Sneh a krv
Dorota Masłowska
https://www.databazeknih.cz/img/books/96_/96752/bmid_sneh-a-krv-Bpf-96752.jpg
3
95
95
Kniha se v Polsku objevila jako přesně načasovaná bomba, která přehlušila dosavadní mediální úspěchy takových es jako je Olga Tokarczuková nebo Jerzy Pilch. Kniha je pozoruhodná hned z několika důvodů, a tím prvním je bezpochyby jazyk – stylistické a lexikální prostředky, kterými Maslowská disponuje, by se možná daly přirovnat k Mechanickému pomeranči, ale ona ho předčí. Odvážná, naprosto otevřená i vulgární zpověď vyrazila dech nejenom katolickému státu. A kdo by čekal ich formu typu „můj milý deníčku“, měl by se raději pokřižovat a knihu ani nebrat do rukou – hlavním hrdinou a vypravěčem je muž: sedmnáctiletý mladík Silnej, jednou drsný a sebevědomý, podruhé zranitelný a ukřivděný. Jeho život je vyplněn navštěvováním hospod, balením roštěnek a užíváním drog. Jde o mimořádně silnou generační výpověď.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2004 , Ikar (SK)Originální název:
Wojna polsko-ruska pod flagą biało-czerwoną, 2002
více info...
Přidat komentář
Líbilo se mi, že autorka dokázala poměrně trefně a kreativně popsat, jak funguje lidská mysl kontinuálně poháněná pikem a polské reálie mi kupodivu přišly celkem zajímavé.
Bohužel na tom speedu byla celá kniha. I ty nejjednodušší dialogy o nerozvinutých větách se ztrácely v ujetých představách, metaforách a rozlítaných myšlenkách hlavního protagonisty, takže když s nadsázkou řeknu, že debilní rozhovor typu 'ahoj, jak se máš' byl rozcapený na čtyři stránky, nebudu daleko od pravdy.
Že se tím text stal obtížným na čtení, to by mi až tak nevadilo. Ale já furt marně čekal, že se to celé nějak rozjede a nakonec z toho budu odvařený právě jako mozek letité smažky.
Nestalo se, nebo stalo, ale já u toho nebyl. Komplet děj se odehrál na kulisách několika míst, několika dní, kterými protančilo několik více či méně zajímavých postav (Nataša byla milá) a ve výsledku se vlastně hovno stalo. Prostě takové další všední dny na Andělu.
Wow, ta se musela při psaní sjíždět na hustym matroši, poněvač bez vlastních zážitků by to napsala těžko.
Ale jenom jako experiment, protože jinak by celou knihu nemohla udržet takhle pohromadě. A že v ní těch rovin je požehnaně. Drogy, hledání vlastní identity, vlastenčení, všudypřítomnost církve v životě, honba za penězi a postavením (v Polsku v devadesátkách podobně jako u nás). Tohle všechno autorka zvládla napsat v 19 letech nezvyklým jazykovým stylem (což může některé čtenáře popuzovat), s lehkým odstupem, zdánlivě nezúčastněně. Přesto člověk s jejími postavami žije, a i když s nimi zhusta nesouhlasí, vlastně je chápe a svým způsobem jim fandí.
Klobouk dolů. Stejně tak před překladatelkou.
Knížky Masłowské jsem četl tak nějak v opačném pořadí. Začal jsem tím u nás nejpozději vydaným románem "Zabila jsem naše kočky, drahá" (přišel mi dost povedený), pokračoval "Královninou šavlí" (ta mi přišla pozérská a přeceňovaná, nebavila mě) a po pár letech se k autorce vracím a končím debutem "Červená a bílá". Knížkou, kterou Masłowska napsala chvíli před maturitou a okamžitě se díky ní stala jednou z nejdiskutovanějších polských autorek. Tímhle románem šokovala, vzbudila nebývalé diskuse, získala mnoho velkých obdivovatelů i radikálních odpůrců, nicméně každopádně na sebe víc než upozornila širokou čtenářskou obec. A chápu proč.
Tohle je jedna z nejdivočeji napsaných knih, co se mi v poslední době dostala do rukou. Vyprávění feťáka (a zároveň člena polské násilnické sídlištní subkultury) zvaného Silnej je takřka bezbřehé, ačkoli hlavně se točí kolem násilí, žen, drog pochopitelně, "boje" Poláků a Rusáků... Masłowska (hlavně v závěru) demaskuje vlastenectví a národovectví jako trapné vlastenčení, činí tak pomocí totalitní metafory, která je bizarní, snová a (doslova) její zdi jsou z papíru... každopádně od chvíle, kdy se Silnej potká s policejní zapisovatelkou, systémem vyvrženou autobiografickou "Masłoskou", začíná celý text nejen zapadat do sebe, ale hlavně dostává pořádné grády...
