Smrt v Benátkách
Thomas Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/114847/smrt-v-benatkach-114847.jpg
4
628
628
Na pozadí cesty do Benátek se odehrává tragický příběh spisovatele a moralistického pedanta Gustava von Aschenbacha, postupně zabředávajícího do ničivého víru smyslové vášně.
Literatura světová Novely
Vydáno: 1927 , Kvasnička a HamplOriginální název:
Der Tod in Venedig, 1912
více info...
Přidat komentář
Myslím, že v případě Smrti v Benátkách je film lepší než novela. V knize je sice lépe vystižena dusivá atmosféra zamořených Benátek, ale film poskytuje komplexnější popis vztahu Aschenbacha s Tadziem - neomezuje se jen na abstraktní ideál krásy. Možná je to však tím, že filmový Tadzio dodává své knižní předloze konkrétní, nadpozemsky krásnou podobu.
Niečo pre tých ktorý hľadajú v knihach hlbší zmysel. Túžba ktorá sa stáva posadnutosťou. Nakoniec niečo bez čoho nedokáže ani žiť a radšej smrť než neprítomnosť milovaného. Krása ktorú obdivuje ktorú nedokáže opísať. Niektoré myšlienky mi pripomenuli knihu Daj mi tvoje meno.
Níže se doporučuje číst tuto knihu na jeden zátah, i já si to myslím. V klidu, pozorně a najednou. Při plném ponoření je velmi působivá, ale zdá se mi, že je možné ji - k vlastní škodě - také prolétnout, přeskákat.
Nabízí obraz slušného, oproštěného, zkázněného člověka, který propadá žádostivosti (ne, láskou to nazvat nedokážu) natolik, že se rozsype celý jeho žebříček hodnot, celá jeho osobnost. (Nebo se vyjeví v pravém světle? Podstata zkoušky - zničit iluzi, vynést na světlo to, co je skryté.) Město v pozadí odehrává analogii nitra hlavní postavy. Tajená infekce, řádění živlů vítajících chaos, na místě vládce se roztahuje chtivost povýšená nade vše, nad zodpovědnost, nad soucit, nad lidské životy. Co je vyneseno na světlo? Hrdina může znovu tvořit, něco se narovnalo, odumřelé se probudilo k životu. Ale když se rozhoduje mezi svou žádostí a ochranou svého milovaného a jeho blízkých, dává přednost sobě.
(Myslela jsem na Davida a Batšebu: ušlechtilý a přímý člověk, blízký Bohu, vědomý si svého obdarování, ke kterému vzhlíží celé společenství - a na konci úkladná vražda. Ne na konci, naštěstí to nebyl konec. V Mannově novele se to jako konec zdá, možná proto, že nezasahuje žádný vnější pohled, korekce, a také chybí živá zkušenost s tím velmi dobrým, není se oč opřít, k čemu se obrátit. Následování žádosti nemá životaschopnou alternativu. Tohle asi může platit nejen o lidském jedinci, ale i o společnosti, která se dostane tak daleko od zdroje života, že když ten na ni vybafne z míst nečekaných, nedokáže ho integrovat, ale je ovládnuta. A když už odbíhám, tak důkladně: příznačná Stingova "Mad About You" a můj oblíbený verš "With every prison blown to dust / My enemies walk free".)
[audiokniha]
Úplně nevím, co je dietní novela ? Ale atmosféru má toto dílko skoro dokonalou. Zvláště posloucháte-li ji na dovolenkových cestách. Nepamatuji si, zda jsem ji plně pochopila, protože jsem měla trochu letně vypnuto, ale jistě se k ní ještě časem v klidu vrátím. (Stejně tak už dávno nevím, kde jsme s ní jezdili, ale po Itálii tuším.) Příjemně strávené chvíle.
P.S. V jiných dílech bych si asi pana Hromadu tolik neužila. Toto bylo v jeho podání naprosto dokonale úchylné. Mrazík občas obcházel mě!
Čo sa dá napísať k slávnej novele? Len toľko, že ma nebavila a čítal som ju veľmi dlho. Pre mňa osobne porovnávanie Manna s Goethem je nadnesené, takisto sa nezhodujem s názorom kritikov, ktorý Manna považujú za najväčšiu literárnu osobnosť 20teho storočia. Takže podtrhnuté a spočítané, príbeh pedofila ma neoslnil, napriek tomu si ho však budem pamätať.
Drama váženého stárnoucího spisovatele, jenž na náhlý popud mysli odcestuje do Benátek a setká se zde s objektem dokonalé krásy v podobě mladičkého chlapce. Počáteční nezaujatý obdiv ke kráse se mění v okouzlení, postupně až jakousi posedlost... je to však posedlost umělce-pozorovatele nad tímto dokonalým "výtvorem" a zůstává platonická, zpovzdálí, v rovině touhy být mladíkovi jakýmsi svůdcem-mentorem. Atmosféra emocí napjatých k prasknutí, nemocný je spisovatel i město, ve kterém pobývá...
