Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky. V roce 2018 dotisk.... celý text
Přidat komentář
Zatímco nedočkavě otáčím stránky, přemýšlím, které postavy ve Slepé mapě jsou kladné a které záporné. Jediné co vím, je, že je všechny chápu. Rozumím jejich chování. Cítím s nimi. Užívám si, jak skvěle jsou napsané a vykreslené. A na konci příběhu spolu s autorkou dospívám k závěru, že na tom asi ani nezáleží... Možná lidé nehýbou dějinami. Možná jen dějiny hýbou lidmi.
V Slepé mapě se prolínají rodinné dějiny s těmi národními, není to ale historický román. Je osobní, příjemně malý a bez velké epiky. V něčem mi připomíná Sto roků samoty nebo Pravěk a jiné časy. Nevypráví jen rodinnou historii - skrze ni odkrývá příběh místa, na kterém se odehrává. Akorát tady to není ani Pravěk, ani Macondo, ani žádná jiná vesnička, ale celá jedna země.
Druhá knížka od této autorky a opět neuvěřitelné čtení. Osudy mnoha lidí popsaných v jednotlivých obdobích 20 století. Každé období mělo svoje temné a světlé stránky a musím říct, že už poněkolikáté jsem se ujistila, že opravdu největší zlo bylo po válce. Během války každý věděl, kdo je jeho "nepřítel", ale po válce... Miluju tyhle syrové příběhy, které mě vždy utvrdí v tom, že naše životy, naše dějové linky jsou opředené pouze šťastnými nitkami, že vše, co nyní vidíme jako velké tragédie, jsou v porovnání s osudy lidí z této knížky, jen malichernosti. Přeju všem krásné čtení příběhu, který by nám neměl dát možnost zapomenout a který má ukázat, jak báječný svět je kolem nás. Děkuju autorce a těším se na další příběhy.
Při čtení se mi líbilo, jak si autorka připravila půdu pro hlavní příběh, tím jak vylíčila osudy dvou předešlých rodinných generací, aby pak vše vytvořilo zajímavé a poutavé vyprávění. Hlaví hrdinka , úplně normální ženská , mě přinutila vžít se do daných situací, že jsem se v duchu ptal sám sebe, jak bych se asi zachoval. Veliký dík autorce.
Knížka je spíše rodinnou kronikou. Příběh Anny a Alžběty měl spád. Příběh Anežky už tolik ne. Celkově se četla knížka velmi dobře. Jen konec mi nějak nesedl...
Knihu jsem četla opravdu dlouho. Je napsána úplně jiným stylem, než jsem zvyklá. Nečekejte zápletku, nad kterou bude valit oči. Ale bylo to krásné povídání, které odneslo člověka do jiných sfér
Ve srovnání s Hanou a Tichými roky lehce pokulhává, a celkově nepůsobí tak moc emotivě. Že je tu hodně postav by mi ani nevadilo, ale je škoda, že nejsou tak věrohodně a pečlivě vystavené, jako tomu bylo u dvou výše jmenovaných knih. Také tu většina z nich nezažije skoro žádný pořádný vývoj. To ale zdaleka neznamená, že by to snad byla špatná kniha, naopak, je dost dobrá. Ale první jsem od Mornštajnové četla Hanu, a ta nasadila laťku proklatě vysoko.
(SPOILER) Příběh Anny i Alžběty byl skvěle napsaný a měl spád. U Anežky, která byla opakem citově ploché Alžběty, to už trochu pokulhávalo. Bylo velmi smutné, že svého prvního muže milovala tak sobecky, že ho radši udala. Nicméně jsem na konci byla stejně ráda, že jejímu druhému muži zůstaly všechny tyto věci utajeny :)
Moje poslední zatím nepřečtená kniha od Aleny Mornštajnové (teda kromě Strašidýlka Stráši).
A stejná spokojenost, jako u všech předešlých.
Je to rodinná sága tří generací žen počínající zhruba v období před 1. světovou válkou a končící pádem komunistického režimu a prvními porevolučními roky. Těmito časovými osami nás provází postavy Anny, Alžběty a Anežky – babičky, matky a dcery, které se od sebe diametrálně povahově liší. Všechny prožívají svoje osudy, lásky, zklamání, životní zvraty, osobní neštěstí a traumata a každá se s tím vším vypořádává po svém.
