Slepá mapa
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/165867/bmid_slepa-mapa-fdv-165867.jpg
5
6295
6295
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství Nestává se často, že by do redakční e-mailové schránky přišel rukopis, u nějž by už od prvního odstavce bylo zřejmé, že jde o knihu, která musí být vydána. Románová sága dosud neznámé Aleny Mornštajnové je právě takovým ojedinělým případem. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy proměňuje v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu tentokrát v podobě důstojníka StB i život vypravěčky příběhu, Anežky. Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale současně též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně“ Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové. (dotisk v r. 2017)... celý text
Přidat komentář
Kniha není úplně můj typický žánr jako čtenáře, snad proto mi chvíli trvalo, než jsem se začetla. Nicméně jakmile jsem se do příběhu ponořila, četl se velice příjemně.
Jedná se o rodinnou ságu na pozadí 1.sv. války, mezidobí, 2.sv. války, období socialismu, což je obrovské rozpětí na jednu knihu. Autorka nám nabízí svůj pohled na události prožité třemi generacemi. Postav je mnoho a děj se valí. Možná méně znamená více, raději bych si přečetla podrobněji o jedné rodině. Vše vypráví nejmladší Anežka, někdy ne úplně přesvědčivě, např. mluví o Alžbětě, nikoliv o mamince a její bratři jakoby nebyli, tak je autorka honem připomene. Starší kuchařské knihy mám tři a určitě ti, co mi je darovali, je nesháněli, neobjednávali ani na ně nestáli frontu. Přesto jsem si knihu ráda přečetla.
(SPOILER)
Slepá mapa je v pořadí třetí knihou, kterou jsem zatím od Aleny Mornštajnové měla tu čest si přečíst. Kniha se mi četla dobře do chvíle, než se vyprávění chopila Anežka.
Anna, ukecaná a milující - její příběh mě zahřál u mého romantického srdíčka. Moc jsem jí přála šťastný konec s Antonínem. Bohužel osud má se život jiné plány.
Alžběta,praktická žena bez humoru. Na začátku jsem nevěděla, co si o ní mám myslet. Později jsem ji přišla na chuť a vlastně jsem si ji oblíbila. Byla silná v době, kdy to nebylo lehké a musela se vzdát svých snů.
Anežka mi sedla nejméně z celé knihy. Nebudu lhát. Nechápala jsem, jak může být dcerou Alžběty. Obě byly opačné strany jedné mince. Anežka mi přišla slabá. Pak se stala ta věc s Honzou. Četla jsem to se staženým žaludkem.
Tohle hodnocení jsem musela pár dní promýšlet. Nejprve jsem myslela, že to budou jasné čtyři, u závěru jsem si říkala, že musím dát pět... ale s odstupem se zase kloním k těm čtyřem. Ale i to je moc fajn, myslím.
O tu jednu hvězdu Slepou mapu připravuje podivnost některých postav, a hlavně komplikovanost a přílišná propletenost. Těch nápadníků, prvních manželů, druhých manželů, a jako bonus dam od A, tam prostě bylo trochu moc a i když jsem to četla pozorně, začala jsem v poválečném období ztrácet přehled.
Jinak je to povedené, a to hodně. Typická Mornštajnová: postavy letmo načrtnuté, ale většinou povedené a výstižné (krom většiny "narychlo" splašených nápadníků, ti mi přišli dost ploší a neprokreslení). Nejvíc mi asi byla milá nenápadná Božena. I Alžbětu jsem chápala, i když mi k té její plánovačnosti některá hrrr-rozhodnutí tak docela neseděla.
Anežka... hm. Nebýt toho s Honzou, měla bych ji celkem ráda a držela jí pěsti, aby našla svůj směr a trošku toho odhodlání a přestala se v životě jen tak plácat. Ale tohle do jejího obrazu jaksi nezapadlo (co si sakra myslela, že se stane, když udělá, co udělá? I kdyby to vyšlo tak, jak plánovala... stejně by byl konec, stejně, jako by byl konec, kdyby nedělala vůbec NIC). A já hrozně dlouho nevěděla, co s ní. Až v tom závěru jsem to nějak přijala, nejen to, co udělala, ale i tu její nerozhodnost a "nedotaženost"... a samotný konec mě obrovsky zahřál. Je to sladkej konec, ale jaksi hezky sladkej. A zaslouženej. Je to kniha, která učí odpuštění za to, že každej nedovede bejt hrdina a mít život ve vlastních rukách.
Je to druhá kniha od této spisovatelky a přečetla jsem jí jedním dechem. Je to kniha odpočinková, čtivá. Člověk u ní nemusí přemýšlet a krásně se ponoří do děje.
Příběh tří žen, tří generací je úžasný v tom, že každá generace měla své problémy a každá se s překážkami, které jí život nastrčil poprala podle svého.
