Smrt v Benátkách
Thomas Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/114847/smrt-v-benatkach-114847.jpg
4
628
628
Na pozadí cesty do Benátek se odehrává tragický příběh spisovatele a moralistického pedanta Gustava von Aschenbacha, postupně zabředávajícího do ničivého víru smyslové vášně.
Literatura světová Novely
Vydáno: 1927 , Kvasnička a HamplOriginální název:
Der Tod in Venedig, 1912
více info...
Přidat komentář
Pustila jsem si ji jako audioknihu (údajně zkrácená verze oproti knize). Zpočátku jsem byla překvapena barvitým jazykem autora a délkou vět, ale následně se mi podařilo do audioknihy zaposlouchat. Příběh byl milý a rozhodně odvážný na to, že jej autor psal na počátku 20. století (1912).
Skvěle napsané. Velmi intimní a dojemné. Važně by mě nenapadlo, že mě budou bavit gayfanazie nějakeho "dědy".
Kvalita autora je naprosto zřejmá. Dokáže skvěle vyjádřit pocity, v jednom souvětí utvoří obraz nálady lidí, že já bych ho popisoval na dvě stránky a ještě by polovina čtenářů nechápala, co tím myslím. Ovšem stěžejní zápletka mi byla dost cizí, pohlížet na nějakého chlapce jako na modlu, to se mi tedy nestává. Být to o nějaké mladé dívce, která fascinuje hlavního hrdinu, aniž by ji znal, tak se v tom téměř poznám :-)
Vidím to mezi 3 a 4 hvězdičky.
Protože jsem viděla Viscontiho film již dvakrát, a neuvěřitelným způsobem na mě zapůsobil, nejsem schopná posuzovat knihu bez vzpomínky na film. Scény v knize se mi propojovaly s filmovými scénami a zpětně si pak uvědomuji, jak film dokonale vyjádřil Aschenbachovo rozervané nitro a současně tu zvláštní dekadentní náladu krásných i zlověstných Benátek.
A plus za skvělý překlad P. Eisnera. (95 %)
„Není nic podivnějšího a choulostivějšího než vztah lidí, kteří se znají jen očima – kteří se den co den, ba každou hodinu potkávají, pozorují a přitom nuceni mravem nebo vlastním rozmarem musí bez pozdravu a beze slova zachovávat zdání lhostejné cizoty. Je mezi nimi neklid a předrážděná zvědavost, hysterie neukojené, nepřirozeně potlačované potřeby poznání a styku a zejména také jakási napjatá úcta. Neboť člověk miluje a uctívá člověka, dokud ho nemůže posoudit, a touha je plod nedostatečného poznání.“
„To byly Benátky – ta lichotná a podezřelá krasavice – to město zpola pohádka, zpola past na cizince, v jehož hnilobném vzduchu kdysi hýřivě bujelo umění a jež vnuklo hudebníkům zvuky, které ukolébávají a záletnicky uspávají.“
Krátký příběh s jednoduchým dějem o platonické lásce stárnoucího spisovatele, hraničící až s posedlostí, k mladému chlapci. Ze začátku se mi zdála kniha nudná a ztrácela jsem se v autorových myšlenkách, nakonec mě ale zaujala a jsem ráda, že jsem ji přečetla.
„Štěstím spisovatele je myšlenka, která je plně citem, je cit, který se může plně stát myšlenkou.“
Thomas Mann měl určitě velké štěstí, protože jeho myšlenky v této novele nenechají čtenáře v klidu, donutí ho se do nich vcítit a prožívat s hlavním stárnoucím hrdinou uchvácení krásou i spalující touhu.
„Člověk totiž člověka miluje a ctí tak dlouho, dokud ho nemůže posoudit, a touha je výplodem nedostatečného poznání.“
Ještě musím říci, že nebýt Čtenářské výzvy, asi by mě nenapadlo číst Thomase Manna a to by byla škoda.
(Citáty jsou z překladu Jitky Fučíkové).
Zajímavé. Mistrně popsaná platonická voyeurská homosexuální (?) láska. Místy až příliš lyrické (na můj vkus), ale stejně jsem rád, že jsem si tuto "povinnou" četbu splnil.
Docela silné drama, snaha „umělecky zaujmout a ohromit“ se Mannovi povedla. Děj je dobře provázaný, rozhodují v něm nečekané okamžiky. Pro mně byla novela poněkud popisná, poetická, přes tu drobnou antipati však uznávám, že autor byl schopný literát, Nobelovku si zasloužil.
Co to je poplatná době? Takový termín se používá v případě ideovosti, nikoliv co do výrazovosti, stavby a podobně...ach jo...proč je úžasně napsaná kniha s popisy a vhledy a úvahami zastaralá? To jsme už tak přeprogramovaní?
Zajímavá kniha, avšak nedá se říci, že bych si z ní úplně sedl na zadek. Chápu, že kouzlo a síla knihy je ve formě, ale přišlo mi, že podobné téma, podobný styl jsem už někde četl. Zkusím však ještě nějaké dílo.
Zajímavě psané a vážně čtivé - jak se stáří a racionálno zamilovalo do mládí. O to pikantnější, že jde o starého muže, který postupně propadne lásce (hraničící až s šíleností) k mladíkovi. Nečekejte ale žádné lechtivé scénky, vše je platonické.
Pro mě o něco nezáživnější čtení, než jsem čekal. Chápu autorův záměr osobního vyzpovídání se a dodání hávu jakéhosi příběhu, chyběl mi však spád, dynamika děje, všechno to na mě působilo plačtivě a příliš melancholicky. Asi bych musel být větší autorův fanoušek, abych takové dílo ocenil. Vzletná přirovnání a lyričnost jazyka mi v takovém případě připadaly lehce laciné a nedokázal jsem je docenit, jak by se asi patřilo. Bohužel jsem nebyl ten pravý čtenář.
