Slepý vrah
Margaret Atwood
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46304/bmid_slepy-vrah-O4S-46304.PNG
4
156
156
Lauřin příběh, na svou dobu otevřený, pokud jde o sex, líčí riskantní milostný poměr bohaté mladé ženy s mužem na útěku, zasazený do rozbouřených třicátých let. Román je střídavě lyrický, drsný, ohromující, neodolatelný, zábavný, plný humoru a dramatického napětí. Slepý vrah, desátý román M. Atwoodové, získal britskou prestižní cenu Booker Prize roku 2000.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2001 , BB artOriginální název:
The Blind Assassin, 2000
více info...
Přidat komentář
Nebyl to můj šálek kávy, ale přesto stojí za přečtení. Sofistikovaně umělecký pohled na tradiční témata jako je nešťastný rodinný život, nevěra či politika.
Souhlasím s tím, že je těžké se do knihy začíst, některé první strany a dlouhé popisné pasáže jsem přeskakovala a říkala si, jestli touto knihou chci ztrácet čas. Nakonec jsem tomu dala šanci a kolem 80. strany to začalo být pomalu zajímavé. Nakonec se z toho vyklubal dobrý nápad a kritika společnosti.
Komplikovaný životní příběh, který je prolozen dalším příběhem, ze začátku jsem se do knihy nemohla zacist, ale pak mě příběh vtahl.
Vzhledem k oceněním knihy i autorky jsem očekávala úžasný příběh a ještě lepší závěr, který mě donutí o knize přemýšlet i dlouho po jejím dočtení... První polovina knížky mě upoutala a musím přiznat, že příběh je velmi dobrý. Jedná se o ukázku toho, že ani velké množství peněz nezaručí šťastný život. Druhou polovinu knihy jsem hodně přeskakovala a bohužel to vůbec nevadilo. Velmi podrobné líčení všeho (od prostředí přes oblečení až po myšlenkové pochody hlavních postav) pro mne bylo zničující. Nejvíce mě zklamal konec. Čekala jsem aspoň něco, ale po přečtení jsem se cítila jako dítě, kterému praskl balónek.
(SPOILER) Iris nebo Laura - to je oč tu běží (?) ... už strašně dlouho jsem v knize nepřeskákala tolik pasáží, které mi pak vůbec nechyběly. Vzhledem k nesporné kvalitě knihy mi to je vlastně dost líto. Četla jsem Vraha skoro půl roku a mezi tím stihla dalších 10 knih. Poslední hovor s Aimee mi přišel v kontextu rozuzlení postavený na hlavu, ale dobrá, beru to tak, že Iris měla dost vyražený dech tím, co si vyslechla a tudíž nedokázala reagovat adekvátně. Paradoxně bych si tuhle knihu možná mohla lépe užít na druhé čtení, akorát že k tomu nedojde.
Parádní kniha, žádná jednoduchá oddechovka, ale poctivý umělecký kousek. Čtu každý den pouze před spaním, s prací a třemi malými dětmi se k tomu člověk jindy prostě nedostane, přesto jsem se pokaždé těšila. Výborný sloh, plno myšlenek, prolínání jednotlivých časových a vypravěčských rovin udržuje čtenáře stále ve střehu, protože nikdy nevíte, co se vynoří. I když postupně si čtenář dává jednotlivé střípky dohromady, vše se odhalí až v úplném závěru knihy. Postavy jsou perfektně vykreslené, od trošku podivínské Laury, která je vlastně obětí své rodiny a doby, čistá duše zatažená do nečisté doby, její sestry Iris, která je vlastně hlavní vypravěčkou příběhu a tvoří Lauřin protipól průměrného tehdejšího člověka, až po jejího příšerného manžela Richarda a pošahanou švagrovou Winnifred. Moje nejoblíbenější postava byla každopádně Rennie, žena z lidu, která měla vždycky na všecko tu správnou odpověď-tam bych asi spatřovala ten avizovaný humor, ale nejde určitě o nějakou lidovou srandu, kdy se za břicho popadáte.
Asi se budu opakovat, když napíšu, že kniha není z těch, které slupnete za odpoledne. Asi první třetinu knihy jsem se musela přemlouvat, abych pokračovala ve čtení. Některé pozdější pasáže byly naopak velmi čtivé a ke knížce jsem se těšila. Negativně hodnotím styl psaní, který byl zmatený. Špatně se orientovalo v přímé řeči, která nebyla nijak označena (většinou). Ztrácela jsem se v retrospektivě, která byla navíc prokládána ještě třetí rovinou. Doposledka čtenář netuší, o kterou z žen se v kterém příběhu jedná. V samotném závěru je velmi krátce shrnuto vše, nad čím jsem celou knihu dumala.
