Šikmý kostel 3

17.04.2024

Líbilo: čtivé a zajímavé, byť předlouhé, ještě doplněno dobovými fotografiemi a životopisy hlavních skutečných postav. Věnování knihy jasně vypovídá o záměru autorky i obsahu:

"Tuto knihu věnuji lidem,
které nacionalismus, nacismus a komunismus
připravily o život, domov, kořeny a důstojnost."

Na prvních 100+ stranách se ocitáme těsně po válce a autorka nás provází všemi zašmodrchanými vazbami a osudy svých hrdinů. Bylo to trochu úmorné, bez vzpomínek na díl předchozí bych se v tom asi ztratila (přečten přesně před třemi roky), ale bez toho se v rodinné sáze prostě neobejdeme.
V tomhle úvodu mne ale poměrně nemile překvapilo, že vlastně až na rodícího se komunistu Wojtka nikdo v podstatě nevyjadřoval žádnou radost nad koncem války. Že pár měsíců poté a první roky, to už bych chápala: nebylo nic, vše šlo k horšímu, naštěstí aspoň pomoc z UNRRA, nebyly prostředky ani lidi na obnovu, mnozí se nevrátili apod.
A toho samozřejmě využili komunisté, ta druhá část od roku 1948 dál byla hrozná. Ty kecy, ty návnady, lichotky, úplatky, sliby, sliby, sliby (horníkům se určitě líbilo, že byli stavěni na piedestal, bez nich by se průmysl nehnul, takže tleskali, přizvukovali a dali se nachytat). Ale v tomto díle překvapivě mnoho prostoru horníkům věnováno není. Z hlavních hrdinů na šachtě pracovala jen hrstka, někdo zběhl, někdo šel do důchodu, někdo jen z donucení.
A Únor tomu nasadil korunu, radovali se mnozí, aby si všichni vyžrali tu děsnou dobu zejména 50. let, dobu znárodňování, měn (ožebračování), tlaku a hrůz (cíleně přes jednotlivce i na celé rodiny), bezprecedentních zatýkání a zfalšovaných procesů, věznění bez konce a informace pro blízké, PTP... Veřejně proklamovaných lží, k nimž se jen málokdo dokázal veřejně postavit.
V románu je to všechno nastíněno, ale kupodivu se jen pramálo z toho dotklo skutečně osobně některých hrdinů. A s tím vším se doluje dál a dál, bezmyšlenkovitě, záměrně se ničí vše kolem a nehledí se na nic než na stachanovské překračování norem. A stará Karvinná se čím dál rychleji propadá.
Samotný rodinný klan se rozrůstá, staří umírají, nové generace se rodí, starosti ze dne na den, do budoucnosti se daleko hledět nedá ("hříchy" otců stále vrhají ostré stíny na mladé, potírat jakýkoli odpor, to je základem fungování i nadále, za Gottwalda, Zápotockého i Novotného).
Drama z hlediska rodiny přinesla dvě navazující intermezza, která z důvodů napětí nebyla označena jménem jako ostatní kapitoly podle hlavního hrdiny. Vše se ale ani tak nevyřešilo.
Jako finální rok svého vyprávění autorka zvolila 1961, kdy se nic moc významného v zemi nestalo, jen Karvin(n)á už se nepodobá původnímu městu.

Nikdy bych si nemyslela, že rodinná sága z končin mně zcela neznámých, z hornického prostředí, z hranic s Polskem (se všemi třenicemi a křivdami minulosti) a z doby skrznaskrz hrozné (a nezažité) mne bude bavit. První díl pro mne ještě nic moc, ale druhý mne chytnul, takže třetímu už nebylo vyhnutí. A přečetla jsem s chutí. I když se domnívám, že hlavní poselství je přeci jen pro místní, kteří v tom své kořeny a třeba i vysvětlení minulosti přímo najdou.

Překvapilo mne řídkavé použití dialektu (výhradně snad děda Ludwik) a místních slov (utkvěl snad pazgřivec, dřisty, usebrání, uvzatost...), takže tomu bylo kolem a kolem rozumět bez problémů.

"Ne že by o tom nemluvili. Nebabrat se v minulosti bylo považováno za základní pravidlo slušného chování, a taky jediný možný způsob, jak nezhořknout. Křivdy a traumata zůstaly uzamčené v šuplících, odkud je nikdo nevytahoval. Co bylo, bylo. Teď je to, co je. Na věci, které obyčejný člověk neovlivní, je lepší se vykašlat. Mnohem větší smysl dává zařídit si život tak, aby v něm bylo dobře."

15.04.2024

2 roky čekání jsou u konce, je tu třetí, závěrečný díl trilogie Šikmý kostel!
Díky autorce a její reading copy jsem měla jedinečnou možnost si tuto novinku přečíst ještě před vydáním a podělit se tak už nyní (pár dní po vydání) o své dojmy na tuto 700stránkovkou emoční jízdu!
Zcela upřímně, Šikmý kostel je a navždy bude mojí srdcovou záležitostí. 1. díl jsem četla v únoru v roce 2020 než vypukl covid, kniha pro mě byla tak silná (plakala jsem v metru, tak moc jsem ji prožívala)...
2. díl mě zlomil a vlastně jsem se bála, co postavy, které jsou mi tak blízké, čeká v díle třetím...
Závěrečný díl začíná přesně tam, kde druhý skočil a byť bychom si mohli myslet, že válka byla tím nejhorším, tak ta tíha jejích důsledků mě jako čtenářku bolela úplně stejně...
Když jsem byla cca v polovině knihy, tak jsem zvládla dojmout sama sebe, nechtěla jsem knihu dočíst a se všemi se rozloučit... Kapesníčky jsem poté potřebovala ještě několikrát.
Karin Lednická je naprosto úžasná spisovatelka, za jejíž tvorbou stojí obrovské časy strávené rešeršemi... A když k tomu přidáte její talent psát a vykreslit osudy tak brilantně, jak to umí jen ona... Tak dostanete naprosto fenomenální ságu, na kterou nikdy nezapomenete.
Pokud jste se do Šikmého kostela ještě nepustili a čekali jste, až bude trilogie kompletní nebo jste prostě jen čekali na tuto očekávanou novinku, tak všeho nechte a pusťte se do čtení.