Skoncovat s Eddym B.
Édouard Louis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358985/bmid_skoncovat-s-eddym-b-Upy-358985.jpg
4
646
646
Románová senzace z Francie popisuje s mimořádnou otevřeností a syrovostí autorovo strastiplné dětství, poznamenané sociálně a kulturně omezeným prostředím chudého severofrancouzského venkova, ale také jeho postupně odhalovanou homosexualitou. Louisův výjimečný debut zaznamenal od svého vydání neuvěřitelný ohlas: knihy tehdy dvaadvacetiletého studenta se jen ve Francii prodalo přes 300 000 výtisků a byla již přeložena do více než dvaceti jazyků. Na francouzské i mezinárodní scéně vyvolala bouřlivou debatu coby literární experiment stojící na pomezí uměleckého textu a dokumentu, ale také díky otázkám, které klade: Jak se vymanit z pasti sociálního prostředí? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací? Jak se dobrat svobody? Stejně jako samotné téma knihy zaujme i bravurní způsob jeho podání.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , PasekaOriginální název:
En finir avec Eddy Bellegueule, 2014
více info...
Přidat komentář
Je opravdu k neuvěření, že se tohle stále děje, jak zaslepení jsou lidé k odlišnostem. A navíc jak zlí umějí být. Ve Francii, byť někde na venkově. Nejpíš je to tím jejich "zacyklením" života....místní škola, pak práce v místní továrně....a z vesnice se dál nepodívají. Chlapi pijí a ženské se starají o děti a o domácnost. Jinakost je děsí. A čím drsněji to dám najevo, tím větší frajer budu. Eddy se dokázal odpoutat, odjet a snad mu jeho rodiště nakonec ukáže i tu vlídnější tvář.
Nejdříve jsem si tou knihou nebyla jistá, ale teď, po přečtení, musím říct, že mě uchvátila. Velmi silný syrový příběh podtržený mistrovským překladem. :)
Kniha je popisem dětství jednoho odlišného kluka. Je zženštilý a jeho okolí, které dle popisu a charakteristiky osob, ustrnulo někde na přelomu 19-20. století, ho odmítá přijmout. A co je možná největším problémem, že on neumí přijmout sám sebe a tím se to celé komplikuje.
Eddy v knize dospěje a uvědomí si, co vlastně v životě chce. Ale dle mého názoru je i liceu sám a i když se sebevíc snaží hrát normálního kluka, nepodaří se mu to. Ale to jsou jen domněnky, kniha končí a neukazuje budoucnost.
Kniha se čte dobře, žádné zdlouhavé pasáže, nic přehnaného.
Chvílemi jsem vůbec nechápala, že příběh se odehrává v civilizované Francii na začátku 21. století...silné kafe. Potírání homosexuality jak někdy ve středověku. A o to silnější zjištění na závěr, že příběh je vlastně autobiografický, autor je mladý muž, který prožil tuto zkušenost na vlastní kůži. Naštěstí, navzdory všemu , čemu se musel od útlého dětství postavit, co si zažil za ponižování a výsměch,zvládl vše bravurně.
Surová zpověď o šikaně, opovržení, nepochopení.
Běhal mi mráz po zádech, když jsem četla nadávky, kterými hrdinu častovali nejen známí, ale i rodina. Vyznívalo to o to naléhavěji, když jsem si uvědomila, že děj není zasazen do již uplynulé minulosti, ale že je to přelom tisíciletí.
Bylo mi líto, že kniha nepokračovala dál, velmi by mě zajímalo, jak se na homosexualitu dívali vzdělanější nebo bohatší lidé a jak se vyvíjely názory a postoje samotného Eddyho.
Příběh Eddyho „Držtičky“ B. je… především smutný. Protože člověk tak nějak tuší, že se podobné příběhy odehrávají neustále. A to i v našem blízkém okolí.
Musím říct, že mě především fascinoval skvěle podaný obrázek francouzského maloměstečka. Kdesi v Pikardii. Ta beznaděj, rezignace, a nekonečný koloběh stále stejných osudů, ze kterého unikne málokterá duše… Celé generace chycené v pasti, aniž by si to uvědomovaly, aniž by je napadlo, že jde žít úplně jinak a možná aniž by jim to vadilo…
Myslím, že představu o radostně bukolickém venkovu, jako ráji pro každého, nám vnutil bývalý režim prostřednictvím různých filmů a seriálů. Ten bodrý venkovský zemědělný lid, co si u práce zpívá a po večerech se kultivovaně druží v jediné místní krčmě. Vnutil nám falešnou idylu, falešnou romantiku a falešné představy o tom, jak vlastně lidé na malých vsích a v městečkách žijí. Za minulého režimu bylo vlastně docela snadné tuto představu přijmout. Ve městech nešlo dělat nic, ale venkov poskytoval jakousi iluzi svobody. Chalupářům, trampům, zahrádkářům a všem možným i nemožným intelektuálům, máničkám, potažmo celému tehdejšímu undergroundu. Jenomže o lidech, kteří v těch místech skutečně žijí, nevíme nic.