Anotace uvádí, že se jedná o "román plný humoru" :-D :-D Jediné, co mě rozesmálo, je právě tento popis.
Román mnohem víc o společnosti než o jednotlivcích. Společenská smetánka v Kanadě ve 30. a 40. letech 20. století, pokrytectví, touha po penězích a moci, ale také politická a sociální témata jako třeba marginalizace žen a jejich práv rozhodovat o vlastním životě.
Jak je u Atwoodové zvykem, text je sžíravě ironický a pekelně hutný, ale čas strávený prodíráním se knihou rozhodně stojí za to.
"All stories are about wolves. All worth repeating, that is. Anything else is sentimental drivel." (423)
Konečně dočteno.
Jak už napsali mnozí přede mnou, začátek rozhodně nelze nazvat poutavou četbou, takže pokud čtete po večerech před spaním a stíháte maximálně 10 stránek, je to boj, ve kterém ne každý vytrvá. Já jsem něco podobného zažila u knihy Polední hodina, takže jsem se zakousla a teď už vím, že i v tomto případě to stálo za to.
Děkuju především za komentáře Malymedvěd a marimari. Tolik (uštěpačných?) poznámek na adresu kohokoli (Bohem počínaje a svou osobou konče), tolik zamyšlení nad věcmi, o nichž často ani nepřemýšlíme, tolik kritických postřehů ohledně mládí i stáří, ohledně stárnutí jako fyzického úpadku. Kritika společenského uspořádání, velmi silná obžaloba válečných hrátek mocných (pro nás obzvláště zajímavý komentář mnichovské dohody) i bezmoci těch, kteří na ně nakonec vždy doplatí . . .
Není to čtivá kniha, ale určitě je to poctivá kniha a já před autorkou smekám: knihu vydala zhruba v mém věku - ještě ne stará paní, ale už za zenitem, dost zkušená, aby mohla vynášet nějaké soudy, ale zároveň dost opatrná na to, aby vám je vnucovala. A nenajdete je hned, musíte se událostmi postupně probírat a nacházet ta zrnka, zlaté šupinky, a vážit je na svých vahách . . .
"Na počátku bylo slovo, jak jsme kdysi věřili. Věděl Bůh, jak může být slovo chatrné? Jak slabé, jak lehce je možné je vymazat?
Možná to se stalo Lauře - doslova ji to postrčilo přes okraj. Slova, na která spoléhala, na nichž postavila svůj domek z karet a věřila, že jsou pevná, se převrátila a odhalila svou prázdnotu, a pak se od ní odkutálela jako starý zmuchlaný papír.
Bůh. Důvěra. Oběť. Spravedlnost.
Víra. Naděje. Láska.
A navíc sestra. Ano. Ještě tohle."
Báječný sloh, protivná forma - mně to střídání časů a vkládání jiných linek vyprávění vyloženě vadilo. Už se bohužel v komentářích opakuju.
Margaret Atwoodová opět přesvědčila o svých kvalitách: román mě zaujal především svým hutným příběhem, který byl převyprávěn mistrovským způsobem - barvitě, poutavě a s nádechem tajemna. Pohnuté osudy dvou sester autorka vylíčila realisticky a bez zbytečného sentimentu. A navíc krásným jazykem, který je pro ni charakteristický.
Doporučuji!
Název evokuje nějakou detektivku či thriller, v anotacích se zmiňuje scifi, ale nic z toho tahle knížka není. Místo toho dostanete příběh dvou sester z kanadského maloměsta, odehrávající se v několika časových rovinách, vzájemně propletených a ještě okořeněných vloženým příběhem ve stylu klasické předválečné scifárny. Protáhne vás celým dlouhým a vlastně prázdným a nešťastným životem vypravěčky Iris přes větší část dvacátého století. Od idylických časů přelomu století ukončených první světovou válkou a sociálními bouřemi v meziválečném období, přes druhou světovou válku až do zdánlivě klidnější druhé poloviny století. V knize jde ale hlavně o to, jak všechny tyhle události zasáhnou do života dvou sester, Iris a Laury. Můžu asi prozradit, že tu nejde o žádné šťastné konce.
Margaret je vážně výborná vypravěčka a umí nás čtenáře zaujmout. Takže jí odpustíme trochu chaotický začátek a smíříme se s tím, že se příběh rozvíjí hodně pomalu a možná na více stránkách než je úplně nutné. Víme přece dobře, že si nakonec řekneme, že to zase jednou stálo za to.
Od Margaret Atwood jsem si chtěla něco přečíst od té doby, co začali vysílat seriál natočený podle její knihy Příběh služebnice. Díky výzvě 2019 to nakonec byla kniha Slepý vrah, kterou bych jinak asi přehlédla.
