Skořicové krámy (15 povídek)

15.11.2017

Nevím, jak jste to měli vy, ale třeba si také vybavujete ty stavy, kdy jako dítě trpíte horečkou a zmítáte se v jejím náručí a všechno se s vámi třese a obrysy jsou neurčité, tvary místnosti se mění a je těžké určit, co je viděním skutečného světa a co halucinací. Jindy měkká postel je jak tvrdý beton, modrá obloha za okny je tak lákavá, jak nikdy, ale je tak těžké se zvednout. Kontury světa jsou rozmazané a neurčité. Přesně tak na mě kniha působila. Po několika stránkách jsem přistoupil na hru a vzdal se jakékoliv snahy hledat v textu reálnou podstatu. Ona totiž žádná není. Jak by mohl být pro chlapce sledujícího se svou rozjitřenou fantazií svět počátku dvacátého století, nereálný zážitek setkání se s faunem v zarostlé zahradě, nebo bytu zpustošeného šváby, když na něj čekal prožitek daleko horší, neuvěřitelnější - holocaust? Vyměnil bych všechny esesáky za jednoho Bruna Schulze!

02.05.2017

Těžko vymyslet dobrý komentář, když má člověk hodnotit něco tak těžce uchopitelného jako Skořicové krámy. Proto to nechám na hvězdičkách, kterých je, jak můžete vidět, všech pět.

03.02.2017

Gombrowicz na Schulza vo svojom denníku spomína takto: "Byl drobný, prapodivný, chimérický, soustředený, napjatý, skoro planouci..."
A presne také sú aj jeho poviedky.

22.10.2014

Do Skořicových krámů mě, myslím, přivedl R. Kapuscinski a jeho kniha Impérium. Úryvek z dotyčné publikace mě tak nadchnul, že jsem vyrazila do knihovny a přinesla si poetický klenot. Schulz bezpochyby stvořil „nadpozemskou“ a kouzelnou knihu, ale já nejsem příliš poetická osobnost, proto „jen“ 4 hvězdy (prozatím?). Nemohu neuvést výrok Bohumila Hrabala: „Od té doby, co jsem přečetl Skořicové krámy, jsem se tam odstěhoval a bydlím tam dodnes, i když jsem tam nikdy nebyl." Já se sice nepřestěhovala, ale vždy ráda zajdu na návštěvu.

22.03.2014

Jelikož na knihách dávám přednost spíše příběhům, které vyprávějí, před způsobem, kterým je vyprávějí, tak musím dát prosté tři hvězdičky. Leč nutno podotknout, že je kniha napsána opravdu bravurním stylem a je až neuvěřitelné, jak popsání obyčejnými slovy dokáže z něčeho obyčejné udělat něco velmi neobyčejné. Až nakonec dávám hvězdičky čtyři. Za ten styl a za: "Nikdy ho nemilovala a poněvadž otec nebyl zakořeněn v srdci žádné ženy, nemohl vrůst ani do žádné reality a věčně se vznášel na periferii života, v poloreálných oblastech, na okraji skutečnosti."

27.01.2014

Mám pocit, že pan Schulz nám místo knihy k přečtení servíruje obraz plný nečekaných tahů štětcem, zářivých barev a směsicí všedních motivů, které svým stylem mění v nevšední. Obyčejné věci a běžné denní činnosti se v autorově podání mění v zajímavé a za chvíli zjistíte, že se na svět kolem sebe díváte úplně novým pohledem. Plamen svíčky je najednou kouzelnější, tma tajemnější, sluneční světlo zářivější, stíny hravější.
Někdy se vám při čtení může stát, že se začnete ztrácet mezi realitou a fantazií, přesto tento knižní obraz stojí za přečtení, má své neopakovatelné kouzlo. A ruku na srdce, kdo z nás se občas neztrácí ve svém snovém světě, i když má oči otevřené dokořán?

11.10.2013

Takový text mě nemůže nikdy urazit, jakmile se slova přetavují v
jakousi živoucí nutnost, kdy dostávají figury a tvar jakoby jimi lomcovala horečka
a dostala se jim na samou kost a přitom motto by mohlo být Některé bitvy se vybojovat
nedají. Je v tom provokace štěstí a smutku, které se spolu sebou nesou pospolu ani na
chvilku se neopuští. Je v tom i kousek lhostejnosti.Je to nepostižitelné.
Realita vysvlečená k nepoznatelnosti, neodkládná chronická potřeba pospojovat články
života s článkem smrti.
Dát tomu všemu jméno nic neznamená, v porovnáním co to je. Neovlivnitelná mysl ztracená v struktuře tak neobvyklé že je nedohledatelná.

14.05.2013

Odkedy si pamätám, vždy som najviac inklinovala k magickému realizmu. Mám rada texty v ktorých sa realita mieša s iracionálnym, nadzmyslovým, magickým, preto ma prirodzene zaujímal aj poľský autor Bruno Schulz, ktorý je zaraďovaný do medzivojnovej avantgardnej prózy. Magický realizmus to síce celkom nie je, ale nemá k nemu ďaleko. V SKOŘICOVÝCH KRÁMOCH i v SANATORIU NA VĚČNOSTI je prepojenie reálneho a snového miestami tak bravúrne, že som sa sama niekedy doslova strácala v texte a nevedela som kde sa končí hranica medzi realitou a začína sa fikcia.

Oba poviedkové cykly na seba tématicky úzko nadväzujú, sú zmesou autorových nežných, veľmi citových spomienok na prevažne šťastné, ale aj smutné detstvo naplnené pocitom samoty, nepochopenia, strachu a bizardných, imaginárnych výjavov presahujúcich chápanie bežných ľudí. Miestami mi prekážalo množstvo lyrických opisov na úkor dejovosti, odvádzalo to pozornosť inam, preto tentoraz hodnotím len 4/5.

12.05.2013

fascinující čtení od začátku až do konce, pohltila mě malebnost jazyka a neuvěřitelné obrazy