Skořicové krámy (15 povídek)
Bruno Schulz
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161907/bmid_skoricove-kramy-lnT-161907.jpg
4
104
104
Povídkový cyklus představitele polské avantgardní prózy meziválečného období, objeveného až v druhé polovině našeho století a právem řazeného po bok Franze Kafky. „Chtěl bych bydlet v Drohobyči. Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl.“ Bohumil Hrabal
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2012 , DauphinOriginální název:
Sklepy cynamonowe, 1934
více info...
Přidat komentář
"Polský Franz Kafka!" píše se na obalu knihy. Člověka to zaujme, čte to jako "polského Franze Kafku" a je zklamán. Kafka je jenom jeden. Ano, člověk se nechá nachytat na nakladatelskou marketingovou fangličku. A přitom to textu vlastně ubližuje. Dobrá, odhlédněme od toho.
Je to soubor povídek, kde hlavním hrdinou u většiny z nich je autorův otec, který se pohybuje na hranici šílenství, neustále s utíká do nějakých svých světů, je to bizarní, roztodivné, neuvěřitelné a svým způsobem magické. Na rozdíl od Kafky z toho ale nic nevyplývá, nepredestinuje to osud, je to zajímavůstka, libůstka, která je popsána zcela opulentním jazykem. Chtělo by se mi napsat, že to je nádherný jazyk, kdyby - podle mne - právě jazyk tu nebyl na závadu. Je tak košatý a mnohovrstevnatý, že se stává manýrou a kudrlinkou, což mi fakticky vadilo tak, že se mi to stalo překážkou čtení. Neříkám, že obraty nejsou zajímavé a inspirativní - třeba povídka popisující vichřici, ta je vyloženě povedená, ale je to pro mne bohužel zapleveleno záplavou krásných a rozkošatělých slov. Chtělo by to víc soustředěnosti. ještě se mi líbila hranice magična, do kterého autor plynule vstupuje a zase z něj vystupuje - třeba když jde z divadla a ztratí se v uličkách štetlu, vezme ho nečekaně vozka, jede těmi podivnými uličkami...Má to určitě atmosféru.
Ale bylo to málo.
Příklad zajímavých formulací:
"Slyšeli jste někdy v noci strašné vytí voskových figurín zamčených v jarmarečních boudách, ten žalostný chór dřevěných a porcelánových trupů bušících pěstmi do stěn svého vězení?" (s. 44)
"Je tím vina stařecká nestřídmost léta, jeho chlípná a pozdní vitalita. Stává se někdy, že srpen končí a starý silný kmen léta ze zvyku rodí dál a dál a z jeho tlející hniloby se valí dny: zdivočelé a plevelné dny, neplodné a idiotské dny. Aloe on nepřestane a dál a dál se na něj hrnou, a to úplně zadarmo, dny v podobě kukuřičných klasů, prázdných a nepoživatelných, a bílé dny, celé užaslé a úplně k ničemu." (s. 98)
Je mi to líto, ale třeba jsme si jen nesedli.
Zajímavé… K Bruno Schulzovi jsem se dostal přes Bohumila Hrabala a asi rozumím co se mu na něm líbilo. Jak už řekl kolega přede mnou - obrovská fantazie! A mnohdy vskutku brilantní, nádherný a geniální motiv/myšlenka… Přesto mě to úplně nevtáhlo. Někdy bylo té fantazie skoro až moc a ne že bych se v ní ztrácel, ale trochu se přejedla. A je fakt úsměvný, že to říkám zrovna já, který to ze sebe chrlí vcelku podobně. Možná je to naschvál, abych zbystřil! Nicméně - jsem rád, že jsem knihu četl, ale další bych asi už nemusel.
Nádherný jazyk, obrovská fantazie, každá povídka hotový obraz. S Bruno Schulzem jen tak nikdo nemůže držet krok v bohatství vyjadřovacích metafor a snad právě proto jsou některé povídky až ůnavné, ůtočí se na smysly čtenáře až k bolestivé katarzi.
Bruno Schulz: Skořicové krámy. Překlad Petr Motýl
Na zadní straně obálky se o Bruno Schulzovi píše jako o polském Kafkovi. Nejspíš proto, že v jedné z povídek se otec vypravěče postupně promění ve švába a zmizí. Motiv proměny člověka ve hmyz je sám o sobě zajímavý a jistě bychom ho našli i v jiných dobových textech, ale nedělá ještě ze Schulze Kafku. Stejně tak bychom o něm mohli mluvit jako o polském Thomasi Mannovi, protože v kapitolách o figurínách (které jsou ještě zajímavější než kapitola o švábech) používá stejný motiv lidského demiurga, kterým začíná Doktor Faustus. Schulz ale není ani Kafka, ani Mann, je to Schulz. Zvláštní spisovatel se zajímavými a brilantními momenty, obecně ale už pro dnešek trošku upovídaný. (Pozn.: četl jsem nový překlad Petra Motýla).
