Sonety
William Shakespeare
Shakespearovy Sonety jsou především knihou lásky, a možná právě proto vycházejí od roku 1609, kdy vyšly prvně, neustále, jak v originále, tak i v mnoha překladech.
Literatura světová Poezie Historie
Vydáno: 2003 , VyšehradOriginální název:
A New Variorum Edition of Shakespeare, The Sonnets, 1944
více info...
Přidat komentář
Všechny sonety se mi líbí. Nemusí být jenom od Williama Shakespeara. Tyto verše jsou velmi krásné a moc hezky přeložené.
Aniž bych nějak zvlášť myslel na kvalitu překladu nebo svou obecnou neznalost sonetů, potažmo poezie, je tohle přesně ten Shakespeare, kterého jsem se obával, když (a proč) jsem se mu léta vyhýbal. A kdybych byl začal sonety, nedostal bych se tak daleko, abych dokázal ocenit jeho hry. To proto, že toto mě opravdu nebaví. Ta hromada patosu, podlézavých slov, vzletných frází za hranicí únosnosti, těžko uvěřitelná smrtelná vážnost, sladkost zabíjející cukrovkáře; to je na mne přespříliš. Snad jsem příliš necitlivý, cynický nebo jakkoliv jiný, abych dovedl mistrovy sonety plně přijmout.
Nicméně, samozřejmě není všechno zlé a našlo se pár věcí, které mě zaujaly. Zrovna prvních 17 sonetů svým tématem o potomstvu a genetické zanechání stopy po sobě samém mě celkem dostalo svou silou. Číst to o pár let dřív, mohlo by to změnit nějaký ten osobní přístup. Aspoň trochu. Nečetl jsem tehdy, není důvod plakat teď. I to vlnění nálad během opěvování "neznámého" bylo celkem slušně bouřlivé a trkalo mě coby čtenáře k pozornosti. Uvedu-li příklad, líbil se mi 94. sonet, který na mě vykoukl jinou rétorikou a celkově slušnou obecností.
Ještě více mě pak zaujaly sonety počínaje 127., především 129. o zrádnosti chtíče a 130. o schopnosti lásky, či zamilovanosti, přehlížet vady a měnit je v krásu. Respektive o schopnost milovat druhého přes nedostatky či s nimi. Což je myslím věc, o kterou jde především.
Ještě jednou však shrnu, že sonety nebude to pravé ořechové pro mou poněkud temněji smýšlející duši, která se vždy vzpírala patosu zamilovaných (někdy poněkud pokrytecky). A to přesto, že dle všeho ty Shakespearovy jsou taktéž poněkud jiné, než stanovovaly pravidla doby přelomu 16. a 17. století.
Sonety miluju v překladu Jiřího Joska. Zvlášť se mi do duše vryl sonet 49. Bohužel jsem si koupila knihu, aniž bych se podívala na překladatele, a v novém překladu se celé kouzlo z veršů úplně vytratilo.
"Neměj obavy: až přijde rozkaz jít –
a bez odkladu – tam, kam musí každý v krátku ,
kus mého života bude dál tady žít
v těch řádcích, které ti ponechám na památku.
Až si v nich budeš číst, potom tvé oči spatří,
že jejich větší část jsem tobě zasvětil:
země, ta dostane ze mne prach, jenž jí patří,
a tobě připadne můj duch, ten lepší díl.
Tak ztratíš jenom to, co červům náleželo,
bědný lup, který si srp smrti na mně vzal,
rmut a kal, který tu nechá mé mrtvé tělo,
přespříliš ohavný, abys naň vzpomínal.
Cenu má jenom to, co bylo uvnitř v těle,
a to ti zůstane na věky věků celé."
(Sonet 74)
Shakespeare nám tu zanechal nezapomenutelnou sbírku sonetů, které ukazují, že láska asi skutečně nezná konvencí. Ať Sonety obklopuje aura dohadů, kdo byl kdo, a zdali byl Skakespeare homosexuál či ne, pro mě zůstává nejdůležitější jedno poselství, že pravá láska má za přední duši a teprve pak tělo. Exupéry by řekl, že důležité je to, co oči nevidí, a že máme koukat srdcem.
A pokud neznáte Gilmourovo zhudebněné zpracování sonetu 18, tak si ho rychle zkoukněte viz https://www.youtube.com/watch?v=S8Osse7w9fs&;ab_channel=scoobydino
Sonety mne dlouho míjely, až jsem drobnou knížečku náhodou objevila zastrčenou mezi mnoha jinými ...
34
Pročpak jsi sliboval krásný den bez oblaků,
proč jsi mne nechal jít bez pláště na cesty,
když mne pak překvapil čas plný nízkých mraků,
ve kterých ses mi skryl jak v dýmu také ty?