Novelu jsem si interpretovala jako osobní vyznání autora o jeho pojetí tvorby: momentu inspirace krásou, pocitem zaskočenosti, když se setkáme (v našich citech) s čímsi, co nás přesahuje, o lidské nenaplnitelné touze po uchopení této krásy (prostřednictvím tvorby či lásky), jež ovšem nevyhnutelně zůstává vždy jen a jen v poloze touhy (zde symbolizováno homosexuálním vzplanutím). Četla jsem jedním dechem, občas mi naskakovaly obrazy z filmu... Mám nový překlad V. J. Slezáka (MF 2011) - docela by mne tedy zajímalo srovnání s Eisnerovým překladem...
Tuto novelu jsem četla v době, kdy jsem viděla první film s homosexuální tematikou - Zkrocenou horu. Je to vlastně velmi lyrický, psychologický příběh, analýza pocitů muže, který se bojí přiznat k lásce a obdivu k mladému polskému chlapci Tadeášovi. Jde o čistě platonický vztah, i ze strany chlapce lze rozpoznat zájem, ale nikdy se navzájem ani neosloví. Krása tohoto příběhu nespočívá v ději, ale především ve slovech, v krásné stylistice, kterou Pavel Eisner svým překladatelským uměním jen potvrdil.
Smrt v Benátkách je velmi zvláštní příběh, který prakticky postrádá zápletku, vše se děje na lyričtější a poetičtější úrovni. Někoho možná povrchně zaujmou pouze "homosexuální" city hlavního hrdiny vůči mladému a krásnému chlapci, bylo by však chybou domnívat se, že celá knížka je pouze o tomto. Mann nám předkládá hluboký vnitřní rozpor mezi tím, co je člověk schopen cítit a tím, co většinová společnost pokládá za normální, běžné, morální. Smrt v Benátkách je oslavou lidské krásy, studií duševní rozervanosti stárnoucího jedince i ukázkou toho, jak nám naše vlastní strachy a předsudky zabraňují dosáhnout objektu naší touhy. A to vše na pozadí vypuknuvší epidemie cholery.
Smrt v Benátkách byla pro mě převážně pocitovým čtením. Kniha je psána nádherným jazykem, byť místy poměrně složitě. A na to, jak popisné a zdlouhavé mnohé pasáže jsou, tak kupodivu i ohromně čtivě.
Dala by se popsat jako takový chvilkový letní mlhavý opar, který však zanechává hmatatelné, vnitřně rozervané, ale zároveň jaksi smířené "cosi" v místech, nad kterými se ještě před chvílí vznášel.
Mě ta kniha oslovila jednak proto, že jsem ji četla a přečetla těsně předtím, než jsem (podruhé v životě) navštívila Benátky; ale chystala jsem se na ni už dlouho. Viděla jsem film, ale v tom nebyl zachycen tak dobře (navzdory tomu, jak byl dlouhý!) vnitřní Aschenbachův boj mezi tím, co cítí, a tím, co je podle něj správné a rozumné. Nejde tu o homosexuální cit, jako spíše o obdiv k takové kráse, kterou v Tadziovi viděl a která ho na stará kolena fascinovala. V kráse je jakési bezčasí. Umělec, který má strach, že ještě neuzavřel vše to, co kdy chtěl vytvořit, se k ní pak tím spíš upíná. Přijde mi, že jedním z klíčových momentů, který nám může lépe říct, co se v Aschenbachovi odehrávalo, je to, jak se neochvějně rozhodne odejít z Benátek, ale shoda náhod jej dovede zase zpátky a on spočine zase v náruči bezčasí a navzdory hrozícímu onemocnění a zastření rozumu se chová skoro až dětinsky a rozpustile... Ale to vše ať si rozmyslí nakonec každý čtenář sám za sebe. :)
Štítky knihy
homosexualita umění zfilmováno 20. století německá literatura rozhlasové zpracování Benátky láska neopětovaná středoevropská literatura LGBT, queer, LGBT+
Autorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Ačkoli krátká, ne úplně jednoduchá a stravitelná kniha, o níž se jen těžko píše nějaký smysluplný komentář. Mann v ní rezignoval na příběh, ale spolehl se spíš až na básnickou lyriku, kterou popisuje jednak romantickou a uhrančivou krajinu v Benátkách a pak také vnitřní svět starého spisovatele, který se setká s mladým hochem, který mu připomene krásu života, který ho už pomalu opouští, připomene jeho vlastní mladá a idealistická léta a zapálí v něm hodně zvláštní náklonnost a cit. Mann tu používá jen velmi málo přímou řeč, místo které se soustředí na přesné a rozvleklé popisy. Je tu opravdu mnoho zajímavých momentů (počáteční setkání spisovatele se skupinou mladých lidí - možná homosexuálů - kterým se dvoří stárnoucí pán, který hlavnímu hrdinovi přijde v tu chvíli směšný, lyrické a citlivé vykreslení nerovného vztahu starce a mladíka), nad nimiž se můžete zamyslet, protože mají nadčasovou platnost. Potěší i květnatý jazyk plný metafor a symbolů. Navíc je tato novelka hodně krátká, a i přes dlouhá souvětí a jejich náročnou stavbu se dobře čte. Není to dílo, které by strhlo, ale ve čtenáři zanechá takovou zvláštní melancholickou náladu a vlastně ho i donutí trochu více užívat běžného života. Zásadní chyby nevidím, ale na plný počet to také úplně není. 80%