Pravdou ovšem je, že podobné představy se nám stejným způsobem vnucují i dnes. Tak třeba ten obecně oblíbený moravský venkov, cimbál, vinné sklípky… Nebo jihočeské luhy, háje, rybníky a blata… Úžasný folklór, selské baroko a dobrosrdečný lid. Jenomže jaká je realita se člověk dozví až tehdy, když se tam přestěhuje.
Kniha je napsána sugestivně, osobní prožitek tomu prostě dává tu správnou gradaci. Při čtení jsem si samozřejmě také připomněl skvělý film Billy Elliot. Podobné příběhy je potřeba si vyprávět. Je potřeba si uvědomit, že láska má prostě miliony podob. A je potřeba si uvědomit, že miliony podob mají i utrpení, bolest a strach. Je potřeba v sobě pěstovat toleranci a je potřeba si uvědomit, že některé věci, které pro nás osobně nemají význam, dokážou někomu jinému těžce ubližovat. Inu tak…
Na knihu jsem se moc tesila, ale bohuzel jsem si k autorovi nedokazala najit cestu.
Pusobilo to na me dost neverohodne, porazenecky a ufnukane. Mela jsem pocit, ze me to ma dojimat za kazdou cenu. Vypovedi se daji napsat daleko lepe. Tady je videt, ze autor je dost nevyzraly a jeho zpoved tak dopada naplocho. Alespon tedy u me.
Tenhle příběh je opravdu síla. DESETILETÝ kluk se snaží zapřít sám sebe, šikanují ho rodiče, příbuzní, "kamarádi" i spolužáci. Chce být jako každý jiný, snaží se přesvědčit okolí, ale i SEBE, že je / odteď bude stejný jako ostatní. Ale tohle vůlí prostě nejde změnit. To je na tom to nejsmutnější. Ta snaha, udělat cokoli, ale šikana prostě neustává. Vrchol byl, když ho nechali sníst chrchel, co mu plivli na mikinu. V tu chvíli se mi chtělo zvracet i brečet. Představte si, že by tohle byly vaše vzpomínky na dětství...
Je třeba co nejvíc knih/filmů, které každé homofobní společnosti ukážou, jak těžký život mají "jiní". "Jiní" nebývají těmi, kteří by někomu ubližovali, je to většinou naopak. Tyhle příběhy se musí stát obecně známým faktem, aby se dalo předcházet zničenému dětství. A šikaně obecně... Doháje, máme toho tolik co zlepšovat!!
Eddy tady od počátku bojuje, snaží se bejt drsňák, tak moc se snaží nebejt prostě jinej, a vymykat se ale vždycky ho něco srazí zpátky na kolena. Ukázka šílený šikany, což od nadávek do homoušů až po olízni ten plivanec buzno prostupuje celou knihou. Postupně zjišťuje, že ho přitahují muži a snaží se proti tomu bránit všemi možnými prostředky, žije v šílenejch podmínkách na francouzskym venkově, v podstatě stojí jako malej kluk proti všem a všemu a hlavně sám, žádná podpora v kamarádech nebo v rodině. Bylo to brutální, syrový, žádný vytáčky okolo. Autor se tady nebojí téměř ničeho, což knize dodává něco naprosto výjimečnýho. Tohle bylo tak silný, že se to snad ani nedá popsat, tohle se prostě musí číst.
nič zvláštne, nové ani originálne... Ak by to napísal nejaký CZ alebo SK autor, tak to zapadne prachom, ale keďže je to francúz, tak hneď bestseller...
Nevím, zda-li kniha musela být až tak nechutná, nemyslím tím děj kolem homosexuality, ale ty plivance a děj s rodiči, asi by se nic nestalo, kdybych si knihy nevšimla v regálu v Knihovně.
Tak to bylo hodně slabý. Jediné, co se mi na knížce fakt líbilo, byly nechutné scény popsané do detailu, ale zbytek knihy nestál za nic. Téma je ok, mohlo by se to napsat chytlavě, ale ta forma! Žádná dynamika, žádná gradace, úplně zbytečné popisy, dlouhá souvětí, achjo. Pouze negativní postavy, vůči nimž se vymezoval pozitivní hlavní hrdina. Pořád jsem čekala na "to", na zlom, kdy už se konečně začne něco dít. Nezačalo. Kniha mě opravdu fascinovala jen svou syrovostí, ale tím to haslo.