Iris je praktická, prvorozená, ale naivní. Laura je autistka. Alex Thomas je záhadný, ale pohledný cizinec a Richard Griffen je Modrovous. Postavy a jejich příběhy, jejich vzájemné vztahy, to všechno mě bavilo. A zároveň je to rozvláčné. Ani v půlce knihy ještě pořádně nevíte, o co jde. Ale komu sedne autorčin vypravěčský styl, toho to bude bavit i tak. Já bych knihu už podruhé číst nechtěla, protože mi přijde, že teď, když znám rozuzlení, už bych se zevrubnými popisy oblečení, domů a jídel znovu neprokousala. Zmatené, jak tu někteří píší, mi to ale nepřišlo. Přeskakování mezi linkami je občas rušivé, ale za matoucí bych ho neoznačila.
Styl, kterým je kniha napsána, je velmi zvláštní - asi proto ta cena. Mě osobně to ale vůbec nenadchlo. Přímá řeč bez uvozovek je prostě divná, děj nijak moc neubíhal... Kdyby to nebylo do výzvy, po knize rozhodně nesáhnu.
Hodně dobrý. Malou krizi jsem měla kolem poloviny knížky, kdy na začátku vám autorka nadhodí pár událostí a v půlce se hlavní hrdinka furt jen bezcílně plomcá po Avilionu a já už chci sakra nějaké odpovědi! Ale jinak se to četlo moc dobře, rozhodně to stálo za to.
Divná kniha, po dočtení jsem měla trochu zneklidňující pocit, že jsem něco přehlédla, něco, co by mi pomohlo lépe pochopit celý příběh. A rozhodně jsem nezahlédla ani stopu avizovaného humoru, ale možná jsem jen špatně četla.
Knihu jsem si vybrala do letošní Výzvy a bylo to moje první setkání s touto autorkou.Zajímavě konstruovaný příběh vyprávěný působivým jazykem ve třech časových rovinách mě celkem bavil.Kniha je čtivá, ale podle mne žánrově trochu nevyvážená.Samozřejmě jsou zde především mezilidské vztahy všeho druhu, pak trocha politiky a sociální problematiky, lyrické popisy přírody a nechybí ani prvky sci-fi, které mě poněkud rušily. Jen tu avizovanou spoustu humoru jsem nějak nenašla, spíše jemné náznaky.
Mám podezření, že knihu jsem někdy dřív (ne)dočetla, protože začátek mi byl hodně povědomý. Tentokrát jsem se přes "začátek" už prokousala a knihu dočetla. A začátek uvádím v uvozovkách, protože jsem se nutila do první třetiny knihy. Bylo to nekonečné!
Druhá třetina mě už bavila o něco více a poslední třetinu jsem dala skoro na jeden zátah přes noc.
Příběh pro mě začal být poutavý, až ve chvíli, kdy mi začaly nějaké věci docházet a kdy jsem se těšila na další indicie. Do té doby jsem ale byla spíše jen zmatená a unuděná, protože se příběh nikam neposouval. Vlastně celá kniha je spíš taková klidná a tichá - jen v určitém momentu se to změní v tíživé ticho, nucený klid.
3 hvězdy dávám za nápaditost a rozuzlení, které člověk na začátku neočekává.
Štítky knihy
milostné romány kanadská literatura 30. léta 20. století společenské rozdíly společenské romány světová hospodářská krize, 1929 rovnoprávnost žen Bookerova cenaAutorovy další knížky
| 2008 |  Příběh služebnice |
| 2018 |  Alias Grace |
| 2020 | Svědectví |
| 2001 | Slepý vrah |
| 2005 | Přežívá nejsmutnější |
Slepého vraha som si dala hneď bezprostredne po Pani veštbe a ej, trošku sa mi to prelieva/lo. Oba príbehy sú rozprávané retrospektívne. V Slepom vrahovi je príbeh rozprávaný staršou Iris, ktorá nám postupne prezrádza svoj príbeh. Detstvo, výchovu, ľudí, ktorí ju ovplyvnili, a hlavne, čo sa stalo potom. Ale nebola by to Atwoood, ak by tam opäť nevložila niečo svoje, a podobne ako v Pani veštbe, je tam vložený ďalší príbeh. Kniha v knihe. Takisto hlavná postava je v skutočnosti pred každým iná, a hraje hru na dvojaký život. Navonok pôsobí ako mierumilovná starenka, ale vo vnútri dokáže byť ostrá a kritická.
Akože po celý čas viete, že ide o fiktívny príbeh, ale číta sa to dobre. Celý príbeh je ako víno, ktoré na prvý omak chutí mdlo, ale po prehltnutí sa vône a nuansy postupne odhalia, a prídete na to, že si autorkin bohatý príbeh pamätáte do detailov... Ani jednou z kníh, či Pani veštba alebo Slepý vrah, nesiahnete vedľa!