Skoncovat s Eddym B.
Édouard Louis (p)
Románová senzace z Francie popisuje s mimořádnou otevřeností a syrovostí autorovo strastiplné dětství, poznamenané sociálně a kulturně omezeným prostředím chudého severofrancouzského venkova, ale také jeho postupně odhalovanou homosexualitou. Louisův výjimečný debut zaznamenal od svého vydání neuvěřitelný ohlas: knihy tehdy dvaadvacetiletého studenta se jen ve Francii prodalo přes 300 000 výtisků a byla již přeložena do více než dvaceti jazyků. Na francouzské i mezinárodní scéně vyvolala bouřlivou debatu coby literární experiment stojící na pomezí uměleckého textu a dokumentu, ale také díky otázkám, které klade: Jak se vymanit z pasti sociálního prostředí? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací? Jak se dobrat svobody? Stejně jako samotné téma knihy zaujme i bravurní způsob jeho podání.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , PasekaOriginální název:
En finir avec Eddy Bellegueule, 2014
více info...
Přidat komentář
Je strašné, jaký tlak může v člověku vyvolat rodina. To, že si vás dobírají spolužáci a sousedé, je smutné, ale není to nic nového. Avšak shazování a urážky od nejbližších rodinných příslušníků, to zabolí ještě mnohem víc. Je smutné, že ještě dnes, v našem tzv. "moderním světě" jsou lidé, kteří nedokážou přijmout jiné, i přes jejich "výstřednosti", a mstí se jim. Snaží se je potopit, znepříjemnit jim život. Zničit je,...
Není to špatná kniha. Ale osobně nějak nechápu tu senzaci a výjimečnost s jakou je kniha prezentována. Ano Eddy si prožil ne zrovna příjemné dětství, ale nic tak šokujícího na tom nevidím. Možná kdybych sama neměla dost strastiplné dětství, dost podobné tomu Eddymu (vyjma otázky homosexuality) přišel by mi příběh více zajímavý.
Úspech tohto kompozičného cvičenia s hodnotou zbytočne obšírneho kuchynského receptu je brilantnou ukážkou kombinácie premysleného marketingu a všeobecnej absencie kritického nazerania na literatúru, ktorá má za následok, že si ľudia zamieňajú brak za perlu. Samozrejme chápem, že väčšina rada číta krátke knižky s vypointovaným záverom, s literatúrou to však nijako nesúvisí.
Zajímavý životopisný příběh. Vážně jsem si ho užila, i když jsem se jím probojovávala delší dobu.
Líbilo se mi, že to bylo bez fikčních prvků a působil vážně reálně. Takový jaký je život.
"Na dětství nemám jedinou šťastnou vzpomínku.
Utrpení je zkrátka totalitní, vše, co se vymyká jeho záběru, vymaže".
Tímhle začíná velmi niterná a otevřená zpověď mladého chlapce, autobiografie autora, který zde líčí své dětství s absencí rodičovské lásky, šikany, nepochopení a pronásledování pro své homosexuální zaměření.
Spoustu let se kamarádím s mužem, který je gay, znám ho od mladého věku a jeho osud se mi trochu promítá v této knize. I on prošel dětstvím bez rodičovské lásky, svoje zaměření skrýval a tak se mu podařilo vybudovat si zázemí.
Jeho duše je velmi citlivá a zranitelná.
A stejně jako se Eddymu podaří uniknout z devastujícího prostředí, i můj kamarád má nyní šťastné období. Rozhodl se neskrývat a přiznat okolí pravdu s rizikem, že nemusí být přijat. U nás bude vždycky, máme na něm rádi to, co je v něm.
Takže i Eddymu přeji, aby v uměleckém prostředí, kam směřuje, našel pochopení.
Z této knihy na mě padal smutek, ale v závěru jsem cítila naději.
Budu zvědavá na další komentáře.
Pôvodný komentár som musela zmazať, bol až príliš negatívny a mierne som v ňom odbočila.
Každopádne je táto kniha ( ak sa to tak dá nazvať) nadhodnotená, prehnaná, plná generalizovania, ľudia pôsobia ako karikatúry, Eddy sám ako ufňukané, povýšené a domýšľavé decko (navyše vo zťahu k ženám ako myzogýn ! - vlastnosť, ktorú považujem za jednu z najhorších). Jeho pozorovania a úvahy nedávajú zmysel a častokrát pôsobia komicky, aj ked mali vyznieť vážne a hlboko.