Skoncovat s Eddym B. je autobiografická knížka mladého francouzského autora, která prý ve Francii způsobila poprask.
Odehrává se na francouzském venkově v 90. letech. Chlapi na vesnici jsou drsňáci a vychovávají drsňáky a ženské musí být ještě drsnější, aby to se svými chlapy vydržely. Sny o lepším životě tady umírají a sociální prostředí všechny přiková k práci v továrně. Únik poskytuje hlavně alkohol a televize. Není radno si hrát na něco víc, třeba jako snít o tom, že půjdete studovat. Prostředí vás semele.
Eddy měl být taky drsňák, podobně jako jeho bratranec, který už od dětství kradl motorky a vykrádal byty a stal se hrdinou své rodiny. Eddy brzy pozná, že se svými gesty, hlasem a zájmy nezapadá. Stává se terčem šikany. Ostatní mu nadávají do buzny.
Skoncovat s Eddym B. je drsná kniha, s hrdiny a prostředím, které nejsou českému čtenáři tak neznámé. Autor líčí své dětství možná až příliš subjektivně, přesto v knize líčí věci, kterými si prošlo nejedno dítě, které nešetřila ani rodina, ani spolužáci. Ale i přes všechnu až necitlivou výchovu stránkami probleskují neuměle pokusy o rodičovskou lásku k Eddymu.
Kniha na mě hodně zapůsobila. Kvůli xenofobii Eddyho okolí pro mě bylo často těžké uvěřit, že se děj neodehrává kdysi před 50 lety ale v 90. a nultých letech. Kniha upozorňuje, jak určující je prostředí, do kterého jsme se narodili, a že člověk sám často není schopen najít sílu, aby vytrhal všechny kořeny a stal se někým jiným. Snaha a touha často nestačí a okolí vás semele. “Co si on o sobě myslí? Že je někdo víc než my?”
Kniha se mi líbila, příběh Eddyho mne oslovil, knihu jsem přečetl na jeden zátah. Líbil se mi autorův styl a otevřenost, s jakou popisuje svůj život. Kniha byla dobře napsána. V knize jsem také našel několik myšlenek. Kniha má 2 části.
Hlavní postavou je Eddy, který se odlišuje od ostatních kluků svou povahou, před ostatními lidmi tají svoji homosexualitu, je šikanovaný svými spolužáky, nemá rodinné zázemí, jaké by si přál. Nahlédneme pod pokličku rodinných vztahů, ve kterých se vyskytují hádky, rozepře, alkohol, nepochopení a nezájem o Eddyho. Také se dočteme o různých rodinných historkách.
Pro dítě je velmi důležité, v jaké rodině vyrůstá, jakou má oporu v rodičích, jaké mravní hodnoty dítěti předají rodiče. Některé děti vyrůstají v spořádaných rodinách, mají všechno, nač si vzpomenou, vycházejí s rodiči dobře a rozumí si, naopak existují děti, které takové štěstí nemají a vyrůstají v rodinách, kde nejsou šťastné a častokrát v důsledku těchto nepříznivých podmínek nevyužijí potenciál, který v sobě mají, a který by dokázali uplatnit, pokud by vyrůstaly v jiné rodině. Někteří rodiče neuznávají homosexualitu a považují ji za nemoc, stydí za svoje děti, pokud se jim svěří, že jsou jiné sexuální orientace. Stydí se před okolím, pokud by se provalila tato informace. Bohužel Eddie vyrůstá v rodině, kde musí tajit, že se mu líbí kluci, že je gay. Eddie hodně trpí, bojuje sám se sebou a v knize se dočteme také o tom, jakými prostředky chce uchovat svoje tajemství před ostatními..
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Vybavuji si tu hádku přesně, některé události si v životě vytváříme prostřednictvím vzpomínek, které by jinak mohly být důležité, banální. A pak, o dlouhé měsíce, roky později, získají vlivem okolností na významu.
Neboť právě ten, kdo není muž, si s oblibou podvědomě hraje na mužného, právě ten, kdo si je vědom své slabosti, se před lidmi rád vychloubá svou silou.
Pochopil, že ten, kdo hodně zkusil, prožívá štěstí intenzivněji než kdokoli jiný. Pochopil, že jedno existuje jen v souvislosti s druhým a že lidem, kteří zažili pouze pohodlí a nikdy nepocítili nouzi a ponížení, něco chybí. Jako kdyby nikdy doopravdy nežili.