Náročné na pozornost.
Příběh se schovává v chomáči poetiky.
Není to pro každého.
"Vyšel jsem do zimní noci, barevné iluminacemi nebe. Byla to jedna z těch jasných nocí, za kterých je hvězdná obloha tak rozlehlá a rozvětvená, jako kdyby se rozpadla, rozlámala a rozdělila na labyrint různých nebeských sfér, schopných podělit celý kalendářní měsíc zimních nocí a pokrýt svými stříbrnými a malovanými příkrovy všechny jejich noční zjevy, události, dobrodružství a karnevaly.
Je neodpustitelně lehkomyslné posílat do takové noci mladého chlapce s důležitým a naléhavým úkolem, neboť v jejím polosvětle se ulice zmnohonásobují, zaplétají a zaměňují jedny za druhé. V hloubi města se otevírají - abychom tak řekli - ulice dvojnásobné, ulice dvojnické, ulice klamné a omylné. Očarovaná a zmatená obraznost si tvoří iluzorní, ale přitom jakoby dávno známé a povědomé plány města, ve kterých ty ulice mají své místo a jméno, a noc ve své nevyčerpatelné plodnosti nemá nic lepšího na práci než dodávat stále nové smyšlené konfigurace. Ta pokušení zimních nocí začínají obvykle nevinně snahou zkrátit si cestu a použít neobvyklého nebo rychlejšího průchodu. Vynořují se lákavé kombinace přetnout spletité putování nějakou nevyzkoušenou příčnou uličkou. Ale tentokrát to začalo jinak."
Poctivě přiznávám, že číst tuhle knihu pro mě bylo docela náročné. Proto taky jen čtyři hvězdičky, i když by si objektivně zasloužila nejvyšší hodnocení. Schulz měl neskutečnou vnímavost a představivost, smysl pro absurditu a schopnost své fantastické obrazy také převést do slov. Mě osobně moc nedokázaly oslovit jeho lyrické obrazy města, Krokodýlí ulice či měsíce srpna, stejně jako svérázné teorie v povídkách o manekýnech, ale jeho příběhy s tatínkem nebo příběh se štěnětem jsem si opravdu vychutnal. Autora i knihu lze určitě doporučit, ale není to čtení pro každého.
Zvláštně unikavá, fantazijně zbytnělá, jazykově a metaforicky vytříbená poklona městu, otci, dětství. Mezi žhoucím červencem a zářím s nebem zrůzněným barevnou vyrážkou, bloudění zdánlivě známou městskou krajinou a jejími neustále se proměňujícími ulicemi, od ptáků pestrobarevných po vycpané mršiny, od otce vznášejícího se po jeho kramářskou až švábí podobu, zemitá Adéla jako erotický symbol, štěně jako symbol živoucnosti či kocour myjící se na slunci jako ztělesnění normálnosti. V obraznosti podobný Jiřímu Ortenovi, v ději Arturu Schnitzlerovi, ve vztazích obecně Franzi Kafkovi, přitom je Bruno Schulz vlastně jedinečný a nenapodobitelný. Těším se na opětovné čtení.
Skořicové krámy jsou sice formálně literárním dílem, ale daleko blíže mají k rozpohybovaným obrazům, jen transponovaným do písmenných popisů. Divokými barvami kypící vegetace, s rozbujelostí rychleklíčící fazole, fauna či hmyz...nebo ve stejně zrychleném procesu opačný proces stárnutí a rozkladu...všechno tady nějak pádí vlastním tempem neustálých proměn, vymknuté běžným zákonitostem času či účelu.
Magický realismus...no, řekněme spíše poetický pohled na všední dění dětskýma očima, které jej sledují coby velkolepé divadelní představení s nesrozumitelným smyslem, oproštěny od jakéhokoli předjímání a předsudků či hranic možného, vnímající jakési skryté vrstvy smysly neotupělými všedností. Poslední kapitoly (či povídky) jsou už naprosto snové a surrealistické.
Místy mi to připomínalo Hrabalovskou poetiku, místy Chagallovy obrazy s trochu divočejším temperamentem, místy surrealistické animované filmy...no a samozřejmě i onu Kafkovskou proměnu. Ale je to naprosto svérázný smyslový koktejl, vymykající se mým popisným schopnostem.
Schulze můžeme označit za mistra popisů. Děje jako takového se tu sice příliš nedočkáte, ale budete si užívat práci se slovy a různými přirovnáními, kterých je tu přehršel. Na základě barvité popisnosti, si lze skutečně pracovat s fantazií a hledat, kde je ona hranice mezi realitou a sněním. Autor zde navíc čerpal ze svého vlastního života a my tak sledujeme, jak chlapec objevuje svět kolem sebe. Pěkné čtení, které dáte během jednoho dne.
