a nějak uceleně shrnula, co si o třetím dílu myslím. Je to těžké. Moc těžké. Byl dokonalý.
Jak napsat recenzi na knihu, které opravdu nemáte co vytknout? Chtěla jsem se vyvarovat otřepaných superlativů, ale nevím, zda se mi to povede. Pokud ale vážně chcete nějaké stručné shrnutí či doporučení, pak Vám řeknu jediné - přečtěte si Šikmý kostel. Celý. Ne jednou. Je to opravdový skvost a já Karin ohromně přeju, že s ním zažívá tak ohromný úspěch a že ho čtou snad úplně všichni. Jestli si to nějaká kniha fakt zaslouží a jestli to nějaké téma vážně potřebuje, je to Šikmý kostel a region, o kterém (mnohdy smutně) vypráví.
Před přečtením závěrečného dílu trilogie jsem se nejprve pustila do předchozích dvou dílů. Podotýkám, že jsem je chtěla jen tak čtenářsky “proběhnout - připomenout si jména, vztahy, místa, důležité okamžiky. Asi za mnohé mluví, že jsem nakonec oba četla slovo od slova. Takhle Karin Lednická píše. A já jsem jako čtenář nemohla udělat lepší rozhodnutí.
Více než o tom, jak je kniha napsaná, chci mluvit o jejím významu, přesto si neodpustím dvě poznámky. Jednu o vypravěčských dovednostech autorky a druhou o její neuvěřitelně vycizelované práci s postavami.
Karin Lednická píše bez přehánění nádherně. Její styl dokonale balancuje na pomezí čtivosti a vznosnosti. Její texty jsou vytříbené, promyšlené, propracované, přesto však plynou s lehkostí, něžně a nikdy nejdou na sílu. Čtenář je do děje často vtahován místním dialektem, slovy, která nezná, a přesto je autorka do textu vpřádá tak, že jim každý ihned rozumí. Až se mi některá vloudila do slovníku a občas mi v konverzaci prostě ujedou :)
Druhou věcí, kterou jsem si při opětovném čtení uvědomila ještě více, než kdy dřív, je, jak skvěle autorka dokáže budovat charaktery, ve vší jejich složitosti a komplexnosti. Jsou jedinečné, zapamatovatelné, nejsou to postavy v knize, ale velmi skuteční lidé. Jsem neuvěřitelně ráda, že se toto Karin tak moc podařilo. Dělá čest lidem, jejichž osudy byly inspirací příběhu a jejichž životy byly všechno, jen ne jednoduché. Jen díky této její vskutku famózní dovednosti si čtenář může po čtyřech letech od prvního čtení prvního dílu najednou říci: “Tak někde tady začala ta Barbořina zatvrzelost, tímhle trápením. Jako by snad Barbora byla jeho babička nebo prateta, a ne postava v knize. V běžných konverzacích jsem několik dní po dočtení používala věty typu “A v tom měl tenkrát Ludwik pravdu!. Trochu bláznivé, že? Anebo možná vůbec. Možná to jen svědčí o tom, jak úžasnou práci Karin odvedla. O tom mluvím, když říkám - a opakovaně jsem to uváděla ve svých recenzích předchozích dílů -, že pod rukama Karin Lednické postavy ožívají a stávají se skutečnými. A je moc důležité, že tuto schopnost autorka má. Nevypráví totiž čirou fikci, ale přináší do pozornosti čtenářů opravdové, prožité lidské příběhy.