Paradoxní na tom je to, že ačkoliv je to příběh o ženách, já jsem tady fandila spíš jejich mužům, kteří mi byli ve výsledku sympatičtejší.
Knížka, ostatně jako všechny od paní Mornštajnové, byla pro mě velice čtivá, nechtělo se mi od ní odejít, takže přečtena opět za jeden den ...a všech 5 hvězdiček.
Velice čtivý příběh několika generací rodiny na pozadí nelehké doby. Chvílemi jsem měla pocit, že si budu muset rodokmen této rodiny nakreslit, abych s v tom neztratila. Bylo to velice příjemné čtení, ale ve srovnání s ostatními knížkami autorkami nemohu dát více než 4 hvězdy.
Hodnocení: jelikož mě předchozí 2 knihy od Aleny Mornštajnové moc bavily ,tak jsem se rozhodla přečíst další knihu od ní - Slepou mapu a opět jsem byla velice příjemně překvapena . Ještě mě čeká jedná nepřečtená kniha od této autorky, ale už nyní mohu Alenu Mornštajnovou titulovat na mou nejoblíbenější českou autorku ,protože si to doopravdy zaslouží.
Jako první musím vyseknout poklonu stylu psaní, který autorka ve svých knihách používá , krásný bohatý jazyk ,který se mi ve všech 3 knihách neskutečně líbil a kniha se díky tomu četla sama.
Slepá mapa mě velice bavila , ale stále u mě vede Hana ,která byla úplně bez chybičky . Kniha byla rozdělená na 2 části a více se mi líbila ta druhá -při četbě té druhé časti jsem nemohla knihu odložit.
Co se týče té první části ,tak jsem se čas od času nevyznala jaká postava je jaká a celé se mi to tak nějak míchalo dohromady , ale napsané to bylo též skvěle, akorát se mi motaly ty postavy a někdy jsem se trochu ztrácela . Jelikož zde byly 3 postavy se jménem na A,tak to bylo obtížnější, ale časem jsem si zapamatovala všechny 3 postavy.
Ale ta druhá část se mi četla o mnoho lépe a moc jsem si četbu užila - zvratky přicházely opravdu nečekaně a někdy jsem z toho co se stalo byla velice překvapená a tomu přidávám též velký plus.
Též jsem se něco přiučila z té doby,ve které se román odehrával ,protože to bylo popsáno srozumitelně a bylo to dobře zapamatovatelné a skvěle se to četlo.
Z postav jsem si nejvíce oblíbila Anežku a Alžbětu, byly mně samotné asi i trošku povahově podobné a také se hodily do příběhu.
Pokud se chcete opět něco přiučit z našich dějin, tak mohu jedině doporučit!
Na první pohled banální vyprávění o jedné české rodině. Na druhý pohled příběh o rodině, která se snažila žít co nejlépe, přestože byla bičována jednou historickou událostí za druhou. Přestože se Slepá mapa nemůže pochlubit tak strhujícím příběhem jako Hana, čte se velmi svižně a poskytuje nádherný obrázek, jak první i druhá světová válka, nucené vystěhování Němců z pohraničí, sovětská okupace a socialismus ovlivnily osudy obyčejných lidí.
Nádherné čtení, rozhodně doporučuji!!!
Po přečtení si člověk uvědomí, že ačkoliv dnešní doba také není vždy jednoduchá, pořád můžeme být rádi za to, co máme. Neustále si na něco stěžujeme, ale neuvědomujeme si, že to, co my teď máme, o tom se dříve lidem často ani nesnilo.
Autorka prostě umí. Má můj obdiv, tato kniha je její prvotina, přitom je vážně skvělá. Zatím jsem četla jenom Hanu a teď Slepou mapu, ale další knihy od ní mám doma a čekají na mě.
Nemůžu hodnotit jinak, než 5/5* :)
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Státní bezpečnost (StB) první republika, 1918-1938 Sudety komunistický režim historické romány rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
2017 | Hana |
2019 | Tiché roky |
2021 | Listopád |
2023 | Les v domě |
2017 | Slepá mapa |
Úžasn, napínavé a hlavně ze života.