V hlavní roli je tu ale do určité míry jazyk, přičemž je fascinující, že tenhle román funguje i v překladu. Těžko v pár větách tu řeč a její způsoby definovat. Těžko popsat, jak se přelévá doslova jako živý organismus, jako podivný tvor mnoha nečekaných tvarů a proměnlivé velikosti... Kdybych měl tenhle román k něčemu alespoň vzdáleně připodobnit, řekl bych, že je to cosi mezi Topolovou Sestrou a Welschovým Trainspottingem, s antihrdinou čímsi podobným tomu z Rudišovy (mnohem mladší) Národní třídy. Nicméně je to celé ještě divočejší a chaotičtější než zmíněné knihy. Ale prostě výborné.
Jen je škoda, že u nás se knihy Masłowské s velkým čtenářským úspěchem nesetkaly. Rád bych si přečetl i nějaký z novějších románů.
Tohle rozhodně není kniha pro každého. Román sleduje příběh mladíka ze specifické polské subkultury - Dresiarze - jehož prostřednictvím kritizuje ideály polské společnosti, především katolicismus a vlastenectví. Kniha na mě silně zapůsobila, avšak ne vždy pozitivně.
Tenhle román není zrovna moje denní káva, přečetl do čtvrtiny a odkládám někomu dalšímu,..
Těžká kniha ve všech ohledech.
Strašně těžko se mi četla dík používánému slangu/argotu, těžko se mi chytal děj a po jejím dočtení mi bylo hrozně těžko.
Co se rozhodně musí autorce přiznat, výborně pracuje s jazykem. Některá slovní spojení a obraty byly geniální. Ale celkově bohužel lepší průměr.
Debut devatenáctileté maturantky - Doroty Masłowské - vyvolal v domovském, a přece jenom oproti Česku konzervativnějším, Polsku nemalé pozdvižení, rozdělující čtenáře na většinu a menšinu. Většina knihu označila za nejlepší v roce vydání a to v rámci ankety největšího celostátního polského deníku - Gazeta Wyborcza (český ekvivalent MF Dnes). Je nabíledni, že právě kniha může ještě něco takového v současnosti vyvolat a je tak důležité podotknout, že Polsko, častokrát vysmívané za národ kšeftařů, je v tomto ohledu daleko kulturnějším státem než jiné, do prsou se bijící jak kulturní jsou. Masłowská, která určitě není polskou Pawlowskou nebo Vieweghem, vystoupila ve všech hlavních polských médiích, s takovou knihou(!)
Červená a bílá je uvedena jako román, ale jím určitě není. Ani příběhem, ani sociální sondou, spíš výkřikem o pozornost v historce, která nemá konce (zdá se jich víc). Co je na knize nejvzácnější? Jazyk, bezesporu! Sama Masłowská v jednom z rozhovorů prohlásila, že kniha je "nepřeložitelná". I z toho důvodu klobouk dolů před Barborou Gregorovou, překladatelkou, která sama přiznala, že ne všechno se dá přeložit, aniž by text ztratil rytmus i kontext pro českého čtenáře (ne)znajícího polské reálie.
Kniha je plná vlastního jazyka určité sociální subkultury vyznačující se buranským chováním a hlavně značkovými tepláky s dávkou agrese - tzv. dresařů (polsky "dresiarze"). Jejich slang, místy až argot doplněný chytrými větami a slovy odposlechnutých z médií a světa vzdělání český čtenář pochopí jen díky překladatelské obratnosti a přirovnání reáliím českým (byť u nás taková skupina není) doplněný jazykem z drogového prostředí (překlady Welshových románů) a teenagerskými hláškami. Stejně tak v textu čtenář nachází německá a ruská slovíčka vyplývajících už z originálního textu pro "oblíbenost" těchto dvou národů u polského obyvatelstva.
Tři hvězdičky za toto všechno, někdy až neč(t)itelné, dílo, které obohatilo moje vzdělání o atmosféru současného Polska vč. již zmíněných reálií. Přečíst, vnímat a vůbec rozuzlit příběh této knihy je opravdu čtenářský oříšek. Jazykem Červené a bílé odkazuji na již zmíněného Welshe: Trainspotting, a hlavně Mechanický pomeranč
Mám z knihy takové rozporuplné pocity. Většinu času jsem netušila, jestli je naspeedovaný hlavní hrdina, autorka knihy nebo já. Způsob užívání jazyka a výrazů je na jednu stranu mistrný, na druhou je to prostě takové to jak mi zobák narostl, takže netřeba přechválit. Děj rozhodně nebyl tím hlavním, nač se autorka soustředila. Hlavní postava Silnýho je i přes své značně negativní stránky svým způsobem sympatická, dokáže i své pocity vůči svým "kamarádům" a "roštěnkám" přenést na čtenáře, který je tak chtě nechtě vidí jeho očima. Asi avantgardě úplně neporozumím, ale rozhodně musím vyzdvihnout nespornou autorčinu odvahu, pustit se v jejím věku do veřejnosti určeného literárního díla. Nebudu podobný styl literatury vyhledávat, ale nelituju přečtení knihy a rozšíření obzorů v literatuře.
Po hvězdičce za jazyk, polské reálie a hlavně naprosto trefně primitivní rozhovory - jejich náplň i provedení.