Ano. Těžko, moc těžko se píše recenze na tak skvostnou knihu, jakou Šikmý kostel - každý Šikmý kostel - bez debaty je. Trvalo mi to dlouho a vlastně ani nevím, zda se mi podařilo v ní říct vše, co jsem chtěla. Vše, co jsem při čtení prožila a co stále cítím. Ale možná, možná jsem si něco chtěla a musela nechat jen pro sebe. Takové malé střípečky sounáležitosti a pochopení, kousky ohromného citu, který jsem si vybudovala k jednotlivým postavám. A ano, někdy si říkám - jsou to “jen postavy z knihy. Fakt nemůžeš celý den jak bluma čučet do monitoru a přemýšlet o tom, co teď bude Ludwik po smrti Barky dělat a zda to zvládne. Jenže to je právě ono... ony to nejsou “jen postavy. Možná měli ti lidé jiná jména a jiné tváře, než jaké jsme jim my čtenáři při čtení přisoudili v našich představách. Možná by se v některých situacích rozhodli úplně jinak anebo naprosto stejně. Ale nebyly to postavy. Byli to skuteční lidé - přesně takoví, jako my. Každý jedinečný a přesto měli jedno společné - lásku k životu, jakkoliv byl (a je) těžký. Osudem jim hýbaly války, společenské spory i samotná země, na které budovali své domovy a kterou se jiní neštítili jen používat k vlastnímu prospěchu. Neexistovali “jen na papíře.
Jsem vděčná, že právě Karin Lednickou její životní příběh přivedl až k napsání těchto knih a že právě jí se složité osudy těchto skutečných lidí dostaly do rukou. Pochybuji, že by o nich někdo vyprávěl s takovou láskou a pokorou jako ona. Byla to neuvěřitelná odpovědnost. Jsem přesvědčená, že Karin to věděla od začátku. Její poctivost a fortel, s jakými přistoupila k budování této románové kroniky, je vidět na každé stránce. Myslím, že pro spoustu z nás jsou její rešerše téměř nepředstavitelné. Ráda bych ale věřila, že i v dnešní komplikované době to takhle dopadá, když něco děláte poctivě, pořádně a s otevřeným srdcem. Dopadne to dobře. A ne, nemluvím o těch vyprodaných nákladech :) Mluvím o tom, že Karin důstojně a čestně odvyprávěla příběh jednoho regionu, ve kterém se skrývají stovky osudů, drobných každodenních radostí, malých i velkých křivd, životních komedií i tragédií.
Myslím (a z některých rozhovorů to mám potvrzené), že uchopit tohle téma, aby byli všichni spokojeni, je nemožné. Stále budí emoce a jitří city, jako spousta jiných okamžiků historie jsou některé události přecházeny a po celé generace tak někde zůstávají pocity “neuzavřenosti nebo “zapomenutosti. Myslím, že Karin udělala pro tuto věc to nejcennější - s téměř hmatatelnou pokorou a úctou k tématu a pamětníkům svými slovy reprezentuje místa, události a lidi, na něž bychom mohli zapomenout. Díky ní se to ale nestane.
Na třetí díl jsem netrpělivě čekala dlouhé tři roky... a dočkala jsem se. Nevím, jak vyjádřit poděkování paní Lednické za tak úžasný literární počin. Četla jsem najednou spolu s druhým dílem (ten již podruhé), abych si příběhy připomněla, mám za sebou více jak 1200 stránek strhující četby. Myslím si, že obyvatelé Karviné a celého Ostravsko-Karvinského revíru jí musí být vděční za tak neotřelou propagaci jejich kraje! Při čtení tohoto posledního dílu a posledních stránek jsem si uvědomila, jak moc byl tento kraj a "život horníků" za období komunismu zprofanovaný, na úkor nadprůměrných platů a zdánlivých výhod se stal tento kraj "bezútěšným obrazem naší společnosti". Já jsem horník - kdo je víc... ale kdo by tam chtěl žít?
Příběh města Karvinná po dobu 80-ti let. Bouřlivá doba první poloviny 20. století. Obě dvě světové války, vznik Československa, boj o území s Polskem a neustále národnostní rozepře, následný nástup komunismu. To vše vyprávěné prostřednictvím života "obyčejných lidí", kteří měli své plány, sny, ale život jim většinou nalajnoval úplně jiný život.
Moje nejbližší osoby byla Julka Zebroková a Ženka, k těm jsem měla blízko, tak moc jsem ji oběma rozumněla, nechce se mi s nimi loučit.