To jsem se zase nechal napálit. Prý magický realismus. Tak ano, v pár povídkách (nejvíce asi v samotných Skořicových krámech ta jeho procházka nocí) se nachází. V jiných povídkách si pěkně hraje se slovy, neotřelými přirovnáními apod., to jako ano. Ale málo platné, když z toho všeho nakonec vyleze akorát podivná fixace na otce, u něhož si nebyl jistý, jestli ho má rád, nebo je hoden výsměchu, neujasněná sexuální orientace (hned v první povídce je homosexuální závěr, jindy se tře o vlastní sestru) a celkově je to takové sebestředné, bez empatie. Povšimněte si, že o druhých lidech zde moc nepíše, a pokud, tak povrchními popisy s častou estetikou ošklivosti. Na to, že je to Polák, mi zde chybělo i nějaké polské podhoubí, obzvláště náboženské, a docela mne překvapila povídka o židech, jako by je snad viděl prvně. Takže ano - pár magicky realistických obrazů v souboru najdeme, ale nestojí to za to, nic moc to člověku nedá. Zvlášť, když to porovnám třeba se Sto roků samoty, kde čtenář s postavami žije a dýchá a chápe je i lituje. To tady chybí.
Hutné a barvité vzpomínky chlapce, které v mnohém připomínají sny, které se čas od času zdají každému z nás. Krásná hra na pomezí snění a reality, místy jsem vzpomínala na povídky Isaaca Bashevise Singera. Doporučuji všem, kteří nutně nepotřebují racionální dějovost.
Nutnost každého surrealisty...slast číst tyto slova, občas se člověk ztratí, ale o to lepší je pak pocit, když se najde.
(dokončení) ...což zní poněkud bulvárně, ale je to svým způsobem přesné vyjádření toho, jak zdánlivě neškodně poetický text čtenáře dráždí a vyškrabává z jeho paměti dávno zapomenuté prožitky. Sice to není kniha, která by se zařadila mezi mé nejoblíbenější, leč musím přiznat, že se jedná o dílo naprosto sui generis. Vzpomněla jsem si snad jen na Zpověď od Máraie a některé Ajvazovy eskapády, ovšem i to jsou asociace značně vzdálené.
Měla jsem ohledně Skořicových krámů očekávání - čekala jsem více Haliče, více židovství a více kafkovin. Ale pak mi došlo, že je chyba snažit se nacpat Schulze do nějakých kategorií - je třeba nechat jej vyprávět. Nemá to děj, není to příliš konkrétní, je to rozostřené impresionisticko-expresionistickým způsobem, magický realismus všude... A pak začne člověk skoro cítit na jazyku příchuť těch dní a začnou se mi vybavovat zážitky z vlastního dětství. Celá ta kniha je velice smyslová. V jedné pasáži je cosi o rozdráždění poštěváčku času, coz
Nejvybroušenější autorský styl, s nímž jsem se kdy potkala. Nic úžasnějšího jsem zatím nečetla. Nikdy. Tohle je něco naprosto neuvěřitelného, něco, o čem se nedá moc mluvit a pokud by se vás někdo zeptal, o čem to je - řeknete, no, o dospívání a životě jednoho kluka na vesnici? Ne, o tom to není. Anebo taky je.
Forma je dokonalá, forma vytváří pulzující obrazy a nový prostor, okamžiky se chvějí horkem, umdlévají, květiny pučí a těžká vůně se rozlévá zahradou, mezi tím vším chlad světnic, chlad schodů, orosený džáb malinové šťávy, po jehož stěnách stékají velké, těžké kapky vody. Je to nepopsatelné, čtěte!
Část díla
Krokodýlí ulice / Krokodilia ulica
1933
Manekýni
1933
Navštívení / Posadnutosť
1933
Nimrod
1933
Noc velké sezóny / Noc veľkej sezóny
1933
Autorovy další knížky
| 2012 | Skořicové krámy (15 povídek) |
| 1999 | Sanatorium na věčnosti & Fragmenty |
| 1988 | Republika snů |
| 1968 | Skořicové krámy (27 povídek) |
| 1989 | Škoricové sklepy / Sanatórium v zásvetí (28 poviedok) |
Stejně jako čtenář přede mnou... Kniha láká na Kafku a on to Kafka neni. Na druhou stranu, kniha by možná zůstala bez povšimnutí.
Popisy jsou naprosto fascinující, žasla jsem nad šíří slovní zasoby.
Kniha útlá, leč nelehká a vyžadující maximální koncentraci při čtení.