Skleněná zahrada
Tatiana Țîbuleac
Osamělá starší žena adoptuje dívku z dětského domova, které říkají Lastočka, tedy Vlaštovka. Ta pak objevuje mnohonárodnostní Kišinev, kde vyrůstá mezi ruskou, moldavskou, ukrajinskou a židovskou kulturou. Příběh se navíc odehrává v turbulentní době 80. a 90. let, kdy dochází ke změnám politických systémů i hranic. Na pozadí románu tak čteme historická traumata Moldávie, Lastočku však trápí úplně jiné otázky: Zdali si ji macecha k sobě vzala jen jako levnou pracovní sílu, nebo kdo jsou její praví rodiče. Za román Skleněná zahrada moldavská prozaička a novinářka Tatiany Țîbuleac (1978) získala mj. Cenu Evropské unie za literaturu.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , Větrné mlýnyOriginální název:
Grădina de sticlă, 2018
více info...
Přidat komentář
Velice silný příběh, který musel zasáhnout každého, kdo má srdce na správném místě. Sovětská bída bez příkras. Lastočka se svou náhradní matkou přežívá v kuriózním panoptiku postav ze sousedství. Komplikovaný děj vykreslený jako mikropříběhy, které jsou rozhozené do 164 kapitol a to doslova bez ladu a skladu. Některé příběhy jsou na hraně bizarnosti, jiné postrádají dějovou pointu a jsou bez zakončení. Celé uspořádání působí dost chaoticky a je to také důvod, proč této jinak naprosto dokonalé knize nedávám plný počet bodů. 4,5 Audiokniha je velice vydařená a načetla ji paní Kateřina Jebavá.
Sklenená záhrada - poeticko-melancholická depresívnosť podľa môjho gusta, aneb ako i v stiesnenom prostredí nemalebného panelákového dvora vykresliť priam celý vesmír, ten neľahký, traumou, zmätkom či nepochopením preplnený svet.
Nestabilná doba a prazvláštni susedia, neprajné okolie a peniazmi či jazykovou korektnosťou posadnutá pestúnka, neistotou a osamelosťou prepletené vykorisťovanie. Smútok, hľadanie zmyslu či akási neodmysliteľná krehkosť bytia a uprostred toho všetkého Lastočka. Nesmelé dievčatko, po láske túžiaca sirota...
Túžiaca, hľadajúca, snažiaca sa pochopiť, nájsť si miesto v tom neľahkom, krutom svete. Plná nemých túžob, ohlušujúcich prosieb či nevyslovených otázok sa borí s vlastnou identitou aj s mätúcim okolím a skrz traumatické dospievanie poznačené nie len osobnou tragédiou, ale i búrlivými spoločensko-politickým pozadím, spoznáva podstatu tej chaotickej existencie menom život.
Citlivá, no predsa svojsky temná Sklenená záhrada skrz drobné úlomky či tu a tam roztrúsené črepy, striedavo zachytáva neľahké detstvo i neľahkú dospelosť, no zároveň je aj čímsi viac, ako len farbistým obrazom či naštrbeným zrkadlom života osamelého dievčaťa.
Tatiana Țîbuleac sa v románe zručne pohráva s problematikou intímnou i tou spoločenskou, vykresľuje morálny úpadok a šmahom ruky rúca vzdušné zámky, borí ilúzie.
Kruté a predsa krásne čítanie.
bolestný a jakoby do ulity zavinutý životní příběh adoptovaného dítěte, nuceného žít se stárnoucí, nevrlou a chamtivou ženou v sociálně a citově nestabilním prostředí; politicko-kulturní střet nedávné ruské, moldavské a rumunské historie zůstává daleko na pozadí, osobní zpověď Lastočky skáče v čase (brzy jsem se začal ztrácet v chronologii událostí a kauzalitě příběhu), líčení je křehce snové, melancholické a smutné (zprvu mne okouzlily originální obrazy a metafory, nedokázaly však udržet mou pozornost až do konce); lyrické popisy ostře kontrastují s pragmatickým obsahem (antisemitismus, prostituce, alkoholismus, chudoba, citová deprivace...)
ženy sbírají prázdné zálohované lahve, a tak text protkává spoustu motivů souvisejícího se sklem a střepy, odtud i název (Lastočka si pro radost staví lahve z různě barevného skla proti světlu, později se objevuje i krasohled s barevnými střípky)
Tatiana Țîbuleac ve svém románu velmi přesvědčivě vykreslila již zaniklý mikrosvět, který nepřežil rozpad Sovětského svazu a následné sílící národnostní konflikty v daném regionu, jejichž symbolem je dodnes problematické Podněstří. Za pozornost stojí rovněž výrazně ženská perspektiva celého vyprávění, v němž autorka tematizuje mnohé podoby utrpení, kterému ženy byly a stále jsou vystavovány, ať už v roli studentek, manželek nebo matek. Skleněná zahrada je tak po zásluze oceněným románem, který by i díky zdařilému překladu Jarmily Horákové rozhodně neměl uniknout pozornosti českých čtenářů a čtenářek.
Jako když se vám do srdce zaryje střep. Chtěli byste Lastočku obejmout a držet, dokud byste všechny střepiny nevytáhli.
Příběh adopce, touhy, snů a bolesti ve třech jazycích a všech tak poetických.
Zajímavý román členěný do množství krátkých kapitol, které přeskakují v čase. Tato časová nesouslednost spolu s tajemným stylem psaní, kdy se v každé té kapitolce dozvíme jen útržek, činí příběh napínavějším. Netradiční je i prostředí Moldávie v období rozpadu Sovětského svazu. Hlavní hrdinka je opuštěné dítě, které to nemá v životě jednoduché, sledujeme ji od narození do dospělosti. Čte se velmi dobře, líbilo se mi, že jsem musela hodně přemýšlet, kdo je kdo a jaký má ke komu vztah. Zas tak zamotané to ale být nemuselo, neboť jsem na určitá fakta vůbec nepřišla. (Nebudu je tady uvádět, abych nevytvořila spoiler.)
Tak a teď proč jsem dala jsem tři hvězdy. Něco mi tam nehrálo. Nejspíš přílišná melancholičnost, absence čehokoli světlého, byla to čistá deprese bez kapky naděje, příliš mnoho nenávisti a žádná láska. A taky se mi nelíbil kalkul spisovatelky a zbytečně křiklavý vulgární naturalismus.
Přesto bych čtenáře nechtěla odradit svým subjektivním hodnocením, ale spíš knihu doporučit minimálně jako zvláštní napínavý experimentální kousek.
Dosť ťažko sa mi čítalo, dlho som zápasil s autorkiným jazykom a štýlom, trochu krkolomné vety, preskakovanie z témy do témy, metafory, slová v azbuke mi však neprekážali, z ruštiny som maturoval, takže nič ťažké. Depresia z toho trčala ale parádne...som rád, že som to dočítal, úprimne, nič pre mňa...