Snídaně šampiónů
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/171195/bmid_snidane-sampionu-29C-171195.jpg
4
405
405
„Tahle knížka je mým dárkem sobě k padesátinám,“ říká autor v úvodu svého románu, v němž se kříží sci-fi se současnou historií. Děj tu hraje až druhořadou roli: rafinovaně naivními a komickými definicemi banálních předmětů či skutečností chce moralista Vonnegut především satirizovat všemožné neduhy novodobé Ameriky - válku ve Vietnamu, ekologický marasmus, narkomanii, nacionalismus, kriminalitu, rasismus, komercializaci umění, sexuální revoluci a pornografii s její redukcí těla na pouhé zboží. Absurdnost konvenčního světa a nedostatky Ameriky jsou umocněny autorovými dráždivě neumělými obrázky. Vonnegutova osobitá, mnohovrstevná próza je nejen břitkou politickou satirou a parodií, ale i důvtipným společenskokritickým komentářem o přecivilizované Americe.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1998 , ArgoOriginální název:
Breakfast of Champions, 1973
více info...
Přidat komentář
Vonneguta mám rad. Modrovous, Matka noc, Jatka č. 5 ... výborné knížky. Teď, vlivem nevhodně zvolené kombinaci, jsem ji musel odložit. Po Marquezově Lásce za časů cholery to zkrátka nešlo. Určitě se, za nějakou dobu, ke knížce vrátím.
Pozoruhodné dílko, které mj. vzdává hold bratrům Karlovi a Josefovi Čapkovým. Robot totiž je a vždycky bude ve verbální rovině českým vynálezem. Ale Čapci tady stojí spíše na okraji, i když je milé, že je Vonegut připomněl, a to prosím bez sarkasmu a ironie. Tady jde totiž o roboty samotné, přesněji utkvělou představu světa zaplněného roboty Dwayne Hoovera, kterou získá po přečtení knihy jinak neúspěšného sci-fi spisovatele Kilgore Trouta. Autora dobře znám, Snídani šampionů jsem nicméně dala poprvé. A jsem tomu ráda, protože před nějakými 20 lety bych té změti postřehů, myšlenek, dějových střípků a výkřiků hlavních postav, vč. samotného autora, zahalených do kritické satiry asi velkou šanci nedala. I teď mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala v postavách a s kým, proč právě takhle ta či ona postava mluví. Chtělo to maximální soustředění, protože Vonegut to čtenáři ani trochu neulehčuje. I ty textem poměrně často prostupující pornoúvahy a pornopopisy dostaly z pera Voneguta mladšího nádech kriticky sociální spíš než sexuální. Protože právě sex, či posedlost jejími atributy a jejich komercializace spadaly podle Voneguta do kontextu sociálně-kulturního úpadku americké (naší?) společnosti sedmdesátých let. Díky svému umu satiry a vtipu pak čtenáři odlehčenou formou servíruje své glosy, přičemž si bere na paškál další problémy doby jako latentní rasismus, honba za penězi, zaprodané umění, ekologie a další témata, která nelze odmávnout rukou, jako čas, kdy byla kniha napsaná. Aktuálnost tohoto 60 let starého díla je zarážející
Poněkud bizarní, neotřelé, nevšední, mírně chaotické, často absurdní, ale také zároveň velice vtipné a plné jemné ironie - to je typický způsob vyprávění Vonneguta. Neustálý proud myšlenek valící se na čtenáře - tak bych to snad nejlépe charakterizoval. Celé to dohromady však mistrně pranýřuje nedostatky novodobé americké společnosti. Tak právě takový je literární styl tohoto autora. A já jsem mu, musím se přiznat, docela přišel na chuť :-)
Úlovek z knihobudky, Vonneguta jsem četla už na gymplu, i když mě tehdy moc nenadchnul. Teď to dopadlo dost podobně.