Protkáno spoustou abstraktních úvah o kráse, umění a literatuře, mravnosti, citu (vyznívajících místy poněkud akademicky).
Mé první setkání s klanem Mannů, dojem nejednoznačný, ale zajímavé čtení.
Nejspíš jsem tu knihu měla číst více v klidu, je totiž více úvahovaná, než dějová. Nebo by to možná vyšlo na stejně, možná by mi i tak přišly některé úvahy příliš zdlouhavé, možná by mi ani tak nesedly.
Postava stárnoucího muže mi byla ale sympatická, trochu podobná postavám Mika Waltariho, jeho postavy mám také v oblibě.
Trochu škoda, že od té doby, jak se začalo hovořit o možné nemoci, která se Benátkami šíří, bylo i vzhledem k názvu knihy jasné, že to skončí něčí smrtí. Způsob, jak byl zpracován konec, ale stejně považuji za zdařilý, ačkoliv šťastný nebyl.
Přečteno už dříve jen kvůli kamarádské výzvě. Kamarádka mi ji doporučila a já po ní sáhla. Popravdě moc nevím, jak se ke knize vyjádřit. Ze začátku jsem si říkala, že to bude pro mě těžký oříšek, vybafla na mě šílená salva slov, spoustu popisů pocitů autora, který je sice velmi úspěšný, ale jaksi rozervaný, znuděný, nenaplněný....tak trochu bez reality... Ale i přes to, že děj je vlastně hodně jednoduchý, bez nějaké velké zápletky, mě to po několika stránkách vtáhlo do čtení. Ten chudák hlavní hrdina na mě vrhl slušnou depresi. :D Ta jeho platonická, homosexuální a poněkud pedofilní láska ke třináctiletému klukovi... No vlastně proč ne. Smutný. Neustále se na sebe dívali, ale nikdy ani jeden toho druhého neoslovil. Společnost je totiž velmi netolerantní.
Autor v knize tak jaksi opěvuje krásu toho mládí a jako protiklad máme stárnoucího hlavního hrdinu, který silně podléhá stalkingu a nakonec i s posledním mrknutím očka při pohledu na tu krásu umírá. No jo, no. V Benátkách jsem kdysi byla, tak jsem si uměla představit i ten několikrát zmíněný smrad, který autor popisuje, i ty uličky, atmosféru. Ta kniha je i přes tu Itálii jaksi větrná a studená! Smutné je to, smutné.
Každopádně kniha zajímavá, hodně stylisticky vyladěná, je tam hodně věcí k zamyšlení. Jsem ráda, že jsem ji mohla dočíst a zase se posunout dál, i když pro mne četba byla poněkud náročná, není to můj šálek.
Knihu jsem poslouchal v audio verzi. Nádherný příběh v krásném prostředí Benátek. Gustav von Aschenbach jako stárnoucí spisovatel propadá platonickou láskou k mladému hochovi. Příběh to byl pro mě velmi dojemný, v audio verzi doplněný mahlerovou symfonií, to vše způsobilo, že ke konci knihy jsem nesl osud hrdiny s velmi těžkým srdcem. Film je umělecké dílo, neobvyklé, ale stejně jako kniha srdeční záležitost, i když chápu, že ne pro každého.
Začátek knihy jsem trochu protrpěl, nicméně když se přes něj člověk přehoupne, je nucen číst až do konce. Ano, není to nejnovější trendy kniha, ale nutí člověka k zamyšlení, co všechno dokáže láska s člověkem udělat.
To sem si zase naběhl! Já celou dobu myslel, že je to knížka o chlápkovi, co dojel do Benátek a přejedl se pizzou a vono je to tak trochu pedofilní love story. Hlavní hrdina, jehož jméno si už nepamatuju, ale můžeme mu říkat třeba...Kevin Spacey, přijíždí do Benátek jako vostřílený německý spisovatel a filozof, což víme díky tomu, že nám to prvních třicet stran dokazuje všemožnejma citacema vět, kterým průměrný Paliva prostě moc nerozumí. Nicméně pochopil jsem, že je tedy asi chytřejší než já. Když se tedy kniha začala už stávat nesnesitelnou, Kevin Spacey konečně dorazil do Benátek a tam teprve začly pořádné špagety osudu, když zahlédné mladého klučinu z Polska, který má hezké vlasy!