Bohužel knize chybí schopnost upoutat k sobě čtenáře tak, aby ji nedokázal pustit z ruky. Jsem na straně 75 a mám pocit, že je to nejméně strana 275. Asi ji pustím.
UPDATE:
Nepustila jsem a nakonec toho nelituji. Pokaždé, když kniha zvolní tempo děje, dostane mě nějakou maličkostí. Procházky ve dvou. Propiska Zdislav Sztorm. Rusácký počasí. Roštěnka, co blije kameny. Přidávám hvězdičku.
Knihu bych určitě k Mechanickému Pomeranči nepřirovnávala, protože tomu nesahá ani po kotníky. Musím ale uznat, že slovní projev a různé fráze jsou zajímavé a neobyčejné. Potěšily mě i ilustrace, které ale bohužel jsou vloženy většinou až o několik stránek dál od situace, které se týkají. Velkým mínusem je, že kniha vlastně nemá skoro žádný příběh a všechny situace jsou velmi zdlouhavě popsané. Celkově nuda, ale dá se..
Krutý. Ze začátku mě ten jazyk docela sral a představa, že taková bude celá kniha mě děsila. Nakonec mě to docela chytlo, protože ty polský reálie jsou dost neokoukaný a i když je to o hodně divných lidech, který bych nechtěl ani potkat na ulici (žádný zábavný fetáčci ale agresivní dementi) je to fajn. Některý obraty jsou boží, takže mi vlastně ani moc nevadilo, že to nemá děj a konec jsem asi moc nepochopil, ale to setkání postavy se svojí autorkou je fakt prima nápad. Další knihu určitě rád vyzkoušim, po Oksanenový to vypadá na další talentovanou východní kočku.
Zajímavý debut, ani ne tak po obsahové stránce, jako spíše z hlediska použitého jazyka. Nicméně to je jediné, na co si člověk po několika letech vzpomene. Jinak v podstatě tuctový feťácký příběh, naštěstí zajímavě okořeněný polskými reáliemi, zejména averzí vůči rusákům...
Červená a bílá pro mě určitě není kultem a ani nepředčí Mechanický pomeranč, nicméně jde o docela zajímavý román. Pokud se naladíte na neobvyklou formu vyprávění, kdy pouze čtenář nese na bedrech rozlišování skutečnosti a halucinací, od románu se neodpoutáte. Chcete vědět, kam až Silnej doputuje. Co zlýho se mu stane. Nebo jestli se bude konat hepy end.
Měla jsem velké očekávání a bohužel jsem knihu ani nedočetla, vůbec mi nesedl autorčin styl.
Samotný príbeh (motanie sa z jedného miesta na druhé, od jednej baby k druhej a všetko väčšinou pod vplyvom všetkého možného) ma až tak nezaujal a nezanechal vo mne žiadne silné dojmy, ale pri čítaní ma držal autorkin štýl písania. Síce som si, povedané slovami Silného, myslela, že autorka má "bránu vnímania totálne vysadenú z pántov", ale vďaka tomu nachádzam na knihe aj nejaké pozitívum. Nejde len o slang a zvláštne syntaktické konštrukcie, ale často sa v texte objavovali naozaj zaujímavé metafory. A celkom som sa bavila na mnohých groteskných a doslova absurdných situáciách, do ktorých sa Silný dostával.
Kniha mladé Polky (knihu vydala ve svých 19ti letech), která otřásla pámbíčkářským Polskem. Postmoderna, hra s jazykem a drogové haluze. Pokud si při čtení zvyknete na autorčin styl psaní, myslím, že kniha se dá považovat za úctyhodný experiment a obraz polské mladé generace.
Majestátny odpad od šialenej Poľky. Nuda prekladaná šokovaním. Súčasný jazyk je asi tak súčasný ako songy Britney Spears. Generácia Y z pohľadu generácie X. Tlieskam a s plačem, že to niekto bral vážne. Knihu mám len ako doplnok do série, stačilo pár stránok zo slovenského vydania. FUJ!
Štítky knihy
polská literatura generace Y, mileniálové
Autorovy další knížky
| 2004 |  Červená a bílá |
| 2014 | Zabila jsem naše kočky, drahá |
| 2008 |  Královnina šavle |
| 2010 |  Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky |
| 2010 | Čtyři polské hry |
Skvěle demaskované falešné vlastenectví a morální pokrytectví polské společnosti příběhem člena komunity tzv."dresařů" a jeho přátel, věčně zdrogovaných, shánějících fet,obluzených nejen drogami ale i falešnými idejemi a názory různých komunit např.satanistů nebo anarchistů.
Téma vyprávění mi připomínalo hodně Temný obraz od P.K.Dicka,scénář a dialogy jakoby napsal Tarantino, jazyk vulgární, nadsázka a humor cynický, osobně mi sedl a navzdory vážnosti tématu jsem se u knihy zasmál a dobře bavil,protože se autorka na své postavy dívá s nadhledem, pochopením a soucitem.