Život obyčejných havířů, jejich zapálení pro práci, hrdost, ale i prosté kamarádství - na šachtě a v ďuře zkrátka panují naprosto rovné lidské vztahy, všichni táhnou za jeden provaz.
Třetí díl - nejsmutnější čtení, snad proto, že je mi toto období již známé, ač jsem narozena až v letech 70., dovedu se již vžít do tíživé atmosféry nastolení komunismu a podivně pokroucené doby. Velkým přínosem tohoto dílu je zastoupení osudů skutečných lidí (včetně jejich životopisů v závěru knihy), kteří byli komunistickým režimem poznamenáni. Příběh získal na vážnosti, najednou nejde jen o "smyšlený příběh jedné rodiny", ale o skutečné osudy a příběhy.
Ještě jednou velké díky, paní Lednická, česká literatura získala román, který určitě neskončí na smetišti dějin.
Dobře jsi to napsala děvuško. Román se četl nádherně a hlavně jsem si tuto knihu šetřil. Některé budovy Karvinné si pamatuji. Části města Lipiny, Louky a polovina starého Města taky zmizeli.
Polská většina byla počeštena , dokonce i my Slováci,Maďaři,Rusíni a Řeci. Přitom Zaolší mělo být Polské když většina obyvatelstva byly Poláci. Ale tak už to chodí. Marcel 35 let v dole
Jsem vděčný za románovou kroniku a obdivuji práci a čas,který jí autorka věnovala.Prožil jsem při jejím čtení příjemné chvíle , dozvěděl jsem se hodně věcí,které jsem nevěděl i když žiji v karvinském regionu.O rabování šachet nesmyslným zvyšováním těžby, jež zavedli komunisté a které bylo horší než za nacistů a které vedlo k důlním neštěstím,za něž byli odsouzeni nevinní lidé po vzoru stalinských procesů.O hrdých "karviňocich",kteří vypískali komunistického prokurátora na mítinku.O zbožnosti horníků a o tom,že ne každý byl havíř opilec,naopak, snažil se být co nejlepším pracantem a tátou.A také o pronásledování karvinských kněží a nevyjasněné "sebevraždě"petrovického faráře Sobka.
Nejen poslední díl, ale celá trilogie je monumentální literární dílo,jako celek pevně soudržné,velmi čtivé, citlivě a s úctou popisující historii staré Karvinné a těžké osudy obyvatel.
Štítky knihy
komunismus česko-polské vztahy hornictví podle skutečných událostí Lebensborn Karviná důlní nehody pronásledování církve Karvinsko monstrprocesyAutorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Dlho očakávaná záverečná kniha trilógie Šikmý kostel. Aby som si čítanie tejto knihy mohla naplno vychutnať, rozhodla som sa pred jej otvorením znova prečítať aj predchádzajúce knihy. Dá sa povedať, že celý Máj roku 2024 som venovala dielu Karin Lednickej. A dá sa povedať aj to, že to bol krásny čitateľský zážitok.
Kronika nie len strateného mesta, ale aj úžasných osudov niekoľkých generácií. Kronika o neľahkej dobe, ktorá viac brala ako dávala.
Autorka zavŕšila príbeh odohrávajúci sa 67 rokov. A v tomto príbehu bolo veľmi veľa zmarených snov, túžob aj prianí. Život bol tvrdý a neúprosný. A aj napriek tomu u niektorých postáv došiel k spokojnosti.
"Když sám sobě položil otázku, jestli je šťastný, odpověděl si, že je spokojený. To je víc, uvažoval dál. Štěstí je pokaždé jenom na chvilku. To, co mám teď, může být nafurt."
Netreba viac dodávať. Toto dielo je v každom prípade skvostné.
Na záver by som si sem odložila týchto pár slov:
"...tehdy s naprostou nezlomností pochopila, že život je dobrý. Že je dobrý, i když se v něm občas dějí nedobré věci..."