Překvapilo mě, v kolika ohledech se Snídaně podobá Skupinovému snímku s dámou od H. Bölla, který jsem dočetla jen o dva týdny dřív a vznikl asi ve stejné době. Připadá mi, že hlavní odlišnost nějak souvisí s "vírou v budoucnost". Böllova vize cesty mu umožňuje postavit doprostřed šílené společnosti až jakousi pohádkovost, naivitu, a ustojí si to bez posměšků. Z Vonneguta mám pocit, že vidí kompetence člověka mnohem poničenější, proto volí mnohem "poslednější" prostředky a snad i jako by psal spíš pro sebe než pro druhé.
Bizarní, nekonzistentní text roztříštěný do množství ironických glos, postřehů, epigramů, výrazně zaostřených na (americkou) každodenost sedmdesátých let v její nejtrapnější podobě... Próza je to jistě zvláštní, bezdějová, těkavá jak reklamy pálící na diváka během přenosu superbowlu. Znova se vracím k tvrzení, že jde o nikoli literání, ale spíše filmovou metodu rychlých střihů, kdy se krátké nesouvisející záběry střídají tentokrát již raketovou rychlostí a vytvářejí surralistickou koláž.
Zkrátka a dobře, poetika pozdního Vonneguta mi prostě nesedí ("Mechanické piáno" či ještě ne tolik experimentální "Jatka č. 5" mě zaujaly mnohem více) a kniha samotná mě absolutně nevtáhla - ani po opakovaném pokusu, kdy jsem ji rozečetl v tištěné podobě, a pak přešel k audioverzi (výtečně připravené na Vltavě).
Příliš mnoho odkazů padalo do prázdna zřejmě i vzhledem k neznalosti reálií, na které se Vonnegut odkazuje, přiliš mnoho žertů se mi zdálo příliš přímočarých...
Inu, snad té knize ještě dám šanci později, ale nevím nevím...
Hodnocení, které dávám je tedy ryze subjektivní a už vůbec ne relevantní. Ale jaká měřítka lze zrovna na Vonneguta nasazovat ? K čertu s tím :)
Bláznivé, neuspořádaně-uspořádané, vracející se, objevující, přeskakující, opakující v jiném kontextu, dovedené do absurdna, znechucující... Často jsem se pousmál, chvílemi je to celé více než dobře praštěné. Někdy ale člověk jen kroutí hlavou a nechápe, nebo spíš nechce chápat... Celé je to jakoby psané v asociacích, stylem náhodného proudu myšlenek (nebo se ta promyšlená struktura dobře skrývá). Až mi přijde, že zatímco v Kolíbce se postupně nastavené linky seběhly (i když jaksi klopotně), tady to do sebe vše nezapadlo a některá nadhozená témata zůstala nevyužita (viz třeba neexistence Francie a Velké Británie, vymírání druhů, Nobelovka za lékařství...).
...a ano, stejně jako u Kolíbky a Jatek č. 5 mě prostě zase štve ono používání spisovatelského klišé – píšu, že píšu. I když tady na konci to bylo naštěstí dovedeno správně do absurdna.
Už u některé jiné knížky jsem si vzpomněla na Dahlovu povídku Velký samočinný větostroj, kde je přístroj, který píše knihy. Narozdíl od té minulé knihy, která mi připadala psaná "větostrojem", tj. jakoby náhodně sestavená, se mi Snídaně líbila. Vůbec nevím, co to mělo znamenat, ale bavilo mě to.
Shluk různých narážek a vtípků, který nedává dohromady tak docela smysl. Nechápu ani, jak se tohle dá zfilmovat.
I graficky je kniha jakýmsi shlukem odrážek, které na sebe tak úplně nenavazují, nebo jsou souvislosti docela volné, v kombinaci s doplňujícími obrázky, které vtipně doplňují text.
Huh, poslouchala jsem rozhlasovou verzi a zároveň kontrolovala text, jestli mi něco neuniká ve zkrácení, ale ani zvuk ani obraz mi orientaci moc neulehčil. Tak jsem snahu o pochopení vzdala a prostě si to jen užila.
Tak jsem si dala Snídani šampionů na vlnách Českého rozhlasu v podání Michala Bumbálka, který má přednes jako ušitý pro díla Kurta Vonneguta mladšího. Typický černý humor, sarkasmus, ironie a bizarnosti, které jsou pro autora tak typické, z příběhu opět tryskají na všechny strany. Pod rouškou žertovného nádechu však čtenář jako vždy silně vnímá autorovy ostré narážky na soudobou americkou společnost, její způsob života, politiku a jiné nešvary moderní doby, které tímto dílem nemilosrdně a zároveň láskyplně kritizuje.