Nádherná kniha o lidském životě. O obyčejném lidském životě prožívaném v časech dobrých, horších i strašných. O životě, za který později obyčejně člověka odsoudí ti, kteří danou dobu neprožili, případně ji strávili na jiné straně barikády a tudíž by měli přinejmenším mlčet. I když je to smutné a nespravedlivé, tak to prostě vždy bylo, je a bude. Proto jsem vždy velmi rád, když ty doby někdo připomíná a snaží se je čtenáři předkládat bez předsudků a bez soudů. A právě toto paní Mornštajnová umí, ať už sáhnete po kterékoliv její knize. Pokud bych měl ukázat na něco, co mi právě na této knize vadí, pak je to anonymita prostředí. V románu Hana jsem si mohl představovat jednotlivé části skutečného města, ulice a konkrétní domy a tím to pro mě bylo všechno mnohem uvěřitelnější. Chápu, že už v názvu Slepá mapa je předesláno, že se stejný příběh mohl odehrát kdekoliv v Čechách nebo na Moravě, ale přece jen ….. V žádném případě to však neberte jako výtku, jde čistě o můj subjektivní pocit. Že knihu doporučuji k přečtení všem snad nemusím zdůrazňovat.
Je to již několikátá kniha od této autorky a zatím mě ani jedna nezklamala, líbí se mi styl psaní, je to čtivá a zajímavá kniha.
Já té Mornštajnové pořád nemůžu přijít na chuť. Je tam něco, co mi tam chybí. NIcméně "ráda" si přečtu knihy o tomto tématu. Jsem ráda, že se o tom stále mluví, a připomíná se mladým generacím.
(SPOILER) Moje první setkání s autorkou, a hned luxusni. Osudy těch tří jsou neuvěřitelné. Alžběta mi byla víc než sympatická. Autorčina schopnost popsat složité situace prostými, ale výstižnými slovy mě občas až rozesmála. Cituji" děda umřel. Od té doby jsem neměla ráda šišky s mákem a babi Kralova vánoce." To je přeci tak ze života... Je v tom všechno.
Opět čtenářský zážitek. Opět mnoho textů, málo přímých řeči. Ale opět super.
A pasáž o tom jak se žilo za komančů to se mi zas udělalo na zvracení. Jak za*rana doba to byla. A furt se i po tolika letech najdou lidé, kteří by jí rádi měli zpět.
Chce se mi zvracet...
Byla to pro mě třetí kniha autorky a stejně jako dvě předchozí mě nezklamala. Jako vždy je děj knihy propojen s historickými událostmi, a to zejména s těmi méně radostnými. Tentokrát sledujeme osudy tří generací jedné rodiny, kdy se každá generace potýkala s nástrahami jejich doby, se kterými se snažila popasovat jak nejlépe uměla.
Knihu určitě doporučuji i všem ostatním, avšak nejedná se o druh příběhu, který by se dal označit za oddechový, za to je to určitě ten druh knihy, který ve vás vzbudí spoustu různorodých pocitů.
Kniha o ničem a o všem zároveň...
Zásadně nečtu knihy s tématy válek, otevírá se mi při tom nůž v kapse. Nevěděla jsem o čem kniha je, nečetla jsem anotaci, prostě jsem ji otevřela a četla a k mému překvapení i rychle dočetla.
Na styl autorky jsem si musela zvyknout, ale po pár stranách mi to již nedělalo problém. Kniha je o příbězích běžného života několika generací jedné rodiny od dob válek, místy propletená s příběhy dalších lidí. Asi úplně nedokážu vyjádřit, co se mi na knize líbilo, ale prostě se mi líbila :-)
Jednu hvězdičku strhávám za závěrečný příběh Anežky, který nabral zbytečně rychlý spád a nabyla jsem dojmu, že sama autorka nevěděla, jak knihu zakončit. Také jsem chvílemi bojovala s jmény a se zařazením o které generaci je zrovna řeč. Ale jak již vím, jedná se o prvotinu autorky a věřím, že další knihy budou ještě lepší a už teď vím, že si je budu chtít přečíst.
Místy mi text připomínal seriál Vyprávěj, ale je to podobnost přirozená, obojí vypráví příběhy stejné doby.
Po letech jsem se vrátila ke Slepé mapě. A zjišťuji, že stále objevuji něco nového... Mám ráda příběhy, které přesahují život jedince a obrací se i do jejich minulosti, k jeho předkům, k jejich životu, k jejich myšlenkám, k jejich zkušenostem. A stále se mi v mysli vybavuje, jak tomu kdysi bylo i v naší rodině. Jak naši předkové žili, přemýšleli... Jak moc konkrétní dějinné události ovlivnily a doslova obrátily jejich životy. Úžasné, k zastavení, zamyšlení se nad svým životem....
