Slepá mapa
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/363903/bmid_slepa-mapa-7BH-363903.jpg
5
6340
6340
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství. Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv. Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky. V roce 2018 dotisk.... celý text
Přidat komentář
Osud tří žen z jedné rodiny protkaný skrz první světovou válku až po dobu krátce po převratu a pádu komunismu v naší zemi, je čtivě napsaný příběh, slabounko mi připomínající seriál Vyprávěj. Osudy, a ne zrovna snadné, třech hlavních hrdinek knihy, Anny, Alžběty a Anežky, vykresluje nejen těžkost doby, ve které žily, ale i jejich nelehké osudy, jejich manželů i rodinných příslušníků. Kniha se čte snadno, vtahuje Vás do děje a chcete znát, co bude dál, ale zároveň nemá nijaký spád, čí akčnost chcete-li a to ji trochu ubírá na zajímavosti. Upřít se však nedá, že paní Mornštajnová umí psát a udržet si své čtenáře.
Přestože si knihu už asi podruhé nepřečtu, tak přesto stojí za přečtení.
Alena Mornštajnová je úžasná vypravěčka lidských osudů.Rozplétá a zase splétá příběhy životů, které mě naprosto pohltily.Její schopnost vykreslit postavy a dobové poměry je obdivuhodná.Kniha mě nadchla, nemohl jsem jí pustit z ruky a po dočtení i dost dlouho z hlavy,a tak by to mělo být.Rozhodně doporučuji!
Souhlasím s těmi, kteří paní Mornštajnové vyčítají větší množství postav. Vzhledem k rozsahu románu jsem už na konci bohužel nevěděla, jaký byl osud první generace a obtíže mi dělalo i vybavit si osud některých postav v průběhu čtení. Vše ale autorce odpouštím, protože román je čtivý, dokáže chytit za srdce a ačkoli jsem to nečekala, s posledními větami přišlo i dojetí.
Příběh místy připomíná Hanu, ale je košatější a tolik nedrásá nervy. Na druhou stranu zpracovává velmi aktuální téma osobní odpovědnosti vůči sobě i druhým a v neposlední řadě přináší také pohled negativně vnímané postavy - Němce dozorujícího v koncentračním táboře, což nebývá v podobné literatuře obvyklé.
Knížku mi půjčila sousedka a moc si ji pochvalovala. Jelikož máme malé dítě vzala jsem si ji na čtení do auta - jako spolujezdec samozřejmě :). Prvních pár stránek se mi do toho moc nechtělo, protože tohle není četba, které se obvykle věnuji, ale při druhém začtení, už mě to opravdu chytlo. Kniha je totiž psaná tak opravdově. Nejsou tam žádné příkrasy, ani žádné srdceryvné projevy a tím si mě opravdu získala. Když jsem Slepou mapu četla, měla jsem pocit, jako by Anna seděla vedle mě a vše mi vyprávěla. Autorka velice dobře vystihuje životní příběhy, sílu a energii života, příjímání toho co přichází a sílu bojovat s osudem. Příjemná četba a i když ne vždy pozitivní, tak nějak mě vnitřně uklidňovala. Děkuji za to. Ráda si přečtu i další knihy od paní Mornšťajnové.
Slepá mapa vyšla ještě před obrovskou popularitou naší v současnosti nejčtenější autorky, Mornštajnové. Když jsem jí tehdy nabízela známým, měli předsudky, že to bude moc art, málo zajímavé a moc depka. Asi bych to neměla psát, ale teď když vidím ty čísla přečtených a procenta, mám pocit zadostiučinění i za samotnou autorku. Něco chce prostě čas a popularitu některých spisovatelů spustí až pozdější bestseller. Jsem ráda, že se hojně nečtou jenom prvoplánové slaďáky a že i vážnější témata mají úspěch. Teď už nemalej.
Po tom, co jsem přečetla Hanu a Tiché roky, jsem byla velmi namlsaná i na další autorčinu knihu. Bohužel jsem měla příliš vysoká očekávání, téměř 400 stran slibovalo příběh plný nečekaných zvratů, ale jednalo se spíše o kroniku jedné rodiny, která sice obsahovala řadu pohnutých osudů, avšak mě se příliš nedotkly. Ze začátku jsem i měla problém se do knihy začíst a najít si cestu k jednotlivým postavám pro mě rovněž bylo trochu těžší. Některé pasáže mi přišly příliš zdlouhavé, u jiných bych se raději pozdržela déle. Celkově nemůžu říct, že by mě životy postav nezajímaly, ale mnohem zajímavější mi přišlo přiblížení dění v naší zemi od meziválečného období až po komunistickou éru z pohledu běžné rodiny. S těžkým srdcem tedy hodnotím třemi a půl hvězdičkami, autorka ale stále patří mezi mé oblíbence.
