Snídaně šampiónů

28.08.2015

Až na to, že jsem vůbec nepochopila o čem ta kniha byla. Zaragistrovala jsem pár hlubokých poznámek a dokud tam byl jen vtipný příběh o Kilgorovi a o Dweynovy, tak to bylo fajn. Jak tam začal motat sebe, začalo to být debilní

28.07.2015

Po prvních třiceti stránkách jsem si říkal:"Že by mě ten Vonnegut zase neoslovil? To jsou zase bláboly..." Vonnegut je totiž velice problémový autor, aspoň pro mě. Matka Noc, Groteska či Kolíbka se mi velice líbili, ovšem Kriminálník nebo Pánbůh vám požehnej... jsou veskrze průměrné. Proto jsem doufal, že mě Snídaně šampiónů, dle mnohých jeho nejlepší dílo, přesvědčí. A stalo se. Musíte se do toho prostě začíst. Přetrpět pár úvodních nudnějších pasáží, načež se knížka konečně rozjede. Z každé stránky na vás poté doslova křičí Vonnegutovi kritické myšlenky a často i pohrdání. Pohrdání? Ano. A čím, řeknete si...

23.07.2015

Skvělá kniha, kterou jsem četla jedním dechem. Výborný byl pak vstup autora do děje, jakési odmaskování. Úžasná satira, která si nebere servítky před ničím jiným.

22.06.2015

Velice zábavná kniha,ke které se určitě vrátím.I když tedy Martini moc nemusím a snídám po svém.95%.

31.05.2015

Netušila jsem, že po přečtení tohoto Vonnegutovského dílka mě bude tak fajn.
I když v prvních řádkách mě chvíli trvalo než jsem si zvykla na jeho styl, ale potom už to byla "jízda".
Knížka se mi dostala do ruky náhodou (dík majiteli, že mě ji půjčil), ale jsem ráda, že jsem si Vonnegutovský "chaos" (nevím jak jinak to nazvat :-) ) přečetla. Pobavila jsem se, je vidět, že autorovy není nic svaté a jako příjemný bonus na mě působili ilustrace, které nemají chybu a nad kterými jsem se musela přinejmenším pousmát... :-)
Třeba někdy zkusím i jiný autorovy díla...kdo ví.

25.02.2015

Vonnegutovská šleha světu o Americe a neAmerice o schizoidním chaosu,poněvadž tak to stvořitel chce a mne si při tom ruce.Přiznám se v poslední čtvrtině jsem se trošku ztrácel,ale sebeironik Kurt mě zase včas vytáhnul na břeh,ani nemusel dávat dýchání z ust do ust,poněvadž jeho vidění světa,prolínání postav jiných jeho dílek,letmých osudu které stojí za to poznat na pár řádcích a jen tak si zase odskočit na hambáče poněvadž z tohoto zabitého zvířete se to vyrobilo,bez dalších okolku se valíme dál,plno odstavcu a autorovych kreseb...
A tak dále.
Když NASA vypustila v sedmdesátých letech,do mrazivých prostor vesmíru sondy Pioneer-Voyager,na jejíž palubě se nachází známé poselství pro takzvané potencionální mimoemzácké civilizace,měli tam přibalit i Snídani šampionu,jako návod o nás.
Napadlo vás někdy,proč z opeřencu nosí děti zrovna čáp ? Chtějí to děti slyšet,co je tak pravdivě smutného na samotném stvoření ? A tak dále.
Tahle špica je utlá,ale je toho tam mnoho,co se na čtenáře valí. K.V. ani tentokrát nezklamal.

25.01.2015

Nečekal jsem že přečíst tuhle knihu bude taková dřina. :D Vonnegut čtenáři rozhodně nic neulehčuje, a hraje s ním hru ve které je čtenář ze začátku v nevýhodě. Jakmile si ale na autorův styl zvyknete, začne do sebe všechno pomalu zapadat.

25.12.2014

"Kilgore Trout raz napísal poviedku, ktorá bola rozhovorom dvoch kvasiniek. Diskutovali o možnom zmysle života a pritom jedli cukor a dusili sa vo vlastných výkaloch. Vďaka svojej obmedzenej inteligencii im nikdy ani nenapadlo, že vyrábajú šampanské."

21.11.2014

Knižka mého mládí - provázela mě celým gymplem.
Četl jsem ji opakovaně a na přeskáčku :)
A pořád mě bavila

19.10.2014

Tak dobrá knížka, že se do ní podíval i sám autor.

02.09.2012

Oceňuju v knížce kritiku, nebraní si servítek a hromadu absurdit. Ze začátku mě to bavilo, později už ne. Kniha se mi líbila myšlenkově, ale nedokázala mě v druhé polovině připoutat, zaujmout. Jsem asi nedobrý čtenář.

27.02.2012

Na začátku jsem byla prostě nadšená - povznesené, odlehčené, vtipné. Ale ke konci jsem se začala ztrácet a co víc, přišlo mi to místy až moc. Moc přehnané a tak... Obzvlášť od té doby, co se tam přímo vyskytoval autor, mě to přestávalo bavit.

07.02.2012

Z těch pár knížek, co jsem od Vonneguta přečetl, jsem pochopil nejhlavnější rys jeho tvorby – nic mu nikdy není svaté. Terčem jeho ostrovtipu se může stát skutečně cokoliv a velmi často se jím stává Vonnegut sám. Sebeironie je jedna z věcí, která mě na Vonnegutovi nejvíc baví, protože já sám jí nejsem tak snadno schopen(vrcholem je když se zmůžu na takovéto konstatování :-)). A Snídaně šampiónů je z jeho už tak osobních knih ta nejosobnější.
Popsat samotný autorův styl se snad ani nepokusím, neboť je to něco nepopsatelného. Nikdy nevíte co na vás ten šílený kujón zase vymyslí, při čtení jste zavalováni hektolitry absurdit a výstředností. Také nečekejte, že se s některou z postav budete moct ztotožnit, kdyby se vám to snad náhodou nedejbože povedlo, vyhledejte okamžitě psychiatra.

„Nejsem-li snad tak čistý jako většina sněžných mužů, pak to připište tomu, že jsem byl jako robě unesen ze svahů Mount Everestu a prodán jako otrok do bordelu v Rio de Janeiru, kde jsem posledních padesát let čistil nevýslovně zaprasené záchodky. Jistý návštěvník naší bičovaní komnaty v návalu bolesti vykřičel, že se v Midland City chystá umělecký festival. Uprchl jsem po provaze spleteném z prostěradel uzmutých ze smradlavého prádelního koše. Přišel jsem do Midland City, abych byl ještě před svou smrtí prohlášen za velikého umělce, kterým bezesporu jsem.“ (Kilgore Trout)

Ano, takto mluví hlavní hrdina románu, antiamerický, antispolečenský, antiseriózní, experimentátorský spisovatel science-fiction, který o vědě neví nic, zato je obdařen šílenou imaginací – bezpochyby je to autorovo alter-ego. V této postavě je vtěleno vše, co popírá slova jako spořádanost, slušnost nebo solidnost, přesto jde však pro mě osobně o mnohem sympatičtější osobu než je ten vysněný ideální Američan. Amerika je zemí svobody, ale také bezhlavého nacionalizmu, rasismu, fanatických náboženských skupin a nebo prosté tuposti. A na to právě autor poukazuje skrz ty svoje praštěné, úchylné … no zkrátka nepopsatelné serepetičky.