Stále aktuální kniha je dějově téměř o ničem, ale přesto (nebo možná právě proto) je nabitá sadou krátkých příběhů dvou lehce bizarních hrdinů, skrz něž autor nevybíravě poukazuje na soudobé problémy společnosti. Kdo miluje absurditu, ironii a notnou dávku sarkazmu, pro toho je kniha jako stvořená. A kdo si rád vypisuje/podtrhává/vyznačuje citáty, tomu upadne ruka. Zcizovací efekty, skrz které autor čtenáři neustále připomíná, že příběh je naprosto smýšlený a plně v autorově moci, jen podtrhuje hlavní motiv díla.
Stále aktuální kniha je dějově téměř o ničem, ale přesto (a možná právě díky tomu) je nabitá spoustou krátkých přìběhů, skrz něž autor nevybíravě poukazuje na soudobé problémy společnosti. Kdo miluje absurditu, ironii a notnou dávku sarkazmu, pro toho je kniha jako stvořená. Zcizovací efekty, skrz které autor čtenáři pravidelně připomíná, že je celý příběh vymyšlený a plně v jeho moci, jen podtrhují hlavní motiv díla.
Vzhledem k tomu, že jsem znovu-čtení absolvoval ušima na stránkách Českého rozhlasu, byl jsem ochuzen o autorovy rozpustilé obrázky.
Ale jinak jsem si po letech dosyta užil tohohle ohňostroje kreativity a groteskní absurdity, kterou nám tady mistr Vonnegut servíruje možná nejlépe z celého svého příběhového portfolia. Dokázal bych si vzpomenout, kdy jsem se na stránkách jednoho románu setkal s takovou dávkou hravosti v zápletkách i stylistice, takovou přemírou fantazie, ironie a sebeironie? (otázka byla původně řečnická, ale když už jsem si ji položil, hm, tak možná Hellerova Hlava XXII?)
Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem při čtení pocit, že i když nám lidem docela nelítostně nakládá, nastavuje nám deformující zrcadla jak na Petříně a vytahuje na nás všelijaké ty osobní a společenské kostlivce, tak že nás lidi má docela rád. Chci říct: i když je k nám kritický a nehodlá kritiku nijak mírnit, cítím tam laskavost a lidskost. To mi přijde důležité a přijde mi to fajn.
Podporujte umění!
(a ani o ty obrázky jsem nakonec nepřišel: https://i.redd.it/aaz17gb3m4y81.png)
Tolik pravdy, sarkasmu a smutku pohromadě jsem dlouho nečetl. Na hvězdičky se už nikdy nebudu dívat tak jako dřív.
"Pokaždé, když vstoupil do knihovny," pravila kniha, "zatajil Stvořitel vesmíru dech. Copak si z toho galimatyáše marnotratně prostřené kulturní tabule vyberete, jsa obdařen svobodnou vůlí?" (str. 201) Ano, Vonnegut předkládá marnotratně prostřenou tabuli, snídani šampiónů, v níž autor rozmlouvá se svými hrdiny, kteří mu občas provedou něco, s čím nepočítal. On je však stále Stvořitel všeho. A čtenář? Čtenář se chechtá a užívá si. Prostě Vonnegut.
„Řekl například: Namouduši, Bille, všechno mě přesvědčuje o tom, že jsem knižní postavou, které její autor předurčil věčné utrpení.“
Vrcholná satira, plná sžíravého antimilitarismu a antiamerikanismu, čte se to skvěle, je to zábavné, vtipné, je to absurdní, je to nesmyslné, je to nezapomenutelné a politicky to jde úplně mimo mě. A je to román z doby, abych parafrázoval jeden obchodní řetězec, kdy byl svět ještě v pořádku. Je to natolik profláknutá kniha s natolik ikonickým názvem, že jsem si ji prostě jednou musel přečíst. Vonneguta pořád nějak neumím uchopit, píše skvěle, vtipně, ironie a sarkasmus odkapává z každé věty, ale naživo bych si s ním asi neporozuměl a nepokecal. Je to pozorovatel a kritik, je to ikona. Absurdní zápletka je nesmyslná, přesto hluboká a sleduje společenské bolesti doby, minulé i dnešní. Přes použitý slovník je příběh nadčasový. Kritika pokrytecké společnosti funguje v každé době.