Již jsem si připravoval nervy na první lesbické scény mezi Kevinem a malým chlapcem, ale nic moc se v knize nakonec nestane a všechny vjezdy do pískárny zůstanou nevyplněny. Díkybohu. Co se totiž začne dít je, že se v Benátkách objeví nemoc a víc nemůžu napsat, páč bych spoileroval, ale trochu napovím, že kniha se jmenuje Smrt v Benátkách, trololol. Díky Manne, fakt díky. Správně by se kniha měla jmenovat SPOILER ALERT SMRT V BENÁTKÁCH SPOILER ALERT.
No za mě mírné zklamání, čekal jsem od této klasiky trochu více. 7/10
Nádherná kniha, překrásný jazyk, skvěle zachycená atmosféra Benátek. Zamyšlení nad tvůrčími schopnostmi umělce, nad mládím i prchavostí života. Zatím jsem ji četla jen jednou, určitě se k ní vrátím a věřím, že v ní opět objevím něco nového.
Do barvitých rozkošatělých souvětí se člověk musí dostat, ale pak to jede jak po másle. Doporučuju číst na jeden zátah bez přerušování.
nerozhodný introvertný latentný homosexuálny dôchodca sa snaží obhajovať svoj postoj k životu, dozaista odvážne na svoju dobu, ale to v tej dobe boli aj hranolky....
Výborná kniha reflektujúca vzťah umelca a umenia. Autorský štýl je v presnom zmysle podriadený tomu, čo chce autor povedať, každé slovo tu má svoje miesto. Z prvého zoznámenia sa s textom ide o „kryštalicky čistého“ a dôsledného autora, ktorý si ma hneď získal. Postupné udržiavanie a stupňovanie napätia v priebehu čítania má aj sekundárny význam, ktorý súvisí so žánrovým zaradením textu - a veru je to novela ako sa patrí! Vyzdvihujem formálnu prácu s textom a rytmom reči, celkovo s hudobnosťou, ktorú pravdepodobne zachovali aj prekladatelia - v českom preklade je snovosť miesta zachytená v rytme, kvantite vokálov, repetícii istého slova, hláskoslovnej inštrumentalizácii a na jednom mieste dokonca v asonancii:
„A pak mu připadalo, že unikl do země elisejské na sam kraj země, kde lidem je dáno lehce žít, kde není sníh ani zima, kde se nevybýjejí bouřky a necrčí lijáky, ale kde z oceánu vyvstává nepřetržitě mírný, chladivý van a dny plynou v blažené prázdni, snadno, bez zápasů, zasvěceny jen slunci a jeho slavnostem.“ (s. 53). spomenúť aj Aschenbachovo vnímanie Tadziovej reči a samotné vyslovenie jeho mena, ktoré mu znelo ako melodická hudba: „Aschenbach naslouchal trochu zvedavě, ale nepochopil nic, než dvě melodické slabiky jako „adžo“, či ještě častěji „adžu“, s protáhlou hláskou ú na konci. Měl radost z tohto zvuku, připadal mu svou libozvučností přiměřený objektu.“ (s. 41) alebo „ono jméno které ovládalo pláž skoro jako nějaké heslo, s jeho měkkými souhláskami (...) v němž bylo něco sladkého a zároveň divokého“ (s. 42). Záverečná scéna, kde Aschenbach nadvihne ruku a nechá ju znova klesnúť na prsia a Tadziovo zamávanie smerom k moru symbolicky ukazujúc smer, jeho vznášanie sa a Aschenbachova „odpoveď“: „A jako tolikrát, vydal se za ním.“ (s. 93), čiže „ho nasledoval, tiež sa určitým spôsobom povzniesol, vznášal“ (umieral); to všetko pôsobí ako slávnostné zakončenie hudobnej skladby.
No huf, tak to mám za sebou... Celé to bylo takové rozvleklé. Děj žádný a když tak schovaný za nekonečné popisy lásky a krásy a bláh bláh... Styl se k homosexuálnímu podtextu sice hodil, ale při čtení jsem se užírala nudou...
Dlouho jsem váhala mezi 3* a 4 *, ale nakonec jsem usoudila, že Smrt v Benátkách už opravdu hodně zestárla, že dalším generacím už toho asi moc neřekne a že si tudíž nižší hodnocení zaslouží. Což se třeba o Buddenbrookových říct nedá.
Edit 23. 5. 2017 Co se filmu týče, ocenila jsem ho teprve napodruhé, po přečtení knihy. Nic se ale nezměnilo na tom, že víckrát už ho vidět nemusím.
Štítky knihy
homosexualita umění zfilmováno 20. století německá literatura rozhlasové zpracování Benátky láska neopětovaná středoevropská literatura LGBT, queer, LGBT+
Autorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Četla jsem několikrát. Mannovo nejlepší dílo.