(SPOILER) Tato kniha Aleny Mornštajnové z těch, co jsem od ní četla (Tiché roky, Hana), obsahovala asi nejvíce postav a příběhů. Zároveň bylo trošku horší se v ní orientovat, možná proto, že se jednalo o debut a autorka ještě nebyla tak "vypsaná". Mimo jiné se tu objevilo více "milostných" scén, než jsem u autorky zvyklá, i když stále to nebylo nějak detailně rozebíráno, ale překvapilo mě to. Přes to všechno mi v tuto chvíli přijde, že je možná tato kniha má nejoblíbenější od autorky. Přestože autorka zabrala opravdu široký časový úsek a velké množství významných historických milníků, a místy mi trvalo, než jsem se zorientovala, stále to bylo pro mě srozumitelné dílo. Autorka by se podle mě skvěle uplatnila v době realismu, protože dokáže bez zbytečného patosu popisovat lidské osudy. Různorodé příběhy různorodých obyčejných lidí, kteří jsou každý jiný, ale všichni hledají své štěstí. Konec mě tentokrát opravdu dojal. Ačkoli přiznám, že část mě si přála, aby pravda o činech hrdinky byla odhalena. Příběh opravdu odpovídá realitě, popisuje to, jak lidé žijí a umírají. Hrdinka se se svými prarodiči nesetkala, přesto je znala z příběhů od svých příbuzných a myslela na ně. Líbí se mi, že hrdinové nebyli, černobílí, dělali chyby, mnohdy i fatální. A často ty chyby vznikaly z dobrých úmyslů, jak to tak v životě bývá. Nevím, zda to byl záměr autorky, ale podle mě kniha inspiruje k tomu, abychom každého hned neodsuzovali, neboť nevíme, jaké důvody ho vedli k tomu, kde je. A zda bychom se na jeho místě třeba nezachovali stejně. Kniha inspiruje i k tomu, abychom vzpomněli na své předky, uchovávaly příběhy o nich pro další generace, protože každý člověk je originál, a ať je jakkoli "obyčejný", zanechal stopu v srdcích svých blízkých a část z něj si jeho potomci ponesou navždy. Člověka to vede k zamyšlení, jací asi byli naši předkové, co vše zažili za historické milníky a jak je smutné, že je nemůžeme nikdy všechny poznat a jejich příběhy jsou povětšinou zapomenuty. Také se můžeme zamyslet nad tím, jak naši potomci budou jednou smýšlet o nás. Možná se mi kniha líbila i proto, že mi některé postavy zde asi nejvíce připomínaly mou rodinu.
I když se mi kniha líbila a dobře se četla, tak nemůžu dát 5 hvězdiček. Něco mi tam chybělo a v jednu chvíli se mi dohromady pletly Anna, Alžběta a Anežka.
Příběh ze života obyčejných lidí. Líbil se mi, ale na 5* to nebylo. Ačkoli byla kniha zajímavá, myslím, že brzy zapomenu o čem vlastně byla.
Po přečtení Hany, Les v domě a Listopádu jsem šla dál a s chutí přečetla i Slepou mapu. Ta za mne byla ale ze všech výše zmíněných nejslabší. Děj mě uspával a na můj vkus byl až moc zdlouhavý (výhledem k celkové pointě obsahu). Pravdou ale zůstává že je paní Mornštajnová skvělou vypravěčkou.
Tak dlouho jsem se Mornstajnove vyhýbala,až si mě stejně našla. Měla jsem strach,že to na mě bude těžké téma. Ale ve finále to byl opravdu příběh ze života,jakých tady žilo miliony lidí. Možná jsem čekala trošku jiný konec.
Kniha není špatná ani nejlepší je to lepší průměr knihy Hana, Les v domě , Listopad mě přijdou lepší.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Státní bezpečnost (StB) první republika, 1918-1938 Sudety komunistický režim historické romány rodinná historie, dějiny rodu
Kniha Slepá mapa od Aleny Mornštajnové je jedním z těch příběhů, které vás uchopí za srdce a nepustí. Tento román je více než jen rodinnou ságou – je to hluboký pohled do duše tří žen, jejichž osudy jsou propletené s nejdramatičtějšími okamžiky české historie. Mornštajnová mistrně vykresluje postavy, které jsou nejen vynikajícím obrazem doby, ale i nositelkami univerzálních lidských emocí, jako jsou láska, zklamání, touha po svobodě a bolest ze ztráty.
Anna, Alžběta a Anežka jsou ženy, které se musí postavit těžkým životním rozhodnutím. Jejich příběhy jsou naplněné neuvěřitelnou silou a odvahou, i když jsou někdy staženy do událostí, které je přesahují. Každá generace čelí jiným výzvám – válce, komunismu, osobní tragédii – a přitom nikdy neztrácí lidskost. Tato kniha vás vtáhne od první stránky a každá její kapitola je naplněná emocemi, které ve vás dlouho doznívají. Slepá mapa není jen příběhem, je to zážitek, který vás nutí přemýšlet o vlastní rodinné historii a o tom, jak se nás všech dotýkají dějiny.