Souhlasím s názorem, že knihy Mornštajnové jsou si dost podobné. Jenže vůbec to nevadí, protože příběhy rodin jsou vystaveny do poslední nitky, nenásilně se proplétají a utváří čtivý celek.
Slepou mapu jsem četla jako druhou, až po Haně, a to má asi na mé hodnocení knihy zásadní vliv. I když je příběh (nebo opět tři příběhy) vystavěný i vyprávěný plasticky a barvitě, bylo pro mne zejména na začátku těžké odlišit jednotlivé postavy a generace, tím spíše, že jména jsou si tak podobná. To je ale asi moje jediná výtka, jinak jsem příbehy všech tří generací opět hltala a přitom se dovzdělávala v dějepise v těch oblastech, o nichž učebnice i učitelé mlčí. Díky bohu za Mornštajnovou!
Zatím moje druhá kniha od této autorky. Něco naprosto úžasného a vyzrálého. Dokonale propracované charaktery všech postav. Děj se nenásilnou formou dostane člověku "pod kůži". Kdybych mohla dát deset hvězdiček, dám deset.
Slepou mapu jsem četla jako poslední z dosud vydaných autorčiných knih a nemám k ní vymyslet moc co jiného než k jejím předchůdkyním - autorka píše "stále stejně, ale vlastně stejně dobře". Motiv jedné rodiny na pozadí dvacátého století, dobře sestavený příběh, linky jednotlivých postav se vzájemně proplétají a s tempem tak- akorát rozplétají, přeskakuje se v čase... až bych řekla, že mi knihy od Mornštajnové (vyjma Hany) celkem splývají, ale zároveň jsem si s každou jednou udělala příjemný víkend a určitě sáhnu po každé další.
Mouchy na Slepé mapě - naznačování příštího děje, na které se ale v knize později nenaváže, nevěrohodnost stylu vypravěčky, která těžko mohla znát každou větu řečenou padesát let před jejím narozením osobami, které nikdy nezažila a poměrně patetické poslední věty knihy, které velmi zajímavou dějovou linku naprosto zabily.
Nemám ráda tzv. bestsellery, mám tendenci koukat na ně tak trochu spatra. V tomto případě se autorce omlouvám. Krásný inspirativní příběh o ženách, které žily a uměly přežít.
Na knihu jsem byla v pořadníku tak dlouho, že už jsem dávno zapomněla, že vůbec něco takového je. Paní knihovnice hned hlásila - spěchejte, čekají další!
Nebylo to špatné. Mně se tedy líbila první část více, než část s Anežkou a STB.
Připadalo mi to jako koukat na Synové a dcery Jakuba skláře nebo Týden v tichém domě. Takový komunistický seriál.
Obdivovala jsem hlavně mužské postavy, mám pocit, že vždy jejich nástup na scénu zachránil hrdinkám život. Hans-Boženka, Ignác- Alžběta, Jakub-Anežka, Antonín-Anna. Ženy dělaly chyby, mnohdy fatální, ani jejich morální kodex nebyl nijak na výši, byly chladné a vypočítavé, ale chlap to vždycky zachránil. Nevím, čím si je získaly. Měla jsem pocit, že hlavní hrdinky nejsou "tři generace žen na A", ale je to hlavně o partnerech těch žen.
V první části knihy se líčí množství sexuálních dobrodružství, na první republiku až neuvěřitelných, zato od 50 let se pouze oznámí těhotenství, ale že by někdo k někomu vzplanul, ani zmínka.
Přečetla jsem to za dvě noci, ale nějaký brilantní zážitek to nebyl. Nesmála jsem se, nebála, neplakala, nelitovala, četla jsem to jako soubor dat .
A i jeden překlep, z Milana se na další stránce stal Mirek....