„Zabloudil jsem,“ řekl Dwayne. „Potřebuju někoho, kdo by mě vzal za ruku a vyvedl z lesa.“
To potřebujeme občas všichni.
V životě to chce víc rozcapených bobrů!
Klasický Vonnegut. Nic pro něj není svaté a přesto je všechno nabito úžasnou lidskostí, humorem a sarkasmem. A ke všemu roztomilé ilustrace.
Geniální.
Miluju Vonneguta a miluju tuto knihu. Byla to má prvotina od něj.
Co mi do teď zůstává v paměti bylo zasáhování do děje autorem, která ale vystupovala jako jedna z postav.
A mimochodem, dodnes, podívám-li se na nakreslenou hvězdičku, hvězdičku skutečně nevidím.
Kniha mi vůbec neplynula. Hledala jsem děj, který tam asi nebyl. Vykreslení postav mě vůbec nezaujalo. Autorovy malůvky mi přišly zbytečné.
Štítky knihy
satira zfilmováno americká literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Vonnegut sa v tejto knihe prejavil zase ako cynik, sklamany zivotom, ludstvom. Pisal ju v horsom obdobi a naozaj asi ho najviac pohanala dokoncit to len jeho laska k pisaniu, a jeho vecna potreba zabavat. Za mna je on akymsi bratrancom Woodyho Allena. Akurat viac tradicionalista a menej NewYorcan. Teda, newyorcan nie je vobec, skor taky svetoobcan. Kedysi v praveku ma k nemu priviedli jeho sci-fi dielka, a ta vlazna laska uz zostala. Rozumejte, nevyhladavam jeho knihy ale ked si nejaku vezmem do ruk, pripadne stiahnem, nelutujem a bavim sa.
Snidane/Ranajky/Breakfast su zvlastnym textom. Mozem sa Vam vcelku zarucit, ze nieco podobne tazko najdete. Skor ako uceleny pribeh a dej je to akasi kolaz a retaz volnych asociacii. Posledne slova jednej state inspiruju k rozvadzaniu v dalsej, a kludne potom Vonnegut preskoci zase k niecomu inemu. Je tu bezne ze sa dej vnara a vnara do dalsieho a dalsieho pribehu, napriklad opis poviedky ktoru hlavna postava napisala kedysi, vas prenesie do filozofovania, pripadne do deja filmu ktory postavicka jeho poviedky sleduje. A zase sa vynorite do reality. Vonnegut preklada text kresbickami, ako by vysvetloval fungovanie sveta malym skolkarom, a kniha je cela prespikovana jeho vysvetleniami, definiciami, pouckami tohto druhu. A cele je to nakoniec naozaj taka retaz kratkych minipribehov a volnych asociacii. Cely cas som si vravel ze Kilgore je sarkasticky vykreslene alterego autora a ze som ho prekukol. A este aj tento nazor mi Kurt na konci knihy rozbije. :) O com to cele vlastne je? Co by som napisal do maturitnej prace keby som musel? Popisal by som dvojicu hlavnych postav, co robili, uvod jadro zaver ale o knihe ako takej by to vobec nic nevypovedalo. Ved v ktorej inej najdete vedla seba obrazok rite (hehe a nie raz!) a citat ktory by sa dal do kamena tesat. A na dalsej strane lechtiva definicia "roztazenych bobrov" a nasledna analyza ich devalvacie.
Ako pisem, urcite Vam to nedava velmi zmysel, ze? Ucebnicovy priklad hravosti alebo.... potreby vlastnej terapie pisanim. Toto stredne obdobie Vonnegutovej tvorby je dost nejednoznacne. Ale zacnete citat, a nie je problem. Vsetko dava zmysel, len sa to... blbo opisuje. :)