A tiež si myslím, že ľudia v tejto knihe vidia význam, ktorý tam nie je ( a nepresvedčia ma o tom ani oslavné recenzie v médiách. Nebolo to písané ako politický ani sociologický obraz, nie je to žiadny boj za chudobnejšie vrstvy spoločnosti a už vôbec to nie je milostný dopis ľuďom v dedine...je to len nesúvislý opis všetkých krívd,ktoré sa mu udiali a zámerne sú vynechané pozitívne časti, inak by to nebolo zaujímave).
Kniha ma nerozsekala, nerozbila, s hlavným hrdinom som súcitila asi 3x, inak by som ho najradšej preplieskala (dopredu sa ospravedlňujem citlivejším povahám za takú krutosť). Nestojí to za prečítanie a neodporúčam ju nikomu. Tolko môj skromný názor ;-)
Autorovo zpověď z dětství. Naturalismus 21. století. Příběh se odehrává na Francouzským venkově, kam noblesa a evropské hodnoty nikdy nedorazili. Autor líčí své kruté dětství v čisté syrovosti.
Touto cestou musím poděkovat časopisu Reflex-vždycky si tam přečtu o nějaké knížce, na kterou bych asi vůbec nenatrefila. Takže díky i za Eddyho B. Silný příběh.
Pane bože! Já nemám slov, tohle je zkrátka jedna z těch knih, která vás doslova rozseká na milion kousků a vy už po dočtení nikdy nebudete jako dřív... Já brečela a nebyla schopná popadnout dech.. To, že je tato kniha autobiografií jen zvyšuje její hodnotu... Doporučuju ji úplně všem, tohle by rozhodně nemělo nikomu uniknout a já jsem hrdá na to, že ji mám v knihovně!
V prvním nakladatelství autora s rukopisem vyrazili, protože jim příběh přišel příliš přitažený za vlasy. Ve Francii se nic takového dít nemůže, Francie je vyspělá a kulturní země... Příběh z kraje, na který všichni zapomněli, z prostředí kde je stát a kultura reprezentována jen televizí, dávkami a represivní mocí. Z vyloučeného prostředí, kde není naděje, kde jsou jen poražení. Ti, kteří neutekli před svou budoucností.
Ale román rozhodně není odsouzením těchto osob. Ba naopak, Louis jako osoba se silně angažuje ve prospěch těchto exkludovaných osob, snaží se je vyhnat ze spárů Front nacional. V knize neobviňuje své mučitele a další figurky, ale spíše ty, kteří by dokázali něco změnit (poradce pro volbu povolání) a jen udržují daný stav.
Silné a aktivizující čtení. doufám, že přijde něco obdobného i z našich luhů a hájů (drobné paralely se seriálem Pustina by se mimochodem našly).
A v Amiens skoro žádní černoši skutečně nejsou :D
Citlivý a zároveň velmi surový příběh chlapce, který se styděl být tím, kým byl. Napsáno velmi čtivě, hodně dopodrobna. Je mi smutno z toho, že lidé neustále dělají rozdíly, žijí v chudobě a předávají si ty nejhorší možné zvyky a čekají, že přesně takto se budou chovat ostatní a pokud to tak nebude, budou společností zavrhnutí.
Pro mě byla kniha Skoncovat s Eddym B. opravdu otevřenou zpovědí, ke které se budu určitě znovu vracet. Některé pasáže jako bych sama prožívala nebo možná opravdu prožila? Děkuji za tuto knihu.
Kniha byla velmi čtivá, ani jsem neměla tušení, že francouzský venkov byl ještě v 90. letech takový středověk :-( Tak snad už se Eddymu povede jenom dobře, za to co si v dětství vytrpěl.
Velmi čtivě psaná kniha, při jejíž čtení jsem si velmi barvitě představovala tamní situaci. Těžko uvěřitelné, že v tak krátkém čase před miléniem je možné ve Francii takové chudoby a zoufalství.
Příběh Eddyho byl dojemný, chvílemi pro malé dítě až příliš násilný. A dále pak tu byla pak všudypřítomná iluze "pravého" muže a planá naděje pro vlastně všechny obyvatele okolních vesnicí zkusit žít jiný život.
Jsem ráda, a je úžasné, že se Eduardovi podařilo oprostit se od tohoto světa a začít žít svůj vlastní život.
