Skutečná cesta ven

20.12.2022

Příběh dětství a mládí romského novináře Patrika Bangy, odehrávající se v 90. letech minulého století převážně v Praze.
Banga popisuje nepříliš podnětné prostředí rodiny, kde věčně nebyly peníze, byť rodiče pracovali, putování po základních školách, protože byl podle svých slov "divoký" a nepřizpůsobivý v tom, že nesnášel nespravedlnost a téměř všudypřítomný rasismus.
Vzpomíná na nepříjemná setkání s policií, v jejichž řadách se to hemžilo skinheady, na to, že v patnácti se z něj stal de facto bezdomovec, neboť se rodiče odstěhovali na vesnici k Jičínu, jak začal později pracovat jako streetworker v Praze nebo jako dobrovolník ve válce v Kosovu.
Konkrétně jmenuje gádže, kteří mu věřili a dali mu příležitost posunout se dál, vysvětluje také, proč vznikla romská ghetta v severních Čechách, snaží se pochopit důvody rasismu a xenofobie.
Uznává, že romská mentalita je jiná, ale věří, že kdyby měli Romové správné vzory a dostali příležitosti, budou schopni normálně chodit do školy, pracovat a uplatnit se v životě tak, aby byli spokojení.
Mrzí mě, že knížka popisuje pouze 90. léta a nepokračuje dál, přece jen tohle jsou vzpomínky staré třicet let, byť nesmírně zajímavé, ráda bych si přečetla, jak autor hodnotí léta nedávná a současnost (což by se ovšem jistě dalo dohledat na Bangově blogu a v jeho článcích).
Až po přečtení knihy jsem zjistila, když jsem si dohledávala další informace, že Patrik je dvojčetem hudebníka Radka Bangy. Patrik o něm v knize píše pouze jako o "dokonalém" dvojčeti s tím, že se věnuje hudbě, ale vůbec mi to v tu chvíli nedošlo.
Radek vydal rovněž knihu, která podle toho, co jsem se dočetla, odhaluje ještě více neutěšené prostředí domova, a já si ji chci určitě také přečíst.
Hodnocení : 4,5 ⭐ z 5 ⭐

12.12.2022

Z (literární) tvorby bratří Bangů mám poněkud rozpačité pocity, protože pohlíží na společné kořeny diametrálně jinou optikou. První se uvedl Radek se svou autobiografií (Ne)pošli to dál, kde v podstatě velmi naturalisticky líčí zneužívání a násilí ve vlastní rodině, zneužívání dávek a stigmatu, které šijí na vlastní děti mnozí romští rodiče, což podpořil sérií rozhovorů médiím. Následuje jeho dvojče Patrik s knihou Skutečná cesta ven, kde naopak mluví o stigmatizaci majoritní společností, neustálém odmítání, rasismu a brutalitě, a svého bratra se zřekl.

Dychotomie pohledů samozřejmě vůbec nevylučuje, že se děje vše řečené současně, ale osobně mám poněkud čtenářsky rozpačitý dojem z toho, když dva bratři mluví o tomtéž diametrálně jinak, a do toho je tu ještě matná vzpomínka osobní na sourozence Bangovi v pubertě coby na děti z docela dobře situované a běžné pražské rodiny, kteří nijak neakcentovali své romské kořeny a řada lidí o nich ani neví. Když pak oba s odstupem píší o stereotypizaci, dá to vzpomenout na Radkovu hudební kariéru, v níž až groteskně zneužívá všechna romská klišé, romské lingo, kterým evidentně nevládne a pouze ho neuměle reprodukuje, atd.

03.12.2022

Drsné. Obraz z úplně jiné strany. Přesně jak je řečeno, že je vše jen černé a bílé a člověk se tomu snaží věřit. Ale pak si přečtu syrový životní příběh pana Bangy a začnu vnímat i jiný pohled a není to procházka růžovou zahradou.

01.12.2022

Když jsem v mládí přičichl k punku, některé texty hudebních kapel popisujících policisty jako nacisty, kteří po šichtě svléknou uniformu a nazují kanady, mi přišly kapku přehnané. Kniha Patrika Bangy ovšem ukazuje, že právě písničky okrajových skupin byly zoufalým výkřikem popisujícím skutečnou realitu nejchudších, pro které ochrana právního státu neplatila a mnohdy stále ještě neplatí.

Banga ukazuje, že slovo diskriminace, které se pro část české společnosti stalo rudým hadrem, je v porovnání s tím, co se dělo, ještě eufemismus.