Každý den byla muka: člověk se nezmění tak snadno. Chtěl jsem být drsňák, ale nebyl jsem. Pochopil jsem však, že lež je jediný způsob, jak nastolit novou pravdu. Stát se někým jiným znamenalo sám sebe za něj považovat, věřit, že jsem někdo, kdo nejsem, a tak se jím postupně stát..
Z počátku trochu vleklé, ale tak přibližně od poloviny nabral příběh spád... Nevěřila jsem, že se to může odehrávat téměř v dnešní době, každopádně konec me svou "horkostí" dostal.
Knihu jsem si s sebou vzala na dovolenou a musím říct, že díky ní jsem si dovolenou užila i o něco víc. Autor ve své knize vypráví svůj příběh, to jak se vyrovnal s tím že je homosexuál a jak se s tím vyrovnali lidé kolem něj. Život na venkově ve Francii mě trochu zarazil, a než jsem si zjistila, z jakého ročníku je autor (1992), myslela jsem si že se příběh odehrává o něco dřív. V románu nechyběla láska, pochopení, skutečnost, ale ani šikana a utrpení. Knihu vřele doporučuji. Donutila mě přemýšlet nad tím, jaké výhody vlastně máme a jak může být těžké přijít s přiznáním a snažit se o to, aby nás lidé chápali a brali takoví, jací jsme.
Štítky knihy
homosexualita francouzská literatura venkov dospívání sociální problémy autobiografie Pikardie LGBT, queer, LGBT+ homofobie, transfobie, queerfobie
Autorovy další knížky
| 2017 |  Skoncovat s Eddym B. |
| 2019 |  Dějiny násilí |
| 2023 | Jak se stát jiným |
| 2021 | Kdo zabil mého otce |
| 2022 | Boje a proměny jedné ženy |
Je pravděpodobný, že kdyby dnes žil Émile Zola, psal by jako Édouard Louis. Zůstal by ve Francii, na chudým předměstí nebo venkově, lidi by pořád stejně chlastali, ničili se a žili z vymezování se proti jiným. Jen by od er formy přesídlil k ich – tím pádem by prohloubil emoční stránku – naturalismus a trochou poetiky. A ústřední motiv – člověk na okraji společnosti, respektive člověk zápasící s životem, napůl vyvrhel napůl representant „typické“ a ne neobvyklé bídy (myšleno chudoby) – i bídy bytí. V případě Louise je to homosexuál z „omezené“, radikálně smýšlející (nenávist k černochům, Alžířanům, „Marokáncům“ a „Arabácům“, autoritářský a trýznící otec) rodiny snažící se překročit propast předurčení – učiliště, fabrika, hospoda.
Ten konec je rána na solar plexus – nejde skoncovat s Eddym B. – Eddy B. pořád někde bude – ale je to vlastně to, co známe od Zoly, ale v trochu jiným pojetí. Zatímco Zola mluví o prostředí, ze kterého se nejde vymanit – pokračování v linii chudoby a bezvýznamnosti, Louis tu neschopnost oprostit se od minulosti a kořenů spatřuje ve vlastní hlavě – jeho hrdina je schopný změnit způsob žití, stát se člověkem s jiným statutem, nikdy ale neskoncuje s minulostí – protože v té je jeho podstata, esence – a v tom je ta totalita utrpení.
„Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku. Tím nechci říct, že jsem během těch let nikdy nezažil pocit štěstí nebo radosti. Utrpení je zkrátka totalitní: vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže.“
„Dělal to často, nejprve odmítal a pak ustoupil na poslední chvíli, poté co se mu dostalo zadostiučinění vidět mě celé hodiny vzlykat a prosit. Těšilo ho to. Když mi bylo sedm nebo osm, dal – bez zjevného důvodu – dětem od sousedů mého plyšáka, s nímž jsem spal a všude ho nosil s sebou. Plakal jsem a běsnil jako čert, pobíhal po domě a naříkal. On se na mě s úsměvem díval. 31. prosince 1999, na Silvestra, mi vyprávěl, že o půlnoci zasáhne Zemi asteroid a všichni zemřeme, nepřežije nikdo. Užij si života, protože za chvíli je po nás všech. Celý večer mi tekly slzy. Fňukal jsem, nechtěl jsem umřít. Matka se rozčilovala, říkala mu, ať mi tohle v předvečer Nového roku nedělá, nechat mě takhle sedět zkormouceného na schodech před domem a překazit mi přelom milénia. Snažila se mě utišit Hele, táta ti napovídal kraviny, poď se s náma koukat na telku, bude tam Eiffelovka. Nic nezmohla, věřil jsem tomu, co tvrdil otec, hlava rodiny. I toho večera otřásal domem jeho smích.“