Je to až neuvěřitelné, ale po přečtení knihy se zdá, že hlavně Eddyho sexuální orientace mu pomohla vymanit se z pařátů francouzského vesnického generačního stereotypu. Všichni, co přečetli jeho příběh, se stali svědky jeho krušného dospívání, a tak nezbývá nic jiného, než přát mu jen to nejlepší. Zdá se, že právě díky jeho sdílnosti a jeho potřebě podělit se o svůj příběh se Eddy bude mít ještě lépe a na jeho životní dráze ho to posune dál. Způsob jeho vyprávění je velmi podmanivý. Těžko věřit, že člověk vyrůstající v takovém prostředí je schopen dopracovat se k tak bohatému vyjadřování a celkově i k životu, který momentálně vede. Je to obdivuhodné. Kniha se čte rychle a snadno. Jako byste si povídali s kamarádem a naslouchali jeho příběhu. Doporučuji.
Kniha se mi moc dobře nečetla, celou dobu jsem nechápal, že tohle je, v té vyspělé zemi Francii, vůbec možné. Párkrát jsem se musel ujistit, že se příběh opravdu odehrává na začátku nového milénia. Ale ve výsledku se mi knížka líbila. Hlavně tím, že se jedná o autorův reálný životní příběh, který zachycuje velké rozdíly v sociálních bublinách a krutost té jeho, ve které vyrůstal.
kniha se mi nečetla dobře,je psána v duchu násilí a jeho důsledcích na život malého kluka a měla jsem dojem že se příběh odehrává někdy ve středověku kdyby tam nebyly pasáže zmiňující migranty.
Člověk ve skutečnosti žije uvnitř diskurzivní bubliny. Tato kniha ani tak není o sexualitě, ale o vystoupení ze stávajícího řádu/bubliny. Odlišností od ostatní většinové společnosti svou inteligenci, projevy a chováním. Kniha také otevírá nový náhled na samotnou Francii. Vždy byla označována za revoluční a vyspělou zemi, ale ve skutečnosti odlehlé venkovské části, jsou stále zaostalé s panujícími stereotypy.
Skvělá kniha se spousty otázek a myšlenek...
Za mě průměrná kniha, čekala jsem od ní dle recenzí mnohem víc. Životní příběh autora by si měli přečíst ti, kteří vnímají homosexualitu jako něco špatného...ale já osobně ji vnímám jako úplně normální věc, takže možná proto na mě kniha nemá žádný dopad (ve smyslu "chudáček, musel to mít těžké").
Myslím, že dětství/dospívání, tak jak ho autor popisuje, stále zažívá velké množství dětí i dnes; a je úplně jedno, jestli jsou homo nebo hetero.
Na stylu mě nejvíc zaujalo, zakomponování přímé řeči kurzívou přímo do příběhu. A co příběhu nepřidalo na dramatičnosti (i když asi mělo), byly pasáže se šikanou a popisem plivání...to bylo zbytečně nechutné (dlouho se mi u knihy nezvedl žaludek). Zkrátka můžu prohlásit, že tuto knihu už si nikdy nepřečtu...
Štítky knihy
homosexualita francouzská literatura venkov dospívání sociální problémy autobiografie Pikardie LGBT, queer, LGBT+ homofobie, transfobie, queerfobie
Autorovy další knížky
2017 | Skoncovat s Eddym B. |
2019 | Dějiny násilí |
2023 | Jak se stát jiným |
2021 | Kdo zabil mého otce |
2022 | Boje a proměny jedné ženy |
Kniha se v originále nazývá En finir avec Eddy Bellegueule, jelikož se Bellegueule jmenuje protagonista, a protože jde o autobiografický text, jmenoval se tak i její autor, než si nechal jméno úředně změnit. V češtině se z jeho příjmení v titulu stalo B. zřejmě proto, že nutnost vyslovit obtížné slovo před knihkupcem zřejmě snižuje prodejnost, jiný důvod v tom nevidím. Eddy Bellegueule je kluk, který se stydí za to, že je homosexuál, protože na francouzském venkově ho za to každý šikanuje. Jakmile se odstěhuje do města, je to trochu lepší. Tolik k jejímu faktickému obsahu. Kniha k tomu samozřejmě poskytuje řadu víceméně zábavných detailů, u nichž pochopíte, že Bruno Dumont ve svých filmech zdaleka nepoužívá tolik nadsázky, jak se zdá. Jinak je to text, jakých je spousta – přiměřeně zajímavý a celkem dobře napsaný, cenný jako nositel svědectví, ovšem bez nějakých zásadních kvalit.