První část knihy mi připadala slabší. Přehršel postav, z toho mnohé zbytečné, matoucí či dokonce rušící vlastní příběh. Sympaťák Antonín je v jednu chvíli dědou, pak naopak vnukem a nakonec otcem, vše během několika stránek. Navíc děj vypráví Anežka, narozená kolem roku 1950, a já si co tři stránky v duchu říkal: "Jak ten detail či postřeh z roku 1914 může ta holka znát? Je snad jasnovidka?" Za mne maximálně 3*. Naopak
druhá část je brilantní, jeden z nejlepších textů mé oblíbené autorky. Takže celkově za čtyři hvězdy.
Tak trochu jsem tuto spisovatelku a její knihy schválně přehlížela. Prostě jsem měla pocit, že je kvůli nich mnoho povyku pro nic... bestseller blabla, nesnáším to a odvracím se od takových reklamních masírek.
Po knize jsem sáhla náhodou, protože jsem ji měla prostě po ruce. Překvapilo mě, jak hladce jsem se začetla do osudů několika rodin a generací. Jakmile jsem knihu odložila, už jsem zase po ní sahala, protože mne zajímalo, jak to bude dál. Uběhlo vlastně pár hodin, co jsem ji začala číst a přitom už uběhlo tolik let, které jsem stihla při čtení "prožít". A nebyla to špatná léta. :-) Možná, že časem někdy sáhnu po další knize této autorky.
Velmi dobrá a čtivá kniha - kronika 20. století vztažená na život jedné rodiny. Autorka je výborná vypravěčka, příběh je zajímavý a má spád. Jen konec mi přišel neúměrně pozitivní a ke zbytku knihy se mi vůbec nehodil. Všem doporučuji, i když Hotýlek je pro mě ještě o stupeň lepší.
Podle mě, moc dobrá knížka. V takových sagach jsou obvykle hlavní postavy totálně kladné, proti režimům. Tady jsou mnohem složitější, rozporuplnejsi. Ten román mě prostě neustále prekvapoval a bavil až do konce.
"Ale na světě pořád někdo někomu vadí. Lidi jsou asi takoví."
Kniha Slepá mapa je rodinnou kronikou zachycující osudy tří generací od doby před první světovou válkou až do rozpadu Sovětského svazu. Už dříve jsem si říkala, že by bylo zajímavé sepsat kroniku naší rodiny, i když by to jistě nebylo tak čtivé.
Samotné zpracování mi vyhovovalo, četlo se lehce a v příběh ve mně vyvolával napětí, pochopení nebo smutek v pasážích, kde to podle mě autorka zamýšlela. Všechny postavy jsou mi sympatické, a i když se u každé vyskytuje povahová vada
(u koho ne?), jsou to lidé laskaví. Lidské pochopení a ochota pomoci byla podle mého jediným lékem a nadějí v popsaných obdobích, a to je v knize popsáno naprosto skvěle.
Celkově je to milý příběh, ale snad nebude brzo zapomenutý? Uvidíme.
Zpočátku jsem měla problém zorientovat se, kdo je kdo, protože v jedné kapitole je paralelně popisován život Anny i Alžběty, že se člověk ztrácí v ději. Ale v momentě, kdy je čtenář vtažen do děje a "rozdělí" tři hlavní hrdinky, je příběh čtivý a napínavý. Jen je v příběhu opravdu zbytečně moc postav, z nichž některé nemají na příběh žádný vliv (například dvojčata Alžběty a dva starší synové paní Králové). A některé zvraty a proměny postav a vztahů mezi nimi byly pro mě taky trochu nepochopitelné.
Ale knihu doporučuji, dobré přečíst.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Státní bezpečnost (StB) první republika, 1918-1938 Sudety komunistický režim historické romány rodinná historie, dějiny roduAutorovy další knížky
| 2017 |  Hana |
| 2019 | Tiché roky |
| 2021 | Listopád |
| 2023 | Les v domě |
| 2017 | Slepá mapa |
Tuto spisovatelku jsem dlouho odkladala a ani nevim proc? Toto je prvni kniha, kterou jsem precetla a urcite ne posledni. Styl psani je naprosto skvely [proste jiny] a mozna proto se to cte tak dobre. U nekterych pasazi cloveka az zamrazi z toho co nasi predci museli zazivat a stale se najde hromadka lidi, ktera na tuto dobu vzpomina v dobrem. Mozna jen zapomneli ty zle. Pokud je stale najde nekdo, kdo tuto knihu necetl, urcite doporucuji!