Abys teď setřel déšť z mé rozpraskané tváře,
nestačí, jestliže zasvitneš z oblaků:
kdopak by chválil lék, kdo by stál o lékaře,
jenž ránu zacelí a nechá plno švů?
Ani tvůj osud mou strast nezmírní - marná snaha:
i když ty lituješ, já nesu její tíž;
zármutek toho, kdo ublížil, nepomáhá
tomu, kdo musí nést tu křivdu jako kříž.
Ale ty slzy, ach, ty perly lásky tvé,
ty slzy bohaté vykoupí všechno zlé
Příjemné pozastavení v podivné době a oddech od jiné literatury...doporučuji.
Nádherné básně. William Shakespeare hold psal vše báječně. Určitě doporučuji. Ti, kdo mají rádi poezii, by jim Sonety neměli chybět v kategorii přečtených knih.
Sonety jsem četla v překladu Martina Hilského a byl to příjemný čtecí výlet do vod klasické poezie. William Shakespeare byl opravdový mistr, který to se slovy prostě uměl. Atmosféře jeho sonetů tak nějak nelze odolat, vtáhnou vás svojí noblesou, chytrostí, nadčasovostí, upřímností... V budoucnu bych ráda zkusila i jinou verzi překladu, protože mám pocit, že některá z těch “honosnějších” (např. od Jana Vladislava), by mi mohla sednout ještě o trochu víc. Můj nejoblíbenější sonet je číslo 66.
Očekávaná poetičnost a nečekaná aktuálnost z pera geniálního renesančního dramatika v překladu skvělého Martina Hilského.
Nejlepší! Ty verše miluju...
Jemné, plné laskavosti, lásky, něhy, plné opravdovosti, bolesti, touhy i víry. Nezapomenutelné, krásné, nadčasové...
Tvá duše si mne drží od těla,
protože neví, že mne z duše chceš,
duše by duši bránit neměla -
dokaž jí lásko, že mne miluješ...
Prostě úžasné. Tak prosté a přitom bezchybné.
Všechen můj rozum, všech mých smyslů pět
s mou duší svedenou nic nesvedou,
jak tělo bez duše tu stojím teď -
má duše totiž spřáhla se s tou tvou...
Verše pro potěchu v krásném překladu Jana Vladislava. V hlavě pak ještě dlouho doznívá: "A proto odpouští má láska mému koni na cestě od tebe tu jeho loudavost..."
Pořád žasnu nad nesmírnou chytrostí Shakespearovou. Byl by tohle schopen napsat nějaký nynější autor?
Mám pocit, že se jedná o první knihu, kterou jsem přečetl od Shakespeara. Část sonetů (znělek) je oslavou přítele, krásného mladíka, v dalších znělkách se objevuje tajemná dáma černé pleti, jejíž identita je dodnes zcela neznámá. Sonety jsou psány BLANKVERSEM (nerýmovaný pětistopý jamb). Kniha se mi líbila.
Přečteno postupně během několika letních dovolených, knihu jsem si nechala jako výbavu v karavanu. Nejdříve jsem četla náhodně, některé se líbily, některé jsem nepochopila úplně, tento rok jsem to ale vzala systematicky a má to svoje kouzlo, je vidět posun přes různé problematiky od času až po lásku k nesprávné osobě, místy i k muži? Myslím, že knížku v karavanu nechám a občas zase v ní zalovím... Určitě! (Srpen: 120 str.)
Něžné a krásné. Nádherný překlad Martina Hilského a slova Shakespearova člověku zpříjemní letní odpoledne. A co víc, nutí nás přemýšlet. A to se v dnešní době, kdy lidi neradi přemýšlejí cení.
Poezie nejsou moje vody, ale jestli něco takového chápu, pak jsou to právě Shakespearovy Sonety. Stále nesmrtelné, stále pravdivé, aktuální tehdy i dnes. Nesou v sobě velkou pravdu a nutí k zamyšlení.
Vybrala jsem si to jako výzvu. Není to lehké čtení a už vůbec ne můj šálek kávy. O to víc jsem ráda,že jsem knihu přečetla. Je krásná.
Překlad M. Hilského v přednesu V. Preisse - nevšední zážitek, takže moje čtení večer v posteli už taková jízda nebyla, ale prostě jsem neodolala, knihu koupila a četla. Četla a divila se, jak jsou tyto verše stále aktuální, to až skoro bolí.
Štítky knihy
anglická literatura sonety milostná poezie William Shakespeare, 1564-1616 renesance (literatura) klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Shakespeare je opravdu borec, jak v angličtině, tak v českém překladu. Amen.