Autor sám podotýká, že jeho rodiče (a s nimi všichni příslušníci jejich kulturní třídy) si ve svých postojích často protiřečí: svoje příkoří mimo jiné svádí na bohaté elity, které pro ně tak představují nepřátele, ale když má někdo z nich šanci se k těmto elitám přidružit, jsou na něj patřičně hrdí. Podobně se u nich např. všeobecně pohrdá homosexualitou a zženštilostí, ale pokud v daném okamžiku tento motiv převýší nějaký jiný (třeba konkrétní sympatie), osoba, která by jinak homosexuála zesměšňovala, jej bude bránit, třebaže jen krátce, dokud motiv nevymizí a dotyčný se nevrátí k obvyklé šikaně spolu s ostatními. Podobně u rasismu: je zde všeobecný odpor k rasové odlišnosti, ale existují výjimky, kteří představují jedince, jež ten který příslušník spodiny přijal s tím, že např. tento konkrétní “Arabáč” je náš. Autor k formující síle kulturních stereotypů trefně dodává historický příklad, že když se v roce 1789 vesničané bouřili kvůli nedostatku potravy a šli demonstrovat před královský palác ve Versailles, jakmile spatřili krále, převážil přeci jen silněji imprintovaný vzor reakce a lidé začali spontánně volat: Ať žije král! Plyne z toho obraz kulturní třídy, která je do značné míry nesvéprávná – její reakce a rozhodnutí určují emocionálně silně podmíněné stereotypy, k nimž si teprve ex post vytváří jakési chatrné racionální odůvodnění (např. mlátím ženu, protože mi nedává dostatek lásky – kdyby mě měla ráda, nebyl bych takovej rapl). Podobně třeba mnoho voličů Miloše Zemana jej imho volilo na základě jednoduché emoce a z ní plynoucího názoru (mám rád to, co znám, nemám rád to, co neznám – Zemana znám), k němuž si poté vytvořilo slabé odůvodnění (mnoho pro nás udělal, ochrání nás před vnějším nepřítelem). V neurologii se něčemu podobnému říká konfabulace – člověk vytváří smyšlené vysvětlení nějaké reakce, jejíž příčinu nezná, ale jíž si potřebuje nějak přisvojit, aby si uchoval dojem, že se má pod kontrolou a ví, co dělá. Existuje příklad lidí, kteří mají např. porušené propojení mezi hemisférami (corpus callosum) a kteří dostávají do každého oka jiný obraz, přičemž jen jedna polovina mozku dokáže ten “svůj” obraz vědomě zpracovat a popsat (každá hemisféra zpracovává jeden zrakový vstup). Na jejich příkladu lze tento fenomén pozorovat velmi zřetelně - levá hemisféra, která ovládá řeč, tvoří falešné vysvětlení podmíněné a neuvědomované fyzické reakce na obraz, který zpracovává pravá hemisféra (viz třeba práce V. S. Ramanchandrana). U obyvatel světa vylíčeného v knize Skoncovat s Eddym B. je tento rozpor mezi reakcemi a jejich odůvodněním často jen o něco méně křiklavý. Tudíž by se mohlo lehce říci, že existuje zásadní rozdíl mezi třídou nevzdělaných a hloupých lidí, kteří jednají dle aktuálních pocitů a příslušných stereotypů, přičemž zvesela konfabulují absurdity – jak je popisuje Édouard Louis – a třídou poučených, vzdělaných a racionálně uvažujících občanů, kteří jsou schopni stereotypy nahlížet, bránit se jim a lze je přesvědčit logickými argumenty. Jenže to by bylo moc jednoduché, neboť se pochopitelně na základě téhle zkratkovité úvahy nabízí otázka, zda ve velké míře téhle iluzi neodléhají všichni a zda vzdělání a rozum pro většinu není jen od toho, aby vytvářela u některých lidí přesvědčivější a komplexnější a u jiných naopak prostší pseudovysvětlení jejich jednání. Tedy zda prostě nejsou knihy, jako je Skoncovat s Eddym B., šokující pro jejich vykreslení zaostalého venkova (nebo nějakého jiného „vzdáleného“ a “cizího” prostředí), ale jsou děsivé proto, že ukazují reálnou tvář naší všeobecné ubohosti.